Článek
Věděl, že si před odchodem svazuje vlasy, bere černou podložku a vrací se kolem půl deváté. Jednoho čtvrtka našel podložku v komoře. Byla opřená za vysavačem.
Alena mezitím stála v předsíni v kabátu a zapínala si botu. „Jdeš na jógu?“ „Jo.“
Martin se podíval ke komoře. „Tak se neznič.“ „Neboj.“
Políbila ho na tvář a odešla. Martin počkal asi tři minuty. Potom si oblékl bundu. Bylo mu osmapadesát a svou ženu nikdy předtím nesledoval. Za třicet dva let manželství ji několikrát kontroloval, což považoval za něco jiného. Jednou jí přečetl SMS, když nechala telefon na stole. Jednou se podíval do kabelky, protože hledal klíče a našel cigarety, přestože tvrdila, že už nekouří. Před mnoha lety dokonce zavolal do hotelu v Brně, kde byla na školení, aby zjistil, jestli se opravdu ubytovala.
Nikdy z toho nic nebylo. Alespoň nic, co by stálo za zapamatování. Teď šel za ní po druhé straně ulice a připadal si směšně. Alena nebyla člověk, kterého bylo snadné sledovat. Chodila pomalu, několikrát se zastavila u výloh a jednou se otočila tak prudce, že Martin stačil jen sklopit hlavu k telefonu.
Nevšimla si ho. Nebo si to myslel. Došla na náměstí Míru a pokračovala do malé vinárny v boční ulici. Martin ji znal. Byli tam jednou s přáteli. Předražené víno, malá prkénka se sýry a židle, ze kterých po hodině bolely záda.
Alena vešla dovnitř. Martin zůstal venku. Přes okno viděl jen část baru.
Po několika minutách přišel muž. Byl asi stejně starý jako on, možná trochu starší. Šedivé vlasy, tmavý kabát, šála. Alena vstala. Muž ji políbil na obě tváře.
Pak si sedli proti sobě. Martin čekal, že ucítí něco velkého. Vztek. Bolest. Potřebu vejít dovnitř a někoho praštit. Místo toho měl hlavně hlad. Neobědval a z vinárny se nesla vůně opečeného chleba.
Stál venku skoro půl hodiny. Alena s mužem pili víno, mluvili a jednou se Alena zasmála. Potom muž položil ruku přes stůl. Alena na ni položila svou. Martin odešel. Doma si udělal míchaná vejce.
Když Alena přišla, seděl u televize. „Jaká byla jóga?“ Sundala si kabát.
„Dobrá.“ „Záda?“ „Lepší.“
„To je fajn.“ Alena se zastavila. „Ty jsi jedl?“
„Vejce.“ „Mohl jsi počkat.“ „Nevěděl jsem, kdy přijdeš.“
Podívala se na něj možná o vteřinu déle než obvykle. „Říkala jsem kolem půl devátý.“ „Aha.“
Šla do koupelny. Martin slyšel puštěnou vodu, spláchnutí a elektrický kartáček. Když se vrátila v noční košili, voněla mýdlem, ne vínem. Sedla si vedle něj a položila mu nohy do klína. Dělal, že si toho nevšiml.
Další úterý si podložku opravdu vzala. Ve čtvrtek zůstala v komoře. Martin čekal, jestli řekne něco jiného.
„Jdu cvičit.“ „Dobře.“ Tentokrát nešel hned za ní. Dopil kávu, vynesl odpadky a teprve potom si vzal auto.
Zaparkoval o ulici dál. Muž už seděl uvnitř. Alena přišla o několik minut později.
Martin se posadil do restaurace naproti přes ulici a objednal si pivo a guláš. Z místa u okna viděl téměř celý jejich stůl. Alena měla červený svetr. Ten jí koupil on.
Muž se jí tentokrát vůbec nedotýkal. Jen spolu mluvili. Jednou se Alena rozplakala. Martin to poznal podle způsobu, jakým si sáhla na obličej. Dělala to stejně, když zemřela její matka. Muž nic neudělal. Nesáhl po ní.
Nevstal. Jen čekal. Alena se po chvíli vysmrkala, řekla něco a muž přikývl.
