Článek
Babičce je osmaosmdesát let. Ještě před třemi roky žila sama ve svém bytě v Olomouci, chodila nakupovat a každou neděli si vařila vývar, i když ho pak jedla skoro celý týden.
Vždycky byla hrdá na to, že nikoho nepotřebuje. Když jsme jí nabízeli pomoc, většinou nás odmítla. Tvrdila, že dokud si zvládne dojít pro rohlíky, není důvod, aby se kolem ní někdo točil.
Pak upadla v koupelně. Nic si nezlomila, ale několik hodin ležela na podlaze, než ji našla sousedka. Po návratu z nemocnice už se bála zůstávat v bytě sama. Nejprve jsme jí zařídili pečovatelskou službu, jenže po několika měsících začala zapomínat vypínat sporák a dvakrát si vzala léky navíc.
Máma rozhodla, že bude lepší domov seniorů.
Babička s tím nesouhlasila. Hádala se s námi, že ji chceme odložit, protože se nám nechce starat. Částečně měla pravdu. Máma chodila do práce, já mám dvě malé děti a můj bratr žije v Německu.
Nikdo z nás si ji nemohl vzít domů.
Našli jsme soukromý domov asi dvacet kilometrů od města. Babička dostala malý jednolůžkový pokoj s vlastním sociálním zařízením, televizí a výhledem do zahrady. Stálo to víc než její důchod, proto jsme se s mámou skládaly na zbytek.
První měsíce byly hrozné. Při každé návštěvě měla sbalenou tašku a ptala se, kdy ji vezmeme domů. Vyčítala mámě, že prodává její byt, i když byt nikdo neprodával.
Postupně si ale zvykla. Začala chodit na společná cvičení a našla si kamarádku, paní Miladu, se kterou hrála karty. Nejvíc si oblíbila jednu z pečovatelek, paní Hanu.
Hana byla asi padesátiletá žena s krátkými světlými vlasy. Mluvila nahlas, hodně se smála a babičce říkala Maruško, i když se jmenovala Marie a většina lidí jí celý život říkala paní Konečná.
Babičce to nevadilo.
Když jsem za ní přijela, často vyprávěla, co jí Hana přinesla nebo co spolu řešily. Jednou jí opravila rádio, jindy donesla domácí koláč. Dokonce jí pomohla napsat přání k narozeninám pro mého syna, protože babičku bolela ruka.
Byla jsem ráda, že tam má někoho blízkého. Máma už méně.
„Měla by si držet profesionální odstup,“ říkala. „Je to zaměstnankyně, ne příbuzná.“
Myslela jsem si, že máma přehání. Sama jezdila za babičkou jednou za dva týdny, někdy méně. Hana s ní byla skoro každý den.
Chybějícího prstenu jsem si všimla při návštěvě na jaře. Babička seděla u okna a jedla mandarinku. Na pravé ruce měla dva tenké zlaté kroužky, které nosila běžně, ale velký prsten s tmavě červeným kamenem chyběl.
Ten prsten jsem znala odmalička. Patřil prababičce a podle rodiny byl více než sto let starý. Nebyl nijak moderní, měl masivní obroučku a tmavý granát zasazený do tvaru květu. Babička ho nosila při každé slavnostní příležitosti.
Máma mi kdysi řekla, že ho jednou dostane ona.
„Kde máš ten prsten po prababičce?“ zeptala jsem se.
Babička se podívala na ruku, jako by si teprve teď všimla, že tam není.
„Dala jsem ho Haničce.“
Myslela jsem, že žertuje.
„Jak dala?“
„Normálně. Sundala jsem ho a dala jí ho.“
Zeptala jsem se proč. Babička pokrčila rameny a začala loupat další mandarinku.
„Protože se jí líbil.“
Ta odpověď mě vyděsila. Babička měla občas horší dny, ale nebyla zbavená svéprávnosti a většinou přesně věděla, co dělá. Přesto mi připadalo nepředstavitelné, že by rodinný šperk darovala ženě, kterou znala necelé dva roky.
Zavolala jsem mámě ještě z chodby. Dorazila o hodinu později a celou cestu do pokoje opakovala, že ten prsten byl slíbený jí.
Babička se na ni podívala tak chladně, že se máma zarazila.
„Byl můj,“ řekla. „Tak jsem ho dala, komu jsem chtěla.“
Máma jí začala vysvětlovat, že prsten patří do rodiny. Připomínala prababičku, staré fotografie a všechny svatby, na kterých ho babička měla.
Babička ji poslouchala jen chvíli.
„Když je pro tebe tak důležitý, proč sis ho nikdy nevšimla, když jsem ho měla na ruce?“
Máma zrudla.
