Článek
Na podzim roku 1970 se v Kremlu rozhodovalo o projektu, který mohl zásadně změnit fungování Sovětského svazu. Matematik Viktor Gluškov navrhoval vybudovat celostátní počítačovou síť, která by propojila podniky, sklady, úřady a ministerstva na území největšího státu světa. Informace o výrobě, zásobách a hospodářských výsledcích měly být dostupné elektronicky, zatímco výkonné počítače by pomáhaly plánovat výrobu a rozdělování surovin. V době, kdy většina obyvatel světa ještě žádný počítač ani neviděla, chtěl Gluškov uskutečnit něco, co v mnoha ohledech připomínalo moderní digitalizaci státní správy.
Sovětské plány zaujaly i americké zpravodajské služby, které se začaly obávat, že Moskva získá díky kybernetice mimořádný hospodářský náskok. Záležitostí se zabývali představitelé Kennedyho administrativy, a nakonec se dostala až k samotnému prezidentovi. Ve Spojených státech vznikla zvláštní skupina odborníků, která měla posoudit, jak velkou hrozbu sovětské technologické ambice skutečně představují. Američané tehdy nemohli tušit, že největší překážka uskutečnění těchto plánů představuje sovětský politický systém.
Matematik, který viděl budoucnost
Viktor Michajlovič Gluškov se narodil 24. srpna 1923 v Rostově na Donu v rodině důlního inženýra. Dětství prožil převážně ve městě Šachty, kde také v červnu 1941 dokončil střední školu s vyznamenáním za nejlepšího studenta ročníku. Vynikal především v matematice a fyzice a plánoval pokračovat na Moskevské státní univerzitě. Jeho životní plány však překazil německý útok na Sovětský svaz, který začal bezprostředně po jeho maturitě.
Gluškov se chtěl přihlásit do vojenské školy, ale kvůli velmi špatnému zraku nebyl přijat. Po osvobození města Šachty se zapojil do obnovy těžce poškozených uhelných dolů, kde nejprve pracoval jako dělník a později se věnoval technické kontrole. Na podzim roku 1943 nastoupil na průmyslový institut v Novočerkassku a začal se věnovat matematice. Během studia dokázal složit téměř padesát zkoušek z matematiky a fyziky, aby mohl přejít přímo do posledního ročníku Rostovské univerzity.
Po válce se Gluškov zařadil mezi přední sovětské matematiky a v roce 1955 obhájil doktorskou práci. Kybernetika, zabývající se řízením a přenosem informací v technických i biologických systémech, prožívala v Sovětském svazu pozoruhodnou proměnu. Ještě na počátku padesátých let ji Stalin a sovětští ideologové odsuzovali jako pavědu sloužící kapitalistickým zájmům. Po Stalinově smrti a s příchodem Chruščova se ale začal prosazovat názor, že právě kybernetika může výrazně pomoci při vývoji moderních zbraní, průmyslové automatizaci a hospodářském plánování. Sovětští vědci postupně získávali větší prostor k výzkumu a politické vedení začalo této oblasti věnovat rostoucí pozornost.
V srpnu 1956 odešel Gluškov do Kyjeva, kde převzal vedení laboratoře výpočetní techniky Akademie věd Ukrajinské SSR. Pracoviště navazovalo na průkopnický výzkum Sergeje Lebeděva, jehož tým zde již na počátku padesátých let vyvinul jeden z prvních elektronických počítačů v kontinentální Evropě. Gluškov laboratoř postupně rozšiřoval a v roce 1962 se stala základem nově vytvořeného Institutu kybernetiky. Pod jeho vedením vyrostlo jedno z nejvýznamnějších sovětských center výzkumu výpočetní techniky.
Viktor Gluškov s kolegy
Gluškova práce přitom nekončila u teorie a jeho tým vyvíjel počítače a automatizované systémy pro průmysl i výzkumné ústavy. K nejznámějším patřily stroje řady MIR, určené k vědeckým a technickým výpočtům. Gluškov ale viděl mnohem větší možnosti v propojení počítačů a chtěl s jejich pomocí změnit řízení celého hospodářství.