Ven vyšli kolem osmé. Martin zaplatil a šel za nimi. Alena a muž stáli před vinárnou. Muž ji políbil na čelo. Potom odešel směrem k tramvaji.
Alena zůstala chvíli stát. Pak se otočila. Podívala se přes ulici.
Přímo na Martina. Bylo mezi nimi asi třicet metrů. Martin se nepohnul.
Ani Alena. Pak si zapnula kabát a odešla.
Doma nepřišla řeč na nic. To Martina překvapilo. Předpokládal, že se ho zeptá, proč ji sledoval, co tam dělal nebo jak dlouho to ví.
Místo toho si ohřála polévku a zeptala se, jestli v sobotu pojedou za dcerou. „Říkala, že potřebuje pomoct s tou skříní.“ „Jo.“
„Máš vrtačku?“ „Mám.“ „Tak ji vezmi.“
Martin seděl proti ní. „Aleno.“ Zvedla oči.
„Co?“ Mohl se zeptat. Místo toho řekl:
„Nic.“ Jedla dál.
Příští čtvrtek šel zase. Neříkal si, že ji sleduje. Říkal si, že chce vědět, jestli tam ten muž bude.
Byl. Číšník v restauraci Martina poznal. „Guláš?“
„Ne. Jen pivo.“ Alena přišla v půl sedmé a při vstupu se podívala rovnou přes ulici. Martin seděl u okna.
Viděla ho. Byl si tím jistý. Přesto vešla.
Muž dorazil o pár minut později. Alena si sedla tak, že na ni Martin viděl zepředu. Mohla si vybrat druhou židli. Nevybrala.
Prvních dvacet minut se na něj ani jednou nepodívala. Potom muž odešel na toaletu. Alena zvedla sklenici, napila se a podívala se přes ulici. Martin měl pocit, že se skoro usmála. Muž se vrátil.
Alena pokračovala v rozhovoru. Martin objednal druhé pivo.
Jmenoval se Viktor Konečný. Zjistit to trvalo Martinovi jeden večer. Alena měla na Facebooku mezi přáteli tři Viktory. Jednomu bylo třicet, druhý bydlel v Ostravě a třetí měl stejný obličej jako muž z vinárny.
Viktor Konečný. Šedesát jedna let. Rozvedený.
Architekt. Fotografie hor, starých domů a psa, který zřejmě už nežil, protože poslední snímek s ním byl sedm let starý. Žádná současná partnerka.
Dvě dospělé děti. Martin projel jeho profil až do roku 2011. Na žádné fotografii nebyla Alena. Potom zadal jeho jméno do Googlu.
Našel web architektonické kanceláře, rozhovor o rekonstrukci školy v Litomyšli a fotografii Viktora v černém roláku, který vypadal přesně tak směšně, jak Martin od architekta očekával. Nic dalšího. Zadal:
Viktor Konečný Alena Novotná Nic. Zkusil její dívčí jméno.
Také nic. Zavřel notebook. Za deset minut ho znovu otevřel.
Během několika dalších týdnů se čtvrtek stal součástí jeho týdne stejně pevně jako Alenina jóga v úterý nebo nedělní oběd u dcery. Kolem páté začal sledovat hodiny. Někdy se osprchoval. Jednou si dokonce vzal novou košili a až cestou mu došlo, jak směšné to je. Ve vinárně se téměř nic nedělo. Alena a Viktor pili víno, mluvili, občas se drželi za ruce. Jednou jí Viktor pohladil vlasy. Jindy mu Alena položila hlavu na rameno. Nikdy se před Martinem nelíbali na ústa a nikdy neodešli společně. Martin je několikrát sledoval i po odchodu.
Viktor vždycky zamířil na tramvaj. Alena domů. Jednou Viktor nastoupil do taxíku. Martin jel za ním až do Holešovic a čtyřicet minut čekal před činžovním domem, jestli někdo další přijde nebo jestli Viktor znovu vyjde ven.
Nestalo se nic. Když se Martin vrátil domů, Alena spala. Na stole mu nechala zakrytý talíř s těstovinami.
