Článek
Za Jaromíra jsem se vdávala ve dvaadvaceti. Měli jsme dvě děti, dům a zpočátku docela spokojené manželství.
Pak přišly hádky.
Nebyla v tom nevěra ani žádné velké tajemství. Prostě jsme se postupně přestali snášet. Já mu vyčítala, že je pořád v práci, on mně, že mi nikdy není nic dost dobré.
Když bylo Kláře deset a Tomášovi sedm, rozvedli jsme se.
Rozvod jsme vůbec nezvládli
Dnes se za svoje tehdejší chování stydím.
Hádali jsme se před dětmi a občas je dokonce zatahovali do našich sporů.
Klára zůstávala většinou se mnou. Viděla mě plakat a postupně si vytvořila pocit, že za všechno může její táta.
Tomáš měl naopak období, kdy mi vyčítal, že jsem rodinu rozbila já.
Trvalo několik let, než jsme spolu všichni dokázali normálně sedět u jednoho stolu.
Později jsme si s Jaromírem našli jiné partnery. Děti dospěly a narodila se nám vnoučata.
Z bývalého manžela se postupně stal člověk, kterého jsem vídala několikrát do roka.
Najednou mi s ním zase bylo dobře
Před dvěma lety jsme se potkali na narozeninách naší vnučky.
Oba jsme už byli sami.
Náhodou jsme seděli vedle sebe a začali vzpomínat. Nejdřív na děti, potom na staré známé a nakonec i na naše manželství.
Kupodivu jsme se smáli.
O pár dní později mi Jaromír zavolal.
„Nezašla bys na kafe?“
Šla jsem.
Pak přišlo další. Výlet. Kino. Oběd.
Ani nevím, kdy přesně se to změnilo, ale jednoho dne mě při loučení políbil.
A já ho políbila zpátky.
Připadala jsem si jako puberťačka
Několik měsíců jsme vztah před dětmi tajili.
Připadalo mi absurdní schovávat v dvaašedesáti letech před vlastními dětmi, že mám přítele.
Jenže ten přítel byl jejich otec.
Nakonec jsme je pozvali na oběd.
„S mámou jsme zase spolu,“ řekl Jaromír.
Tomáš se nejdřív zasmál. Myslel si, že žertujeme.
Klára ne.
Úplně zbledla.
„To si děláte srandu.“
Dcera mi připomněla něco, na co jsem zapomněla
Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsme dnes jiní lidé.
Klára ale začala plakat.
„Víš, kolikrát jsem tě jako dítě slyšela v noci brečet?“ řekla mi.
Mlčela jsem.
„Já tátu roky nenáviděla kvůli tobě. Měla jsem pocit, že tě musím chránit. A teď s ním zase chodíš?“
Ta slova mě zasáhla.
Na svoje nešťastné manželství jsem si pamatovala dobře. Na to, jak ho prožívala desetiletá Klára, jsem ale skoro zapomněla.
Tomáš byl také naštvaný.
„Tak proč jsme si tím vším museli projít?“ zeptal se.
Na to jsem odpověď neměla.
Protože v té době bychom spolu opravdu žít nedokázali. To ale dětem třicet let jejich vzpomínek nevrátí.
Dcera náš vztah stále nepřijala
S Jaromírem jsme spolu zůstali.
Nebydlíme společně a znovu se brát nechceme. Každý máme svůj domov a tak nám to vyhovuje.
Tomáš si na nás časem zvykl.
Klára ne.
Na rodinných oslavách je k otci slušná, ale když jsme spolu, vidím, že jí to vadí. Jednou mi dokonce řekla, že má pocit, jako bych tím zlehčovala všechno, co jsme doma kdysi prožili.
Mrzí mě to.
Zároveň se ale nechci Jaromíra vzdát jen proto, že jsme před třiceti lety společný život nezvládli.
Tehdy jsem si myslela, že rozvodem ubližujeme hlavně sobě navzájem. Až teď jsem pochopila, že děti si z našeho manželství odnesly věci, které v nich zůstaly mnohem déle než naše vzájemná nenávist.