S podobnou představou přitom přišel již dříve jiný sovětský odborník, vojenský inženýr Anatolij Kitov. Ten v roce 1959 navrhl využít síť armádních výpočetních center také pro potřeby civilního hospodářství, což by umožnilo lépe využít drahou techniku a zároveň postupně automatizovat ekonomické řízení. Vojenské velení však odmítalo sdílet své prostředky s civilními institucemi a Kitov navíc ve svém návrhu ostře kritizoval zaostávání armádní výpočetní techniky. Za své vystoupení přišel o služební postavení i členství v komunistické straně. Na Kitovovy úvahy později navázal právě Gluškov.
Projekt OGAS
V listopadu 1962 se Gluškov setkal s Alexejem Kosyginem, tehdejším prvním místopředsedou sovětské vlády. Kosygin návrh podpořil, vláda následně zřídila zvláštní komisi pro přípravu automatizovaného řízení hospodářství a jejím předsedou se stal sám Gluškov.
Vědec dostal mimořádně široké pravomoci, aby mohl důkladně prozkoumat fungování sovětského hospodářství. Směl navštěvovat úřady, ministerstva, podniky a další instituce, studovat jejich pracovní postupy a sledovat, jak vznikají jednotlivá rozhodnutí. Během roku 1963 prošel nejméně stovku průmyslových závodů, dolů, zemědělských podniků a správních organizací. Zajímal se o cestu každého důležitého údaje od místa jeho vzniku až k lidem, kteří na jeho základě rozhodovali.
To, co zjistil, ho utvrdilo v přesvědčení, že systém potřebuje zásadní změnu. Jeden průmyslový podnik mohl odesílat obdobné informace hned několika různými cestami, protože vlastní hlášení požadovaly statistické úřady, plánovací orgány, zásobovací instituce i ministerstva. Zaměstnanci údaje opakovaně přepisovali, kontrolovali a zpracovávali, přičemž jednotlivé instituce často pracovaly s různými verzemi stejných informací. Než se důležité hospodářské údaje dostaly k odpovědným pracovníkům, mohly být již několik týdnů staré.
Základní zásada byla prostá, každý údaj se měl zaznamenat jen jednou a elektronicky zpřístupnit oprávněným institucím. Nejambicióznější podoba návrhu předpokládala vytvoření jednoho ústředního výpočetního centra, přibližně 100 až 200 velkých regionálních středisek a zhruba 20 000 menších pracovišť rozmístěných po celé zemi. Mezi významná centra měly patřit především velké průmyslové oblasti a města, zatímco menší pracoviště by zajišťovala sběr dat v podnicích a dalších institucích. Jednotlivé verze projektu se v průběhu let měnily, ale základní představa zůstávala stejná. Uživatelé měli mít možnost získávat informace z jiných částí sítě bez nutnosti osobně navštěvovat jednotlivá střediska.
Praktický přínos si lze představit například na výrobě oceli. Pokud by strojírenský závod potřeboval větší množství materiálu, počítačový systém by mohl pomoci zjistit, kde jsou dostupné zásoby, které hutě mají volnou výrobní kapacitu a jaké možnosti nabízí železniční doprava. Příslušné údaje by mohly současně využívat plánovací orgány, zásobovací úřady i ministerstva. Místo složité výměny dokumentů mezi několika institucemi by tak bylo možné výrazně urychlit hledání vhodného řešení.
V roce 1964 Gluškov předložil vládě propracovaný návrh jednotné sítě výpočetních center pro potřeby hospodářství. Projekt později získal označení OGAS, odvozené od ruského názvu celostátního automatizovaného systému sběru a zpracování informací pro evidenci, plánování a řízení národního hospodářství. Jeho smyslem bylo vytvořit jednotnou informační infrastrukturu, o niž by se opíraly prakticky všechny důležité hospodářské instituce.
Některé Gluškovovy úvahy přitom výrazně překračovaly představy tehdejší administrativy. Počítal s elektronickými databázemi, omezením papírových dokumentů a rozvojem automatizovaného účtování. Dokonce navrhoval postupně nahradit hotovostní peníze elektronickými platbami, což by umožnilo přesněji evidovat finanční toky v hospodářství.
