Článek
„No po tom vašem víkendu. Asi toho má teď dost.“
Zůstala jsem stát ve dveřích.
O tom, co se mezi mnou a Tomášem o víkendu stalo, věděli jen dva lidé.
Já a Tomáš.
„Jakém víkendu?“
Pavel se na mě podíval a v tu chvíli mu zřejmě došlo, že řekl něco, co říct neměl.
„Ale nic. To je jedno.“
Nebylo.
S Pavlem jsme byli manželé čtrnáct let.
Máme spolu dvě děti, patnáctiletou Elišku a jedenáctiletého Matěje. Rozvedli jsme se před pěti lety.
Nebyl za tím žádný velký skandál.
Nikdo nikoho nepodváděl. Nikdo druhému nevyházel věci před dům.
Prostě jsme se postupně dostali do stavu, kdy jsme spolu uměli řešit děti, hypotéku, servis auta a nákup nové lednice, ale už jsme spolu vlastně nechtěli žít.
Rozvod samozřejmě příjemný nebyl.
Několik měsíců jsme se hádali kvůli penězům, střídavé péči i tomu, kdo si nechá naši starou sedačku.
Pak se to uklidnilo.
Dnes spolu vycházíme dobře.
Nejsme kamarádi, kteří by si volali jen tak.
Ale můžeme vedle sebe dvě hodiny sedět na Matějově fotbale a nemusíme předstírat, že se neznáme.
Před třemi lety jsem poznala Tomáše.
Jedna z věcí, které jsem na něm od začátku oceňovala, byla právě jeho reakce na Pavla.
Nežárlil.
Nesnažil se dokazovat, že on je teď ten důležitější muž.
Když Pavel zavolal kvůli dětem, Tomáš kolem toho nedělal scény.
Poprvé se pořádně potkali na Eliščiných třináctých narozeninách.
Byla jsem z toho nervóznější než oni.
Čekala jsem trapné ticho.
Místo toho zjistili, že oba fandí Spartě.
Za půl hodiny se bavili o fotbale.
Večer jsem Tomášovi řekla, že jsem ráda, jak normálně to zvládl.
„Proč bych to nezvládl?“ zeptal se.
„Nevím. Některým chlapům by to vadilo.“
„Pavel je táta tvých dětí. Tak asi nezmizí.“
Přesně to jsem chtěla slyšet.
Postupně se začali vídat častěji.
Ne sami.
Nejdřív hlavně kvůli dětem.
Stáli spolu u hřiště, bavili se o fotbale, autech nebo práci.
Tomáš dal Pavlovi kontakt na člověka ze stavebnictví. Pavel zase jednou pomohl Tomášovi s autem.
Připadalo mi to vlastně ideální.
Když někdy čtu o lidech, kteří se po rozvodu nenávidí tak, že přes děti posílají vzkazy, říkám si, jaké máme štěstí.
Dokonce jsme několikrát zvládli být všichni pohromadě.
Školní besídka.
Fotbalový turnaj.
Eliščiny narozeniny.
Nebyla z nás žádná zvláštní moderní rodina, která spolu tráví Vánoce.
Ale fungovalo to.
Asi před rokem mi Tomáš oznámil, že jde s Pavlem na hokej.
Trochu mě to překvapilo.
„Vy dva?“
„Jo. Má dva lístky.“
Zasmála jsem se.
„Tak se bavte.“
A opravdu mi to nevadilo.
Možná mi to připadalo trochu zvláštní, ale zároveň jsem byla ráda.
Můj současný partner a bývalý manžel se snášejí.
Co víc bych mohla chtít?
Pak spolu někdy zašli na pivo.
Začali si psát.
Věděla jsem to, protože Tomáš občas řekl:
„Pavel říkal, že ten servis za moc nestojí.“
Nebo:
„Pavel se ptá, jestli Matěj nechce v neděli s ním na zápas.“
Nic tajného.
Nic divného.
Jednou jsem si z nich dokonce dělala legraci.
„Vy jste se měli vzít spolu a mě jste mohli vynechat.“
Oba se smáli.
První moment, kdy mi jejich kamarádství začalo vadit, přišel někdy na jaře.
S Tomášem jsme se bavili o tom, že bych chtěla předělat kuchyň.
On tvrdil, že je to zbytečné.
Já ji nesnáším od chvíle, kdy jsme se přestěhovali.
O pár dní později přivezl Pavel děti a při odchodu se podíval do kuchyně.
„Tak prej bude rekonstrukce.“
Podívala jsem se na Tomáše.
„Možná.“
Pavel se usmál.
„Já bych do toho nehrabal. Tahle je ještě dobrá.“
Nevím proč, ale vadilo mi to.
Neřekla jsem nic.
Byla to hloupost.
Pavel tu kuchyň znal. Děti mu mohly něco říct. Tomáš se o tom mohl zmínit jen tak.
Přesto jsem večer řekla:
„Nemusíš s Pavlem probírat všechno.“
Tomáš se zatvářil překvapeně.
