Článek
Aleně bylo jednašedesát a v třípokojovém bytě na okraji Olomouce bydlela sama.
Její syn Martin žil s manželkou Terezou asi deset minut autem. Měli pětiletou Sofii a dvouletého Adama a právě neděle u babičky se během několika let staly něčím, co nikdo nemusel domlouvat.
Kolem desáté přijeli, Alena měla většinou hotový oběd a po jídle šla s dětmi na hřiště.
Sofie měla v dolní zásuvce komody pastelky a omalovánky. Adamův plastový bagr parkoval pod konferenčním stolkem. V koupelně visely vedle velkých ručníků dva malé s obrázky zvířat.
Alena měla tyto drobnosti ráda.
Po smrti manžela byl byt přes týden často příliš tichý. V neděli tomu bylo přesně naopak.
Nejdřív nepřijeli jednou, potom podruhé
První zrušené neděli Alena nevěnovala pozornost.
Adam měl rýmu.
Další týden jeli k Tereziným rodičům a třetí neděli Martin řekl, že si potřebují doma něco dodělat.
Až čtvrtý týden začala být Alena podrážděná.
„Tak kdy vás vůbec uvidím?“
Martin navrhl, že by následující sobotu mohli přijít oni k nim.
„Já nemluvím o sobotě. Ptám se, proč už nejezdíte sem.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Mami, potřebujeme se domluvit na tom kouření.“
Alena pochopila okamžitě.
Před několika týdny totiž Tereza při odchodu převlékala Adamovi mikinu a poznamenala, že je zase cítit cigaretami.
Neřekla to útočně.
Právě proto si tu větu Alena zapamatovala.
„Takže Tereza už rozhodla?“
„Tereza nic nerozhodla.“
„Ale jí to vadí.“
Martin odpověděl, že jemu také.
Před dětmi přece nekouřila
Alena kouřila od osmnácti let.
Dřív mnohem víc. V posledních letech jí jedna krabička vydržela dva až tři dny a považovala to za velké zlepšení.
Byt neměl balkon, a tak kouřila v kuchyni u otevřeného okna.
Když byla vnoučata u ní, snažila se počet cigaret omezit. Nezapálila si u stolu, nevzala si cigaretu vedle dětí a před jejich příjezdem vždycky vyvětrala.
Podle ní tím byl problém vyřešený.
„Vždyť před nimi vůbec nekouřím.“
Martin jí řekl, že byt je kouřem cítit i tak.
Alena se urazila.
Padesát let nikomu nevadilo, jak její byt voní nebo nevoní. Teď měla pocit, že jí vlastní syn vysvětluje, co smí dělat doma.
„Takže mám pokaždé běhat pět pater dolů?“
„Je tam výtah.“
„To není podstatné.“
Pro Alenu to skutečně podstatné nebylo.
Šlo o to, že někdo přišel do jejího bytu a stanovil jí pravidlo.
Děti vídala dál, jen ne u sebe
Martin zákaz kontaktu s vnoučaty neudělal.
Naopak.
Zval Alenu k nim, jednou společně vyrazili do zoo a další víkend přivezl děti na hřiště poblíž jejího domu.
Jen nahoru nešli.
Právě to Alenu rozčilovalo nejvíc.
Sofie se jednou zeptala, jestli se může jít podívat na svoje nové fixy.
„Dneska ne,“ odpověděl Martin.
Alena mlčela.
Cestou domů si zapálila ještě před vchodem a druhou cigaretu hned v kuchyni.
Když se jí později sestra zeptala, proč děti už dlouho nebyly u ní, řekla:
„Tereze vadí, že kouřím. Tak je sem nepouští.“
Byla to jednodušší verze.
A také verze, které sama chtěla věřit.
Martin byl její syn. Vyrůstal v tom bytě osmnáct let. Kdyby mu cigarety tolik vadily, určitě by jí to přece řekl dřív.
Na oslavě obvinila snachu před celou rodinou
O několik týdnů později slavila Alenina sestra narozeniny.
U jednoho stolu seděla skoro celá rodina. Tereza pomáhala v kuchyni, děti pobíhaly mezi pokoji a Alena měla po dlouhé době pocit, že je všechno jako dřív.
Pak se sestra zeptala Sofie, proč už nechodí k babičce na špagety.
„Protože tam nemůžeme,“ odpověděla holčička.
Nikdo tomu nevěnoval velkou pozornost.
Alena ano.
„Nemůžou,“ zopakovala. „Dnešní rodiče mají svoje pravidla.“
Tereza se otočila od kuchyňské linky.
Martin se podíval na matku.
„Mami.“
Alena pokračovala.
„Já jen říkám, jak to je. Někomu vadí moje cigareta, tak kvůli tomu děti přijdou o babičku.“
„O babičku nepřišly,“ odpověděl Martin.
„Ale domů ke mně nesmějí.“
„Ano.“
„Protože to chce Tereza.“
Martin zavrtěl hlavou.
„Protože to chci já.“
Martinovi cigarety vadily už dávno
Alena se synovi nejdřív vysmála.