Plán vyžadoval obrovské investice, Gluškov odhadoval náklady na přibližně 20 miliard rublů rozložených do patnácti let, zároveň však předpokládal, že hospodářské přínosy dosáhnou nejméně 100 miliard rublů. Sám přitom připouštěl, že organizačně půjde o náročnější úkol než sovětský jaderný a kosmický program dohromady, protože by zasáhl prakticky všechny oblasti hospodářství.
Američané se obávali průlomu, projekt blokovali byrokraté
Americkou pozornost přitáhla mimo jiné publikace Kybernetika ve službách komunismu, kterou sovětská Akademie věd vydala v říjnu 1961. Její autoři tvrdili, že počítače a matematické metody mohou pomoci řešit rozsáhlé hospodářské, technické a společenské problémy. Někteří američtí analytici začali tato prohlášení vykládat jako důkaz, že Moskva připravuje systematickou technologickou revoluci. CIA vytvořila zvláštní analytickou skupinu, která měla sovětské pokroky v kybernetice zkoumat a vyhodnocovat jejich možné důsledky.
Již v srpnu 1961 američtí zpravodajští odborníci upozorňovali, že sovětské vedení může využít kybernetické metody nejen při řízení průmyslu, ale také v dalších oblastech společnosti. Analytici varovali před prudkým růstem produktivity. Večer 15. října 1962 se v domě amerického ministra obrany Roberta McNamary uskutečnilo neformální setkání vysokých představitelů Kennedyho administrativy. Jedním z účastníků byl prezidentův bratr a ministr spravedlnosti Robert Kennedy. Vedoucí zvláštní analytické skupiny CIA John J. Ford zde přednášel o nebezpečí, které podle něj představovalo sovětské odhodlání využít kybernetiku při budování komunismu. Jeho vystoupení však přerušila zpráva, která okamžitě zastínila všechna ostatní témata – americké zpravodajské služby odhalily rozmístění sovětských jaderných raket na Kubě.
Spojené státy se ocitly na prahu nejnebezpečnější krize studené války, ale obavy ze sovětského technologického pokroku nezmizely. Ford 17. října zaslal shrnutí svého vystoupení Arthuru Schlesingerovi, jednomu z nejbližších poradců prezidenta Kennedyho. Upozorňoval, že komunistické státy podle jeho názoru rozvíjejí rozsáhlý program výzkumu a využití kybernetiky, který může změnit poměr sil mezi Východem a Západem. V listopadu 1962 se celá záležitost dostala až k samotnému prezidentovi Johnu F. Kennedymu. Schlesinger ho seznámil se zpravodajskými varováními a Kennedy následně požádal svého vědeckého poradce, aby vytvořil skupinu odborníků, která posoudí sovětské možnosti a porovná je s americkým výzkumem.
CIA mezitím pokračovala ve sledování sovětských plánů. V únoru 1964 vydala tajnou zprávu, v níž mezi významnými technologickými projekty Sovětského svazu uváděla také připravovanou jednotnou informační síť. Dokument byl rozeslán přibližně stovce představitelů amerického ministerstva obrany, ministerstva zahraničí, NASA a dalších státních institucí.
Počítačový vědec Herbert Simon později vzpomínal, že zvláštní skupina nakonec vyhodnotila alarmující závěry CIA jako značně přehnané. Podobně skepticky se k sovětským možnostem stavěl i Jerome Wiesner, který v roce 1964 navštívil Sovětský svaz a hledal skutečně moderní automatizované průmyslové provozy. K jeho rozčarování patřilo zjištění, že jedním z mála zařízení odpovídajících těmto představám byla automatizovaná linka na stáčení šampaňského. Rozdíl mezi velkolepými prohlášeními a skutečným využitím počítačů v hospodářství byl propastný.