Martin je snědl studené.
Postupně ho přestalo nejvíc zajímat, co spolu Alena a Viktor dělají. Začalo ho zajímat, jestli Alena ví, že je tam. Některé večery se přes ulici nepodívala ani jednou a Martin odcházel podrážděný, aniž přesně věděl proč.
Jindy se podívala třikrát. Jednou dokonce přišla v červených šatech, které nenosila několik let, sedla si čelem k oknu a při objednávání vína si pomalu sundala kabát. Martin na ni hleděl přes ulici.
Věděl, že ví. Toho večera odešel z restaurace dřív než ona. Doma si nalil whisky.
Když Alena přišla, sundala si kabát a položila kabelku na komodu. „Ty už jsi doma.“ „Jo.“
„Dneska brzo.“ Martin se na ni podíval. „Tobě to vadí?“
Alena se začala zouvat. „Proč by mělo?“ „Nevím.“
„Tak proč se ptáš?“ Martin neodpověděl. Alena odnesla kabelku do ložnice.
Sex spolu měli pořád. Ne často, ale ani předtím ho neměli často. Po třiceti letech už sex nebyl událost. Byl trochu jako sobotní snídaně. Někdy výborný, někdy člověk neměl chuť a někdy se všechno povedlo přesně tak, jak mělo. Po Viktorovi se ale něco změnilo.
Martin si toho všiml dřív, než si to chtěl pojmenovat. Ve čtvrtek v noci, když se Alena vrátila, se jí dotýkal jinak. Myslel na její ruku položenou na Viktorově. Na způsob, jakým seděla přes ulici. Na chvíle, kdy věděl, že se na něj dívá. Jednou se během sexu Alena zastavila a podívala se na něj.
„Ty na něj myslíš.“ Martin znehybněl. „Na koho?“
Alena se krátce zasmála. „Dobrou noc.“ Otočila se na bok.
Martin zůstal ležet na zádech. Nespal skoro hodinu. Nejvíc ho neznervózňovalo, že měla pravdu.
Nejvíc ho znepokojovalo, že nevěděl, na koho z těch dvou vlastně myslel.
Alena přestala nosit podložku úplně. Martin přestal předstírat, že jí věří. Jednou před odchodem stála před zrcadlem a nanášela si rtěnku.
Martin prošel kolem. „Ta je nová?“ Alena se na něj podívala přes zrcadlo.
„Co?“ „Rtěnka.“ „Ne.“
„Aha.“ „Nelíbí se ti?“ „Je dobrá.“
Alena přitiskla rty k sobě. „Tak jo.“ Položila rtěnku do kabelky.
„Přijdu kolem devátý.“ Martin se opřel o dveře. „Dobře.“
Alena si oblékla kabát. Tentokrát vůbec nezmínila jógu.
V prosinci Viktor nepřišel. Alena čekala ve vinárně skoro hodinu. Martin seděl naproti.
Poprvé mu jí bylo líto. Po sedmé začala kontrolovat telefon. V půl osmé někam zavolala. Nikdo to nevzal. V osm zaplatila a odešla.
Martin ji nesledoval. Když přišel domů, seděla v kuchyni. „Dáš si víno?“ zeptala se.
„Jo.“ Nalila mu. Sedl si naproti.
„Někdo nepřišel?“ Alena na něj zvedla oči. Dlouho se nic nedělo.
„Ne.“ „Aha.“ „Martine.“
„Hm?“ „Nedělej to.“ „Co?“
„Tohle.“ „Já nic nedělám.“ „Právě.“
Dopila sklenici a odešla spát. Martin zůstal u stolu.
Další týden Viktor přišel. Byl hubenější. Alena ho objala hned u dveří.
Ne krátce. Martin seděl za oknem a cítil něco, co se podobalo úlevě. Přišlo mu to ponižující.
Viktor si objednal vodu. Alena víno. Po necelé hodině odešli. Tentokrát Viktor Alenu políbil na ústa. Jen krátce.
Martin to viděl. Alena se od něj odtáhla, něco řekla a Viktor přikývl. Pak se Alena podívala přes ulici.