„Vždyť jsem ti ho obdivovala stokrát.“
„Možná, když jsi byla malá.“
Hádka začala být nepříjemná. Řekla jsem mámě, že bychom si měly nejprve promluvit s vedením domova. Pokud pečovatelka přijala drahý dar od klientky, měla o tom podle mě někoho informovat.
Vedoucí směny nás vyslechla a zavolala Hanu. Přišla asi za deset minut. Prsten měla na ruce.
Máma se na něj okamžitě zadívala.
„Takže je to pravda.“
Hana se podívala na babičku a potom na nás. Nevypadala provinile, spíš unaveně.
„Paní Konečná mi ho dala před týdnem,“ vysvětlila. „Několikrát jsem ho odmítla.“
Máma jí nevěřila.
„A nakonec jste si ho tedy vzala.“
„Řekla, že ho jinak vyhodí.“
Babička přikývla.
Vedoucí domova oznámila, že zaměstnanci nesmějí přijímat od klientů drahé dary. Mohou si vzít bonboniéru, květinu nebo drobnost, ale ne šperk podobné hodnoty.
Hana si prsten sundala. Na chvíli jsem si oddechla, protože jsem čekala, že ho položí na stůl a celá věc skončí.
Místo toho ho podala babičce.
„Maruško, vezměte si ho zpátky.“
Babička sevřela ruku v pěst.
„Nechci ho.“
„Musíte si ho vzít.“
„Nemusím nic.“
Máma se natáhla, že prsten převezme místo ní. Babička ji udeřila přes ruku tak prudce, až šperk spadl na zem.
Všichni ztichli.
Hana ho zvedla a položila na noční stolek.
„Necháme ho tady. Až budete chtít, vezmete si ho.“
Babička otočila hlavu k oknu a přestala s námi mluvit.
Cestou domů byla máma rozzuřená. Tvrdila, že Hana babičku zmanipulovala a teď jen hraje divadlo, protože jsme ji přistihly.
„Normální člověk si nevezme rodinný prsten od osmdesátileté ženy,“ řekla.
V tom jsem s ní souhlasila. Zároveň mi nesedělo, že Hana prsten vrátila bez odporu. Neptala se na jeho hodnotu, nevymlouvala se a nesnažila se ho schovat.
Druhý den mi zavolala vedoucí domova. Prsten našli zabalený v kapesníku v odpadkovém koši na babiččině pokoji.
Babička ho skutečně vyhodila.
Vedení ho uložilo do trezoru a chtělo, aby ho převzala rodina. Máma pro něj přijela ještě ten den. Když ho držela v ruce, vypadala spokojeněji, než mi bylo příjemné.
„Aspoň je v bezpečí,“ řekla.
„Babička ho ale dala Haně.“
„Babička neví, co dělá.“
To nebyla úplně pravda. Někdy zapomněla, co měla k obědu, ale dokázala přesně popsat, komu a proč prsten dala.
Při další návštěvě se mnou skoro nemluvila. Seděla u okna a dívala se do zahrady. Když jsem jí položila na stůl čokoládu, ani se jí nedotkla.
„Babi, my jsme se jen bály, že tě někdo využil.“
„Vy se bojíte jen o věci,“ odpověděla.
„To není pravda.“
„Kdy jsi tady byla naposledy?“
Vzpomínala jsem. Bylo to před třemi týdny.
„Měla jsem nemocné děti.“
„A předtím?“
Nevěděla jsem přesně. Babička přikývla, jako by moje mlčení stačilo.
„Hana tady byla, když zemřela Milada. Seděla se mnou až do večera. Vy jste ani nevěděli, že nějaká Milada existuje.“
To mě zasáhlo. Věděla jsem, že babička má v domově kamarádku, ale netušila jsem, že zemřela. Babička nám to neřekla a my jsme se nezeptali.
„Hana mi koupila nové punčochy, když mi staré roztrhla sestra při převlékání. Přinesla mi brýle z optiky. Šla se mnou na pohřeb. Ty jsi mi poslala obrázek dětí přes telefon.“
„Mám práci a rodinu.“
„Ona má taky práci a rodinu.“
Řekla to bez křiku. Právě proto to znělo ještě hůř.
Začala jsem se Hany zastávat, i když jsem si pořád nebyla jistá, zda udělala správnou věc. Babička mě ale zastavila.
„Já nepotřebuji, abys ji bránila. Potřebuji, abyste pochopili, proč jsem jí ho dala.“
Prsten pro ni nebyl jen rodinná památka. Byl to způsob, jak někomu poděkovat. Někomu, kdo si pamatoval, že nemá ráda sladký čaj, že ji bolí levé rameno a že výročí smrti dědečka připadá na sedmnáctého listopadu.
My jsme prsten vnímali jako dědictví. Babička jako svůj majetek.