Jerome Wiesner, který po návštěvě SSSR pochopil limity a nereálnost uplatnění projektu
V sovětském systému měly jednotlivé instituce pevně vymezené pravomoci a vlastní informační aparát. Ústřední statistická správa shromažďovala údaje o hospodářství, zatímco Státní plánovací komise, Gosplan, připravovala hospodářské plány. Průmyslová ministerstva rozhodovala o podnicích ve svých odvětvích a další úřady spravovaly zásobování, finance nebo dopravu. Všechny tyto instituce nakládaly s informacemi, které představovaly důležitý zdroj jejich vlivu.
Potíže se projevily již při projednávání návrhu v roce 1964. Ústřední statistická správa měla výhrady vůči přímému přístupu dalších institucí k připravované databázi a prosazovala, aby nový systém vycházel z její vlastní sítě statistických pracovišť a vláda jí proto projekt předala k dopracování. Statistický úřad následně upravil koncepci tak, aby odpovídala především jeho potřebám, čímž však oslabil původní hospodářskou a plánovací funkci celé soustavy.
Takové řešení zase nevyhovovalo Gosplanu, který odmítal, aby hlavní část investic směřovala do infrastruktury konkurenční instituce. Projekt proto putoval k dalšímu přepracování a jednotlivé úřady se snažily přizpůsobit jej svým vlastním zájmům. Původní jednotná koncepce začala ztrácet podobu, zatímco se její uskutečnění stále odkládalo. Namísto technického řešení se vedl spor především o to, kdo bude novou síť spravovat.
Další komplikaci přinesly změny sovětského hospodářského řízení v roce 1965. Politické vedení obnovilo systém odvětvových průmyslových ministerstev, která získala kontrolu nad rozsáhlými skupinami podniků. Následující rok stát schválil rozvoj automatizovaných systémů řízení, ale jednotlivým ministerstvům současně umožnil budovat vlastní výpočetní pracoviště. Tato rozhodnutí sice podpořila zavádění počítačů do hospodářství, avšak bez závazné jednotné koncepce jejich propojení.
Výsledkem bylo postupné vytváření samostatných počítačových systémů, které často používaly odlišné technické vybavení, programy i postupy a mezi lety 1966 a 1970 bylo vybudováno 414 automatizovaných systémů řízení, ale bez koordinované celostátní sítě. Počítače tak pronikaly do sovětských továren a úřadů, zatímco hlavní Gluškovova představa jejich vzájemného propojení zůstávala nenaplněná.
Proti projektu se stavěla také část ekonomů, kteří prosazovali reformy založené na větší samostatnosti podniků a využívání tržních prvků. Obávali se, že OGAS ještě více posílí centralizované řízení a umožní státu kontrolovat každé hospodářské rozhodnutí. Další odborníci upozorňovali, že počítače samy o sobě neodstraní nedostatky plánovaného hospodářství. Pokud by podniky nadále vykazovaly zkreslené údaje nebo vyráběly podle špatně nastavených plánů, mohl by nový systém pouze rychleji zpracovávat nesprávné informace.
Slepice dostaly přednost před počítači
Americký ARPANET začal fungovat v roce 1969 a propojil první univerzitní a výzkumná pracoviště. Technologické soupeření poskytlo Gluškovovi další argument pro jeho plány. Připravil přepracovanou koncepci OGAS, která měla spojit existující sovětské automatizované systémy do celostátní sítě.
Jeho návrh získal určitou podporu a na podzim roku 1970 se dostal před nejvyšší představitele komunistické strany. Gluškov chtěl kromě počítačové sítě vytvořit také zvláštní státní orgán odpovědný za reformu hospodářského řízení. Předpokládal vznik státního výboru, který by koordinoval práci ministerstev, a rozsáhlého vědeckého zázemí složeného z výzkumných ústavů. Bez takto silné instituce podle něj nebylo možné projekt prosadit, protože jednotlivé resorty by nadále sledovaly především vlastní zájmy.