„Co všechno?“
„Třeba tu kuchyň.“
„To jsme jen tak řešili.“
„Já vím.“
„Tak co ti vadí?“
Vlastně jsem nevěděla.
Řekla jsem, že nic.
Další podobná věc přišla v létě.
S Tomášem jsme se hádali kvůli dovolené.
Já chtěla jet s dětmi na dva týdny do Itálie.
Tomáš říkal, že už na tak dlouhou cestu nemá dovolenou a že by raději jel jen na týden někam blíž.
Nebyla to žádná katastrofa.
Jen běžná hádka, která se táhla několik večerů.
O víkendu jsem vezla Elišku k Pavlovi.
Když jsem odcházela, řekl:
„Kdybyste se nakonec nedomluvili, já je klidně vezmu ten druhý týden.“
Zastavila jsem se.
„Na čem?“
„Na té dovolené.“
Zase mi to nebylo příjemné.
„Tomáš ti říkal, že se hádáme kvůli dovolené?“
Pavel se okamžitě stáhl.
„Nějak jsme se o tom bavili.“
Doma jsem se Tomáše zeptala.
„Ty Pavlovi vyprávíš naše hádky?“
„Nevyprávím.“
„Ví, že se hádáme kvůli dovolené.“
„Řekl jsem, že se nemůžeme shodnout.“
„Proč mu to říkáš?“
Tomáš se zasmál.
„Protože jsme se bavili o prázdninách.“
„Ale proč musí vědět, že se nemůžeme shodnout?“
„Lucko, vždyť o nic nejde.“
Možná opravdu nešlo.
Jenže od té chvíle jsem začala zpozornět pokaždé, když Pavel věděl něco, co jsem mu sama neřekla.
Jednou jsem se Tomáše zeptala přímo.
„Co všechno si vy dva vlastně píšete?“
Zamračil se.
„Normální věci.“
„Co jsou normální věci?“
„Práce, fotbal, děti.“
„A já?“
„Co ty?“
„Bavíte se o mně?“
Chvíli mlčel.
„Občas.“
Bylo mi to mnohem nepříjemnější, než jsem čekala.
„Proč?“
„Protože jsi součást našeho života.“
„Tohle je vážně tvoje odpověď?“
„Co ti mám říct?“
Tomáš vypadal, jako bych problém vyráběla já.
Řekl mi, že Pavel mě zná čtrnáct let a někdy prostě chápe, co tím myslí.
Právě tahle věta mi zůstala v hlavě.
Pavel se mnou žil čtrnáct let.
Ví o mně věci, které Tomáš nemůže vědět.
A Tomáš si právě jeho vybral jako člověka, se kterým občas řeší náš vztah.
„Já si na tebe nestěžuju,“ řekl.
„Tak co mu říkáš?“
„Normálně se bavíme.“
„O našich hádkách?“
„Někdy.“
„A to ti přijde normální?“
„Upřímně? Jo.“
Řekl, že kdyby o našem vztahu mluvil s kolegou, nevadilo by mi to.
V tom měl pravdu.
Tomáš má dva blízké kamarády a nikdy jsem mu neříkala, co jim o nás smí nebo nesmí říct.
Jenže Pavel pro mě není jeden z jeho kamarádů.
Je to můj bývalý muž.
Tomáš se mě zeptal:
„Takže se s ním nemám bavit?“
Řekla jsem, že to netvrdím.
A to je právě ten problém.
Nechci, aby se přestali bavit.
Nechci znovu řešit napjaté předávání dětí.
Nechci, aby se Tomáš Pavlovi vyhýbal na školních akcích.
Byla jsem přece celou dobu ráda, že spolu vycházejí.
Jen nechci být jejich společné téma.
Tomáš mi slíbil, že naše soukromé věci už probírat nebude.
Myslela jsem, že tím je to vyřešené.
Pak přišel ten víkend.
S Tomášem jsme měli už několik měsíců problém kvůli jeho práci.
Dvakrát měl změnit firmu a pokaždé z toho sešlo.
Byl podrážděný.
Často přišel domů a chtěl být sám.
Já zase měla pocit, že se celý náš život musí řídit tím, jaký měl zrovna den.
V sobotu jsme se kvůli tomu pohádali.
Ne nějak dramaticky.
Řekla jsem mu, že už mě nebaví našlapovat kolem něj.
Tomáš mi odpověděl, že když přijde domů vyčerpaný, poslední, co potřebuje, je další člověk, který po něm něco chce.
To se mě dotklo.
Řekla jsem mu, že nejsem nějaký další člověk.
Jsem jeho partnerka.
Nakonec spal tu noc v obýváku.
V neděli ráno odešel na kolo.
Odpoledne se vrátil a skoro jsme spolu nemluvili.
V pondělí jsme oba šli do práce.
Nikomu jsem o hádce neřekla.
Ani nejlepší kamarádce.
Ve středu přivezl Pavel Matěje.
Stáli jsme chvíli u dveří a bavili se o tom, že potřebuje nové kopačky.
Pak se Pavel podíval na mě.