Máma se s tím odmítala smířit. Tvrdila, že starý člověk může být snadno ovlivnitelný a že právě proto existují pravidla, která zaměstnancům zakazují podobné dary přijímat.
V tom měla pravdu.
Když jsme se o tom hádaly, zeptala jsem se jí, co chce s prstenem dělat.
„Jednou bude tvůj,“ odpověděla.
„A teď?“
„Dám ho do bezpečnostní schránky.“
„Takže ho babička už nikdy neuvidí?“
Máma se urazila. Připomněla mi, kolik peněz do péče doplácíme a kolik času strávila vyřizováním domova, lékařů a dokumentů.
„Hana přinese jednou koláč a dostane rodinné zlato. Já zařizuji všechno a jsem za supa.“
O několik dní později použila stejné slovo i babička. Máma za ní přijela s papírem, na kterém měla sepsaný seznam šperků, nádobí a obrazů, které zůstaly v bytě. Chtěla, aby babička potvrdila, co komu jednou připadne.
Babička papír roztrhala.
„Ještě jsem neumřela a už kroužíte kolem věcí jako supi.“
Máma odešla s pláčem.
Bylo snadné říct, že jí šlo jen o prsten. Ve skutečnosti ji bolelo něco jiného. Celý život byla jedinou dcerou, která s rodiči řešila účty, opravy, návštěvy lékařů i všechny praktické problémy.
Teď měla pocit, že jedna cizí žena získala za dva roky větší vděčnost než ona za celý život.
Zašla jsem za Hanou během její přestávky. Seděly jsme v malé místnosti vedle kuchyně a mezi námi stál automat na kávu.
Zeptala jsem se jí, proč si prsten vůbec vzala.
„Protože byla naštvaná,“ odpověděla. „Říkala, že její dcera už roky mluví o tom, co jednou dostane. Chtěla jí ukázat, že ještě může rozhodovat sama.“
To jsem nečekala.
„Takže věděla, že tím mámu raní.“
„Myslím, že právě proto to udělala.“
Hana přiznala, že měla prsten okamžitě odevzdat vedení. Vzala si ho prý jen proto, aby babičku uklidnila. Chtěla ho později vrátit, ale Marie odmítla a pohrozila, že už s ní nepromluví.
„Udělala jsem chybu,“ řekla. „Ale nechtěla jsem ji okrást.“
Zeptala jsem se, zda by si prsten nechala, kdybychom si ničeho nevšimly.
Chvíli mlčela.
„Nevím. Namluvila jsem si, že když na tom tolik trvá, mám její rozhodnutí respektovat.“
Najednou jsem pochopila, proč vedení podobné dary zakazuje. Ne proto, že by každá pečovatelka byla podvodnice, ale protože hranice mezi péčí, náklonností a závislostí se mohou rychle rozmazat.
Babička měla právo rozhodovat o svých věcech, Hana však tak drahý dar přijmout neměla. Nejhůř se mi přiznávalo, že cizí žena znala její každodenní život lépe než my.
Nakonec prsten zůstal uložený v trezoru domova a dál byl vedený jako babiččin majetek. Máma ho nemohla odnést a Hana si ho nesměla převzít. Babička mohla kdykoli rozhodnout, co se s ním stane.
Hana dostala písemné napomenutí. Nějakou dobu se držela jen pracovních povinností a přestala babičce nosit drobnosti z domova. Babička nám vyčítala, že se jí teď Hana bojí.
Postupně se jejich vztah zase zlepšil. Povídaly si a občas spolu seděly na zahradě, ale Hana už od ní žádný dar nepřijala.
Před měsícem si mě babička nechala zavolat. Požádala vedoucí, aby přinesla prsten z trezoru.
Dlouho si ho prohlížela. Potom si ho navlékla na prst a řekla, že ho už nikomu nedá.
„Když ho chcete všichni tak moc, vezmu si ho jednou s sebou.“
Nevím, jestli to myslela vážně.
Máma jí řekla, že takový šperk se do hrobu nedává. Babička se rozesmála.
„Tak mě budete muset hlídat až do konce.“
Od té doby prsten znovu nosí. Máma si na něj při návštěvách pořád dává pozor a Hana se ho ani nedotkne.
Já jsem začala jezdit častěji.
Ne kvůli prstenu. Alespoň si to namlouvám.
Pořád si myslím, že pečovatelka neměla tak drahý dar přijmout. Stejně tak ale vím, že první otázka, kterou jsme si položily, nebyla, proč babička chtěla prsten darovat.
Ptaly jsme se, jak ho získat zpátky.
Bály jsme se, že cizí žena využila osamělou seniorku. Přitom jsme si dlouho nevšimly, jak osamělá skutečně byla.