Přípravy vyvrcholily 1. října 1970 na jednání sovětského politbyra v Kremlu. Jeho okolnosti Gluškov podrobně popsal ve vzpomínkách, které krátce před smrtí zaznamenal historik sovětské výpočetní techniky Boris Malinovskij. Vědec si vybavoval, že před začátkem jednání ho upozornil předseda Státního výboru pro vědu a techniku Vladimir Kirillin, že se patrně něco změnilo, co přesně se stalo, však podle Gluškova nevěděl ani on.
V místnosti navíc chyběli dva muži, jejichž přítomnost mohla být pro projekt důležitá. Generální tajemník Leonid Brežněv odcestoval do Baku na oslavy padesátého výročí sovětské vlády v Ázerbájdžánu a předseda Rady ministrů Alexej Kosygin se účastnil pohřbu egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira. Jednání proto řídil stranický ideolog Michail Suslov. Gluškov zde měl představit návrh, který podle jeho přesvědčení vyžadoval jednoznačnou politickou podporu.
Zpočátku se zdálo, že projekt má poměrně dobré vyhlídky, předseda Gosplanu Nikolaj Bajbakov vystoupil na jeho podporu a podle Gluškovových vzpomínek dokonce prohlásil, že pokud je překážkou vznik nového úředního aparátu, bude možné reorganizovat či sloučit několik existujících ministerstev. Část přítomných tak byla ochotna přijmout i rozsáhlejší administrativní změny. Jeden z nejdůležitějších členů komise však podporu odmítal.
Ministr financí Vasilij Garbuzov se postavil proti rozsáhlým investicím a vyprávěl o své návštěvě drůbežářských farem v okolí Minsku. Na jedné z nich údajně pracovnice vlastními silami sestrojily jednoduché automatické zařízení, které zapínalo a vypínalo osvětlení a přehrávalo hudbu. Ministr zdůrazňoval, že díky jeho používání se podařilo zvýšit snášku vajec. Právě takové menší automatizační projekty podle něj představovaly rozumnější cestu než obrovské investice do celostátního systému.
Vasilij Garbuzov - ministr financí, který dal přednost slepicím před počítači
Původní návrh byl nakonec nahrazen výrazně omezenou koncepcí, která počítala především s rozvojem výpočetních center a technické infrastruktury. Místo silného státního výboru měl vzniknout podstatně slabší správní orgán a redukována byla také plánovaná vědecká základna. Největší změna se týkala hospodářské části projektu, když ustoupila do pozadí rozsáhlá reforma řízení a jednotné zpracování informací.
Suslov měl podle Gluškovových vzpomínek připustit, že odmítnutí celého návrhu může být chybou. Zároveň však považoval zamýšlenou proměnu za příliš rozsáhlou a doporučil postupovat opatrněji. Když se Gluškova zeptal na jeho názor, vědec prorocky varoval, že bez podobného kroku se sovětské hospodářství ve druhé polovině sedmdesátých let dostane do vážných obtíží. Přítomní se přesto rozhodli přijmout omezenou variantu.
Gluškov se svého snu nevzdal
V sedmdesátých letech se počítače v Sovětském svazu nadále rozšiřovaly, ale vývoj probíhal převážně uvnitř jednotlivých ministerstev a průmyslových odvětví. Podniky zaváděly vlastní automatizované systémy pro evidenci výroby, řízení technologických procesů nebo účetnictví. Výpočetní technika se využívala také v civilním letectví, bankovnictví, meteorologii a vědeckém výzkumu. Jednotlivá řešení však nebyla kompatibilní a mezi jejich provozovateli chyběla ochota sdílet informace.
Situace byla o to ironičtější, že sovětská armáda již v té době disponovala vlastními počítačovými systémy propojenými na velké vzdálenosti. Výpočetní technika sloužila v protivzdušné a protiraketové obraně, při sledování vesmírných objektů i v dalších vojenských oblastech. Tyto systémy vznikaly pro konkrétní úkoly a podléhaly přísnému utajení, takže jejich přímé využití v civilním hospodářství bylo v prostředí Sovětského svazu vyloučeno.