„Hele, dej Tomášovi pár dní pokoj. Asi toho má teď dost.“
Myslela jsem, že jsem špatně slyšela.
„Cože?“
„Nic.“
„Ne. Co jsi právě řekl?“
„Lucko, neřeš to.“
„Jak víš, že toho má Tomáš dost?“
Pavel se podíval směrem k autu.
„Prostě jsme si psali.“
„O čem?“
„O práci a tak.“
„A o mně?“
Neodpověděl.
To mi stačilo.
Večer jsem čekala na Tomáše.
Hned jak přišel, zeptala jsem se:
„Ty jsi Pavlovi vyprávěl, co se stalo o víkendu?“
Tomáš si sundával bundu.
„Co ti řekl?“
„To není odpověď.“
„Tak co ti řekl?“
„Že bych ti měla dát pár dní pokoj.“
Tomáš se na chvíli zarazil.
Pak řekl:
„No tak jsme si psali.“
„Tys mi slíbil, že naše věci probírat nebudeš.“
„Já mu neposílal přepis naší hádky.“
„Tak co jsi mu řekl?“
„Že je toho na mě poslední dobou hodně a že doma to taky není úplně dobrý.“
„A co řekl on?“
Tomáš chvíli neodpovídal.
„Že tě prostě zná a některé věci chápe.“
To mě naštvalo ještě víc.
„Jaké věci?“
„Nevím. Prostě ví, jak některé situace myslím.“
„Takže vy dva spolu řešíte mě?“
„Zase z toho děláš něco jiného.“
Tomáš už byl taky naštvaný.
Řekl, že potřeboval s někým mluvit.
Že Pavel se zeptal, co se děje.
A že zrovna s ním se o některých věcech mluví snadno, protože mě zná dlouho.
„To ti připadá normální?“
„Je to můj kamarád.“
Tahle věta mě překvapila.
Do té doby jsem si pořád říkala, že spolu prostě dobře vycházejí kvůli dětem.
Poprvé Tomáš řekl, že Pavel je jeho kamarád.
„Můj exmanžel je tvůj kamarád?“
„Ano. To ti snad vadí?“
Nevěděla jsem.
Vadilo mi to?
Asi ne.
Nebo možná ano.
Řekla jsem mu, ať mi ukáže jejich zprávy.
Tomáš odmítl.
„To jsou moje soukromé zprávy.“
„O mně.“
„Nejenom o tobě.“
„Tak mi ukaž ty o mně.“
„Ne.“
Začali jsme se hádat.
Nakonec mi řekl, že přesně proto si někdy potřebuje promluvit s někým jiným.
Protože podle něj chci kontrolovat nejen to, co dělá, ale teď už i to, komu co říká.
Možná to tak opravdu vypadalo.
Nikdy předtím jsem mu telefon nekontrolovala.
Ani jsem neměla potřebu.
Tentokrát jsem ale měla strašnou chuť vzít ho a přečíst si všechno.
Neudělala jsem to.
Další den jsem zavolala Pavlovi.
Nechtěla jsem se hádat.
Řekla jsem mu jen, že mi není příjemné, když s Tomášem probírají náš vztah.
Pavel chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Tohle si musíš vyřešit s Tomášem.“
„Říkám to i tobě.“
„Já se ho na nic nevyptávám.“
„Ale bavíš se s ním o mně.“
„Občas.“
„A to ti přijde v pořádku?“
Pavel si povzdechl.
„Lucko, já tě znám. Když mi něco řekne, někdy prostě chápu, o čem mluví.“
Úplně stejná věc.
Zeptala jsem se:
„A říkáš mu i něco z našeho manželství?“
Nastalo ticho.
„Jaký věci?“
„Nevím. Proto se ptám.“
Řekl, že žádná tajemství nevyzrazuje.
To mě moc neuklidnilo.
„Takže o našem manželství spolu mluvíte?“
„Někdy něco přijde na řeč.“
Hovor jsem ukončila.
Od té doby mám z celé situace divný pocit.
Tomáš mi tvrdí, že jsem z jejich přátelství udělala něco špatného, i když proti mně nic neplánují.
Pavel říká, že se do našeho vztahu nechce míchat.
Jenže už se do něj podle mě trochu zamíchal.
A nejhorší je, že nevím, co vlastně chci.
Aby se přestali vídat?
To nechci.
Máme děti a je skvělé, že spolu všichni dokážeme normálně fungovat.
Aby si přestali psát?
Na to asi nemám právo.
Aby se nebavili o mně?
To chci.
Jenže Tomáš říká, že nemůžu určovat, o čem se baví se svými kamarády.
Minulý víkend měl Matěj zápas.
Pavel tam byl.
Tomáš taky.
Stáli spolu kus ode mě, pili kávu a něčemu se smáli.
Dřív bych při pohledu na ně měla radost.
Říkala bych si, jaké mám štěstí, že žádný z nich nedělá dětem život složitější.
Tentokrát jsem se přistihla, že přemýšlím, co si asi řekli o mně.
A vadilo mi už jen to, že mě to vůbec napadlo.