Martin byl stále na stejném místě. Nevěděl, jestli čekala právě na to.
Na Štědrý den přijely děti. Dcera Petra s manželem a dvěma kluky, syn Michal se svou přítelkyní. Dům byl hlučný. Alena vařila rybí polévku. Martin smažil řízky.
V jednu chvíli stál u sporáku a podával jí talíř. Alena se k němu naklonila. „Viktor má rakovinu.“
Martin držel talíř v ruce. Kolem nich běhal vnuk s plastovým dinosaurem. „Co?“
„Slinivka.“ Alena položila na talíř řízek. „Jak dlouho?“
„Nevím.“ „Víš.“ Podívala se na něj.
„Možná pár měsíců.“ Vnuk v obýváku zakřičel, že Adam podvádí. Alena se otočila.
„Kluci, nehádejte se!“ Potom se vrátila k bramborovému salátu. Martin pořád držel talíř.
„Proč mi to říkáš?“ Alena vzala další řízek. „Protože už mě nebaví dělat, že nevíš.“
Martin položil talíř na linku.
V lednu Viktor chodil do vinárny méně. Někdy nepřišel vůbec. Alena seděla sama.
Martin také. Jednou mezi nimi byla jen prázdná ulice a dvě sklenice vína. Alena ve vinárně.
Martin v restauraci. Oba čekali na člověka, který nepřišel. Po čtyřiceti minutách Alena vstala.
Přešla ulici. Martin ji viděl přicházet. Poprvé za všechny ty měsíce vešla do jeho restaurace a posadila se naproti.
Číšník přišel. „Co si dáte?“ „Bílé.“
Martin měl pivo. Alena položila kabelku vedle sebe. „Je v nemocnici.“
Martin přikývl. Číšník přinesl víno. „Chceš něco k jídlu?“ zeptal se Martin.
„Ne.“ Chvíli seděli. Pak se Martin zeptal:
„Jak dlouho ho znáš?“ Alena se podívala ven. „Dlouho.“
„Kolik je dlouho?“ „Třicet pět let.“ Martin se zamračil.
„To je dýl než mě.“ „Jo.“ „Byli jste spolu?“
Alena se napila. „Ano.“ Martin čekal.
„Před tebou.“ „Jak dlouho?“ „Asi dva roky.“
„Proč jste se rozešli?“ „Protože byl ženatej.“ Martin se zasmál.
„Samozřejmě.“ „Nemusel ses ptát.“ „Měl děti?“
„Jedno. Pak druhý.“ „A ty jsi byla milenka.“ „Jo.“
Řekla to bez studu. Možná po tolika letech nebyl důvod. „A pak jsi poznala mě.“
„Ano.“ „A přestalas ho vídat.“ Alena se na něj podívala.
„Na skoro třicet let.“ „A pak?“ „Napsal mi.“
„Kdy?“ „Před čtyřma rokama.“ „Takže se scházíte čtyři roky?“
„Ne. Nejdřív jsme si psali.“ „A takhle?“ Martin ukázal přes ulici na vinárnu.
„Asi rok.“ „Spali jste spolu?“ Alena zavrtěla hlavou.
„Ne.“ Martin se na ni díval. „Ani jednou?“
„Ne.“ „Proč?“ „Nevím.“
„To je dost nepravděpodobný.“ „Je.“ „A přesto?“
„A přesto.“ Martin se opřel. Byl překvapený, že ho to tolik nebolí. Možná protože většinu bolesti už odžil v představách.
„Milovala jsi ho?“ Alena se podívala ven. „Jo.“
Martin čekal. „A pak?“ „Pak jsem žila.“
„Se mnou.“ „Taky.“ Ta odpověď ho podráždila.
Ale ne tolik, jak čekal.
Viktora propustili domů. Další čtvrtek Alena nikam nešla. V pátek také ne.
V sobotu ráno řekla: „Jedu za ním.“ Martin mazal rohlík máslem.
„Kam?“ „K němu.“ „Dobře.“
Alena zůstala stát. „To je všechno?“ Martin zvedl oči.