Samotný OGAS se opakovaně vracel do politických dokumentů. Myšlenky celostátní automatizace se objevovaly při přípravě dalších hospodářských plánů a na stranických sjezdech v letech 1976 a 1981. Formální podpora však nepřinesla rozhodující změnu, protože ministerstva dál rozvíjela především své vlastní systémy. Původní projekt se postupně rozpadal do dílčích programů, které již nemohly splnit Gluškovovu představu jednotného informačního systému.
Gluškovův memoriál v Kyjevě
Vědec se přesto nevzdal a pokračoval v práci na automatizovaných systémech pro průmyslové podniky. Významné výsledky dosáhl především ve spolupráci s obranným průmyslem, kde se podařilo prosadit některé jeho metody řízení a zpracování informací. Zároveň se věnoval dalšímu rozvoji výpočetní techniky, programování a umělé inteligence. Jeho kyjevský institut zůstával jedním z hlavních center sovětské kybernetiky a vychovával další generace odborníků.
Dlouholetý boj s administrativními překážkami však Gluškova vyčerpával. Jeho manželka Valentina později vzpomínala, že se z cest do Moskvy opakovaně vracel zklamaný z nezájmu úředníků o skutečné změny. Pod sklem na pracovním stole měl umístěné verše perského básníka, jejichž smyslem bylo, že je snazší vykonat téměř nemožné úkoly než vysvětlit pravdu člověku, který ji odmítá pochopit. Podle vzpomínek rodinných příslušníku tímto způsobem vnímal své dlouholeté úsilí o prosazení celostátní počítačové sítě.
Navzdory neúspěchům zůstával mimořádně aktivním vědcem. Vedle výzkumu přednášel, publikoval odborné práce a snažil se popularizovat výpočetní techniku mezi širší veřejností. Jeho zájem stále více směřoval k budoucí informační společnosti, v níž budou počítače dostupné v mnoha oblastech každodenního života. Jedním z posledních významných děl se stala kniha Základy bezpapírové informatiky, vydaná v roce 1982, která se zabývala přechodem od tradičních dokumentů k elektronickému zpracování informací.
V posledním období života byl Gluškov vážně nemocný a jeho zdravotní stav se zhoršoval. Během závěrečných týdnů života nadiktoval Borisi Malinovskému rozsáhlé vzpomínky, v nichž se vracel také k neúspěšnému projektu OGAS a jednáním se sovětskými představiteli. Zemřel 30. ledna 1982 v Moskvě ve věku pouhých 58 let. Jeho Institut kybernetiky v Kyjevě později převzal jeho jméno.
Otázka, zda by uskutečnění OGAS mohlo zachránit sovětskou ekonomiku před pozdější krizí, zůstává předmětem úvah historiků. Gluškov správně rozpoznal význam rychlého zpracování informací a jeho návrh v mnoha ohledech předjímal moderní informační systémy. Samotné zavedení počítačů by však nevyřešilo hlubší problémy plánovaného hospodářství, zejména špatně nastavené výrobní pobídky, nepružnost rozhodování a časté zkreslování hospodářských výsledků. Navíc by vybudování tak rozsáhlé sítě vyžadovalo značné investice do výpočetní techniky, softwaru i telekomunikací, v nichž měl Sovětský svaz své vlastní nedostatky.
Na počátku šedesátých let chtěl Gluškov propojit počítače napříč Sovětským svazem a vytvořit základ digitální státní správy. I o dvacet let později, v době jeho smrti, zůstávala tato představa z velké části jen na papíře. Vědec chtěl počítači napravit slabiny sovětského řízení, ale právě tento systém mu v uskutečnění plánu zabránil.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Boris Malinovskij – Co řeknou dějiny? Gluškovovy vzpomínky na projekt OGAS a jednání v Kremlu
Slava Gerovitch – InterNyet: Why the Soviet Union Did Not Build a Nationwide Computer Network
Slava Gerovitch – The Cybernetics Scare and the Origins of the Internet
Benjamin Peters – How Not to Network a Nation: The Uneasy History of the Soviet Internet
Benjamin Peters – The Soviet InterNyet: How the Soviets Invented the Internet and Why It Didn’t Work
Kyjevský polytechnický institut – Akademik Viktor Gluškov, průkopník kybernetiky