„Tobě? Ty jsi sám kouřil.“
Martin přiznal, že na vysoké škole několik let kouřil. Právě proto možná dlouho neměl pocit, že matce může něco vyčítat.
Pak se narodila Sofie.
Po první zimní návštěvě si cestou domů všiml, že její čepice i deka z kočárku jsou cítit kouřem. Tereza to tehdy nekomentovala.
Martin ano.
Jen ne matce.
Doma věci vyprali a dál k Aleně jezdili.
Když se narodil Adam, začalo mu to vadit víc. Několikrát chtěl s matkou mluvit, ale pokaždé to odložil.
„Věděl jsem přesně, co řekneš.“
„A co jsem měla říct?“
„Že je to tvůj byt.“
Alena zmlkla.
Přesně tuto větu totiž během posledního měsíce použila několikrát.
Martin jí potom připomněl něco, na co ona sama dávno zapomněla.
Když byl malý, větrala mu v zimě bundu na balkoně, protože učitelka jednou poznamenala, že je z ní cítit kouř.
„To si vymýšlíš.“
„Nevymýšlím.“
Alena si na situaci po chvíli skutečně vzpomněla.
Jen jí tehdy nepřikládala žádný význam.
„Proč jsi mi to neřekl rovnou?“
Cestou domů se Alena nezlobila jen na Terezu.
Poprvé se zlobila hlavně na Martina.
Nejdřív návštěvy rušil s výmluvami. Potom jí celé týdny nechal věřit, že problém přišel od jeho ženy.
„Proč jsi mi to prostě neřekl?“ zeptala se ho druhý den po telefonu.
Martin odpověděl, že se hádce chtěl vyhnout.
„A povedlo se?“
Nepovedlo.
Martin po ní nechtěl, aby přestala kouřit.
Řekl pouze, že dokud se bude kouřit v bytě, budou se s dětmi vídat jinde.
Alena mu znovu vysvětlila, že nemá balkon a že kvůli každé cigaretě nebude jezdit výtahem před dům.
„Dobře,“ odpověděl.
Tentokrát se nehádal.
A právě to ji rozčílilo skoro nejvíc.
Několik týdnů se nezměnilo vůbec nic
Alena dál kouřila v kuchyni.
Děti dál nepřijížděly.
Jednou se s nimi viděla u Martina, jindy šli společně na oběd. Vnoučata tedy neztratila, jen její neděle doma zůstávaly prázdné.
Po nějaké době uklízela obývák a posunula konferenční stolek.
Pod ním stál Adamův bagr.
Nechala ho tam.
O týden později našla v lednici jogurt, který kupovala jen Sofii. Automaticky ho přihodila do košíku při nákupu, přestože vnučka už několik týdnů nepřišla.
Jogurt nakonec vyhodila prošlý.
Právě podobné drobnosti jí začaly vadit víc než synovy argumenty.
Nezměnila názor ze dne na den.
Nejdřív začala kouřit u otevřeného okna s hlavou skoro venku, i když sama věděla, že se tím Martin nenechá přesvědčit.
Pak si několik cigaret zapálila před domem.
A jednoho dne zjistila, že od rána doma nekouřila vůbec.
První neděli přijeli jen na dvě hodiny
Alena Martinovi zavolala přibližně po dvou měsících.
„Jestli přijdete v neděli, doma už si nezapaluju.“
Martin se jí zeptal, jak dlouho.
„Nevím. Pár dní.“
Neslíbil okamžitě návrat k původním návštěvám.
Následující neděli ale přijeli na kávu.
Alena ráno otevřela všechna okna, vyprala závěsy a potahy z polštářů. Martin nic nekontroloval. Ani Tereza.
Sofie zamířila rovnou ke své zásuvce.
Adam našel bagr.
Alena stála chvíli v kuchyni a automaticky sáhla do místa, kde dřív ležela krabička cigaret.
Nebyla tam.
Později šla kouřit před dům.
Když se vrátila, Tereza jí nalila čerstvou kávu.
O tom, co se mezi nimi dělo poslední dva měsíce, nemluvily.
Alena se jí nakonec omluvila až o několik týdnů později.
Ne za kouření.
Za to, že po rodině vyprávěla, že jí snacha zakazuje vídat děti.
„Bylo jednodušší naštvat se na tebe než na vlastního syna,“ přiznala.
Tereza se usmála.
„To jsem trochu tušila.“
Dnes vnoučata k Aleně zase chodí.
Ne vždy každou neděli jako dřív. Sofie má kroužky, Martin s Terezou vlastní program a děti už také nejsou tak malé.
Alena kouřit nepřestala.
Krabičku má v předsíni v kapse bundy a na cigaretu chodí před dům.
Občas ji to pořád štve.
Hlavně když prší.
Nikdy ale nezapomene na neděli, kdy seděla sama v kuchyni, kouřila u otevřeného okna a za stěnou měl Adam už několik týdnů zaparkovaný svůj bagr.
Tehdy jí poprvé došlo, že syn jí vnoučata úplně nebere.
Jen se rozhodl, že jednu věc, kterou sám jako dítě nemohl ovlivnit, už za svoje děti rozhodnout může.
