Článek
Petra s bratrem Tomášem dlouho věřili, že jejich maminka zvládne bydlet sama.
Po smrti jejich otce jí vozili nákupy, doprovázeli ji k lékaři a pomáhali s věcmi, které dříve zařizoval manžel.
Pak Marie prodělala mozkovou příhodu.
Po rehabilitaci se sice dokázala znovu pohybovat po bytě, ale už potřebovala pomoc při sprchování a několikrát doma upadla.
Když ji jednou sousedka našla na zemi v kuchyni, děti začaly hledat jiné řešení.
Nakonec se Marie přestěhovala do zařízení asi deset kilometrů od města.
Její důchod činil něco přes 18 tisíc korun. Pobyt se všemi službami vyšel přibližně na 27 tisíc. Zbytek každý měsíc dopláceli děti.
Byt stál prázdný, náklady ale běžely dál
První měsíce nikdo neřešil, co s bytem bude.
Petra jednou týdně vybrala poštu, zalila květiny a otevřela okna. Tomáš občas přijel z Prahy a vyřídil větší opravy.
Po půl roce ale začal počítat.
Za služby, energie a další platby spojené s bytem odcházelo několik tisíc korun měsíčně. Současně děti doplácely přibližně devět tisíc na matčinu péči.
Tomáš navrhl byt pronajmout.
Podle makléře by za třípokojový byt mohli získat kolem 15 tisíc korun měsíčně bez energií.
„V tu chvíli mi to přišlo úplně logické. Byt byl prázdný a peníze z něj mohly platit mámě péči,“ říká Petra.
Jenže když to zmínila při návštěvě, Marie se na ni nechápavě podívala.
„Jak pronajmout? Vždyť tam budu bydlet.“
Petra nejdřív myslela, že matka žertuje.
Nežertovala.
Pro děti to byl prázdný byt, pro ni pořád domov
Lékaři rodině už dříve řekli, že návrat Marie k úplně samostatnému bydlení je málo pravděpodobný.
Ona sama to ale vnímala jinak.
Pobyt v zařízení označovala za dočasný. Ptala se, jestli má doma dost tablet do myčky, zda někdo zalil fíkus a jestli už přišlo vyúčtování za elektřinu.
Ve skříni měla stále všechny kabáty. V koupelně zůstala kosmetika a na nočním stolku rozečtená knížka.
„Najednou mi došlo, že když řeknu, že tam nastěhujeme cizí lidi, slyší možná něco úplně jiného. Že jsme rozhodli, že už domů nepatří,“ říká Petra.
Tomáš měl pochopení, ale díval se na situaci praktičtěji.
Podle něj rodina nemohla donekonečna držet prázdný byt jen proto, že by se jejich matka jednou možná mohla vrátit.
Petra se s bratrem kvůli tomu několikrát nepohodla.
Ona chtěla počkat. Tomáš namítal, že každý další měsíc stojí rodinu peníze.
Nakonec se dohodli, že rozhodnutí odloží o půl roku.
Po půl roce už bylo jasnější, co bude dál
Během dalších měsíců se Marie naučila v zařízení lépe orientovat a zvykla si i na některé pečovatelky.
Její zdravotní stav se ale nezlepšil natolik, aby mohla bezpečně žít sama.
Potřebovala pomoc s léky, koupáním i přípravou některých jídel.
Děti proto téma bytu otevřely znovu.
Tentokrát s matkou seděly téměř hodinu.
Ukázaly jí, kolik každý měsíc stojí její pobyt a kolik platí za prázdný byt.
Marie se nejvíc bála toho, že její věci skončí ve sklepě nebo v krabicích.
„Mně bylo jedno, jestli tam bude někdo bydlet. Ale nechtěla jsem přijít a zjistit, že už tam ze mě nic nezbylo,“ řekla podle Petry.
Rodina se proto rozhodla byt pronajmout pouze na rok.
Část osobních věcí odvezli k Petře, část nechali ve sklepní kóji. Nábytek v bytě zůstal téměř celý.
Nájemníkům předem vysvětlili, že některé věci patří majitelce a nemají se vyhazovat.
Nebyl to nejvýhodnější způsob pronájmu, ale nájem pokryl téměř celý rozdíl mezi Mariiným důchodem a cenou péče.
Pronájem přijala, úplně se s ním ale nesmířila
První týdny se Marie při každé návštěvě ptala, kdo teď v bytě bydlí.
Chtěla vědět, jestli mají děti, zda jsou slušní a jestli používají její jídelní stůl.
Jednou se dokonce zeptala, jestli spí v její ložnici.
Petra jí řekla pravdu.
„Chvíli byla smutná. Pak jen řekla, že snad dávají pozor na parkety.“
Postupně se na byt ptala méně.
Dnes už uplynulo několik měsíců a rodina začíná řešit, co bude dál, až roční smlouva skončí.
Petra připouští, že dříve celou věc viděla mnohem jednodušeji.
„Pro nás to byl prázdný byt, který stál peníze. Pro mámu to byl pořád její domov. Myslím, že jsme potřebovali pochopit obojí.“
Marie se občas stále zeptá, jestli nájemníci zalévají fíkus.
Ten už přitom dávno stojí u Petry v obýváku.
