Článek
Před půl rokem jsem seděl v čekárně výzkumné agentury a počítal, kolik mi po odečtení jízdenek zbude na víkendový nákup. Po rozvodu jsem měl menší byt a peníze navíc se hodily. Za hodinu hovoru o pracích prostředcích jsem dostal čtyři stovky. Připadal jsem si chytře: stejně bych večer koukal na televizi, tak proč si místo toho nevydělat mluvením.
Brzy jsem si podle nabídek začal plánovat týdny. Nešlo o pravidelný příjem, většinou mě nevybrali. O to větší radost jsem měl, když přišlo potvrzení. Každý volný večer najednou představoval možnost, kterou by byla škoda promarnit.
Nabídky místo pozvání
Hanu jsem potkal před diskusí o vybavení kuchyně. Nad papírovým kelímkem si postěžovala, že doma pořád vaří v hrnci po matce, takže od ní asi žádné moderní názory neuslyší. Rozesmála mě. Po skončení jsme šli kus cesty spolu a vyměnili si čísla.
Začali jsme si posílat nabídky dalších výzkumů. Mezi nimi se objevovaly fotografie oběda a zprávy z práce. Chtěl jsem ji pozvat ven, ale pokaždé jsem přeposlal další odkaz. Kdyby odmítla výzkum, nemusel bych si připustit, že možná nechce vidět mě.
Když nás vybrali na večerní ochutnávku hotových jídel, napsal jsem jí, že máme večeři vyřešenou a ještě dostaneme každý pět set. Odpověděla, že doufá aspoň v něco teplého. Rezervaci v restauraci jsem neudělal. Tohle mi připadalo výhodnější ve všech směrech.
Večeře u dvou stolů
Hana přišla v modré halence a já si všiml, že má vlasy kratší než při našem seznámení. Nestihl jsem jí to říct. Žena u recepce nás podle seznamu poslala do různých místností.
Potvrzení stejného termínu neznamenalo společný stůl.
Moje skupina seděla u dlouhého stolu s malými miskami. Zkoušeli jsme několik omáček a po každém soustu odpovídali na otázky. První mi připadala přesolená, druhá mdlá. Když jsem řekl, že bych si ji nekoupil, moderátor chtěl vědět proč a co by se muselo změnit.
Mluvil jsem o hustotě a barvě, ačkoli jsem měl chuť odpovědět, že bych si doma raději usmažil vajíčka. Přes prosklenou stěnu do chodby jsem zahlédl Hanu. Vycházela z protější místnosti pro vodu. Zvedl jsem ruku, ona mi krátce mávla a zmizela zpátky.
Po dvou hodinách jsme se sešli u šatny. Měl jsem v ústech pachuť omáček a připravenou větu, že za tak snadných pět set to stálo. Hana si zapínala kabát a řekla, že má hlad. Z ochutnávkových porcí se nenajedla.
Vytáhl jsem telefon s odkazem na další akci, tentokrát za sedm set. Už jsem se přihlásil, Hana to ještě mohla stihnout do čtvrtka. Účast měla být následující úterý. Nechala mě domluvit. Pak se zeptala, jestli s ní nechci místo toho jít normálně na večeři. Právě v úterý. Bez misek s čísly a otázek na každé sousto.
Večer, za který mi nikdo nezaplatil
Nejdřív jsem chtěl navrhnout středu. V úterý bych mohl vydělat a o den později peníze utratit. Jenže jsem zase hledal způsob, jak ji vsunout mezi nabídky. Souhlasil jsem s úterým a vybral malé bistro nedaleko její práce. Předem jsme se domluvili, že každý zaplatí svoje.
Další den mi přišlo potvrzení, že mě na akci za sedm set vybrali. Chvíli jsem měl radost, než jsem si vzpomněl na večeři. Termín jsem odmítl. Nikdo mě nepřemlouval, jen poděkovali za zprávu. Zbytek dne jsem přesto přepočítával, kolik mě bude stát jídlo a kolik jsem mohl dostat.
V bistru Hana vyprávěla, jak jí bratr při montování skříně přišrouboval úchytky dovnitř, aby se při stěhování neodřely. Pak odešel a ona neměla za co otevřít dvířka. Smál jsem se a ptal se, jak je nakonec dostala ven. Když číšník přišel pro talíře, ještě jsme neměli dopovězeno. Poprvé jsem ji slyšel mluvit déle o něčem, na co se neptal moderátor.
Placených diskusí jsem se nevzdal. Pořád si jimi občas přivydělám. Jen mě mrzí, kolik pozvání jsem za ně schovával, abych nemusel riskovat obyčejnou otázku, jestli se se mnou chce vidět. S Hanou se teprve poznáváme. Pět set bych tenkrát dostal i bez ní. Dlouho jsem se ale choval, jako by právě odměna byla důvod, proč máme oba přijít.