„Co chceš?“ „Nevím.“ „Tak já taky nevím.“
Alena si oblékla kabát. „Možná tam budu dlouho.“ „Dobře.“
„Martine.“ „Co?“ „Můžeš se aspoň tvářit, že ti to vadí.“
Martin položil nůž. „Vadí.“ „Tak proč nic neříkáš?“
„Protože stejně pojedeš.“ Alena chvíli mlčela. „Jo.“
„Tak jeď.“ Odešla. Martin dojedl rohlík.
Pak druhý.
Vrátila se po půlnoci. Martin byl vzhůru. „Spal?“ zeptal se.
Alena sundala boty. „Chvílema.“ Posadila se na schod.
Najednou vypadala stará. Ne starší. Stará. „Je strašně hubenej.“ Martin si sedl o dva schody níž.
„Má bolesti?“ „Jo.“ „Má někoho doma?“
„Dceru. Střídají se.“ „A žena?“ „Rozvedli se před lety.“
Martin přikývl. Alena si sundala šálu. „Ví o tobě.“
„Kdo?“ „Viktor.“ Martin se zasmál.
„To je hezký.“ „Ví, že ho sleduješ.“ Martin přestal.
„Od kdy?“ „Skoro od začátku.“ „Jak?“
„Viděl tě.“ „A tys mi nic neřekla.“ „Ty taky ne.“
Martin se díval na schod pod sebou. „Takže jste si o mně povídali.“ „Někdy.“
„Smál se mi?“ Alena zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Tak co říkal?“ Alena si opřela hlavu o stěnu. „Že je dobře, že tam jsi.“
Martin se na ni podíval. „Proč?“ „Nevím.“
„To je váš společnej koníček?“ Alena se unaveně usmála. „Možná.“
„A tobě se to líbilo.“ Neodpověděla. Martin se naklonil dopředu.
„Aleno.“ „Trochu.“ „Co trochu?“
„Že mě sleduješ.“ „Proč?“ „Protože ses na mě díval.“
Martin se zasmál. „Doma se na tebe dívám taky.“ „Ne takhle.“
Ticho. „Jak takhle?“ Alena zavřela oči.
„Jako kdybys nevěděl, co udělám.“ Martin už nic neřekl.
Od té chvíle do restaurace nechodil. Ne proto, že by nechtěl. Alena už nechodila do vinárny. Jezdila rovnou k Viktorovi do Holešovic.
Jednou jí Martin připravil termosku. „Na co?“ „Říkala jsi, že tam dělají hnusný kafe.“
Alena si ji vzala. „Díky.“ „Vrátíš ji.“
„Uvidíme.“ Políbila ho na tvář. Martin zůstal v předsíni.
„Aleno.“ Otočila se. „Co?“
Chtěl říct, že chce jet s ní. Místo toho řekl: „Nic.“
Alena odjela.
Viktor zemřel v úterý ráno. Aleně zavolala jeho dcera. Martin byl v kuchyni.
Slyšel jen: „Ano.“ Pak dlouhé ticho.
„Dobře.“ A ještě: „Děkuju, že voláte.“
Alena položila telefon na stůl. Martin měl před sebou noviny. „Je mrtvej?“
Přikývla. Martin vstal. Nevěděl, co se dělá, když ženě zemře muž, kterého milovala před vámi, možná nějakým způsobem i během vás a možná nikdy úplně nepřestala.
Objal ji. Alena se nejdřív nehýbala. Pak se mu opřela čelem o rameno.
„Já jsem si myslela, že budu připravená.“ Martin ji držel. „To nikdo není.“
„Ty to nevíš.“ „Nevím.“ Chvíli stáli.
Potom Alena řekla: „Smrdíš cibulí.“ Martin se rozesmál.
Ona také. Pak plakala.
Na pohřeb šla sama. Martin se nenabídl. Čekal, jestli ho požádá.
Neudělala to. Když se vrátila, měla v ruce malou papírovou tašku. Položila ji na stůl.
„Jeho dcera mi něco dala.“ Vytáhla staré vydání Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Martin se podíval na obálku.
„To jste četli?“ „Kdysi.“ Alena otevřela knihu.
Uvnitř byla fotografie. Mladá Alena. Možná dvaadvacet. Seděla na kapotě nějakého auta v krátkých šortkách. Vedle ní Viktor, černé vlasy, cigareta v ruce. Oba se smáli.
Martin fotografii vzal. Alena byla krásná. Ne způsobem, jakým o své ženě říkal, že je krásná dnes.
Byla cizí. „Nikdy jsem tě takhle neviděl.“ „Bylo mi dvaadvacet.“
„To vím.“ Na zadní straně stálo: Alena, Slapy 1989.
Martin fotografii otočil zpátky. „Proč jste se vlastně rozešli?“ Alena si sedla.
„Protože jsem chtěla, aby odešel od ženy.“ „A on nechtěl.“ „Říkal, že chce.“
„Ale neudělal to.“ „Ne.“ „A tys odešla.“
„Jo.“ Martin chvíli držel fotografii. „A pak jsi poznala mě.“
Alena se usmála. „Ne hned.“ „To bych si rád myslel.“
„Byl tam ještě jeden.“ Martin zvedl hlavu. Alena se začala smát.
„Co?“ „Nic. Jenom jsem si třicet let myslel, že znám aspoň začátek.“ Vzala mu fotografii.
„Neznáš.“ „To vidím.“
Uběhly tři týdny. Ve čtvrtek v půl šesté si Alena oblékla kabát. Martin seděl v kuchyni.
„Kam jdeš?“ „Ven.“ „Kam?“
Alena chvíli váhala. „Do tý vinárny.“ Martin položil noviny.
„S kým?“ „Sama.“ Obula si boty.
Martin chvíli čekal. „Můžu jít taky?“ Alena se narovnala.
Podívala se na něj, jako by tu otázku celé měsíce očekávala a současně ji nikdy nenapadlo, že skutečně přijde. „Chceš?“ „Nevím.“
„To už je nakažlivý.“ Martin si vzal bundu.
Ve vinárně seděli u jejího obvyklého stolu. Martin poprvé viděl místnost zevnitř. Byla menší, než se zdála přes okno.
Alena si objednala bílé. Martin červené. „Viktor sedával tam?“ zeptal se.
Ukázala na židli, na které právě seděl. „Jo.“ Martin se trochu narovnal.
„Tak si můžeme vyměnit místa.“ Alena se usmála. „Nemusíme.“
Přinesli víno. Martin se podíval přes ulici. Jeho bývalá restaurace byla přímo naproti.
U okna seděl nějaký muž a jedl guláš. Martin se zasmál. „Co?“
„Nic.“ Napili se. Po chvíli se Alena natáhla přes stůl a položila ruku na jeho.
Martin se podíval na jejich ruce. „Takhle jste seděli.“ „Někdy.“
„A já tam naproti.“ „Jo.“ „Bylo ti to příjemný?“
Alena chvíli přemýšlela. „Trochu.“ „Že tě sleduju?“
„Že tam jsi.“ Martin zvedl oči. „To není totéž.“
„Já vím.“ „A Viktorovi?“ „Taky.“
Martin se zasmál. „Takže já byl součástí.“ Alena se napila.
„Asi jo.“ „Aniž bych o tom věděl.“ „Ty jsi věděl dost.“
Martin se chtěl bránit. Pak si vzpomněl, jak se každý čtvrtek holil. Jak sedával u stejného okna. Jak ho rozčilovalo, když se Alena celý večer nepodívala přes ulici. Jak jednou odešel dřív jen proto, aby zjistil, jestli si všimne, že zmizel. „To je pěkně úchylný,“ řekl.
Alena se usmála. „Trochu.“ Venku začalo pršet.
Martin držel její ruku. Po chvíli se zeptal: „Milovala jsi ho?“
Alena se dívala přes ulici. „Ano.“ Martin čekal.
„A mě?“ Podívala se na něj. „Taky.“
„To je dost nepraktický.“ „Vždycky jsi měl rád praktický věci.“ Martin se podíval na Viktorovu prázdnou židli.
Pak přes ulici na místo, kde celé měsíce sedával on. Poprvé nebyl ani na jednom z těch míst.
