Článek
Bylo mu patnáct, měl sluchátko jen v jednom uchu a od chvíle, kdy jsme ráno přijeli, vypadal, jako by pobyt v Dolních Bojanovicích přijímal jako krátkodobý trest, jehož délku už nelze změnit.
Máma postavila misku s melounem na stůl. „Dej si, Adámku.“ „Nechci.“ „Ale vem si. Je sladký.“ „Fakt nechci.“ „Tož jeden kúsek.“
Adam se podíval na mě a potom na Lucii. „Tož jeden kúsek,“ zopakoval. Řekl to přehnaně. Protáhl samohlásky, stáhl koutky úst a přidal výraz člověka z televizního skeče, který právě hraje vesničana.
Lucie se neusmála. Já ano. Jen na okamžik. Možná právě proto jsem potom reagoval tak prudce. „Nech toho.“ Adam zvedl oči.
„Čeho?“ „Nemluv tak.“ „Jak?“ „Jak teď.“ „Vždyť jen opakuju babičku.“ Máma si mezitím sedla. Jestli pochopila, co se stalo, nedala to najevo. Vzala si sama kus melounu a nožem z něj vykrajovala černá semínka.
„Tak ji neopakuj,“ řekl jsem. „Proč?“ „Protože je to trapný.“ Adam se zasmál. „Právě.“ „Adame.“ Lucie se na mě podívala. Ten pohled jsem znal. Znamenal, že mám přestat dřív, než z něčeho udělám problém.
„Co?“ řekl Adam. „Babička tak fakt mluví.“ „A?“ „Nic.“ „Tak se jí neposmívej.“ „Já se jí neposmívám.“ „Před chvílí jsi to dělal.“
Adam si vložil sluchátko i do druhého ucha. „Bože.“ Máma mu podala misku. „Daj si.“ Adam si jeden kus vzal. „Dík.“ Potom už nikdo nic neřekl.
Mně bylo čtyřiačtyřicet a v Praze jsem žil šestadvacet let. V osmnácti jsem odešel do Brna na vysokou a po škole získal práci v Praze. Domů jsem nejdřív jezdil skoro každý víkend, později jednou za měsíc. Když se narodil Adam, začali jsme jezdit častěji, protože máma chtěla vnuka vídat. Potom zemřel táta a návštěvy se na nějakou dobu zase zahustily. Dnes jsme přijížděli přibližně jednou za šest týdnů. Máma vždycky říkala, že je to dost. Věděl jsem, že není.
Dům stál na konci ulice, která od mého dětství změnila téměř všechno kromě směru. Staré omítky vystřídaly nové fasády, několik domů se zbouralo, před zahradami přibyla velká auta a kamery. Jen mámin dům vypadal skoro stejně. Táta za života vyměnil střechu a okna, ale dlažba v kuchyni byla pořád ta, po které jsem chodil do školy.
Máma tam žila sama šest let. Několikrát jsme jí nabídli, že by se mohla přestěhovat blíž k nám. Nikdy jsme to nemysleli úplně vážně a ona nikdy vážně neuvažovala, že by souhlasila.
Po melounu se Adam zavřel v pokoji, kterému máma pořád říkala můj, přestože z něj dávno udělala skladiště všeho, co se jí nechtělo vyhodit. Byla tam moje stará knihovna, tátovy rybářské věci, krabice s vánočními ozdobami, žehlicí prkno a rozkládací postel, na které Adam spal.
Lucie pomáhala mámě v kuchyni. Já jsem šel do garáže.
Táta tam nechal nářadí skoro přesně tak, jak ho používal. Šroubováky byly v plechové skříňce, vrtáky v plastových krabičkách a na hřebíku u dveří visela jeho stará montérková bunda. Máma po jeho smrti vyhodila jen věci, o kterých si byla jistá, že jsou odpad. Těch podle ní moc nebylo.
Na ponku ležel malý tranzistor. Zapnul jsem ho. Ozvalo se šumění. Otáčel jsem kolečkem, dokud jsem nenašel stanici. „Ty se schováváš?“ ozvala se za mnou Lucie.
Stála ve dveřích. „Ne.“ „Tak co tady děláš?“ „Nic.“ Vešla dovnitř. „Byls na něj dost ostrej.“ „Posmíval se jí.“ „Trochu.“
„Tak proč se ho zastáváš?“ „Nezastávám.“ Vzala do ruky starou vodováhu. „On to ani nemyslel zle.“ „To je jedno.“ „Není.“
Podíval jsem se na ni. „Kdyby napodoboval něčí cizí přízvuk, taky bys řekla, že je to sranda?“ „To není úplně stejný.“
„Proč?“ „Protože je to jeho babička. Děti si dělají legraci z rodičů a prarodičů.“ „Je mu patnáct.“ „No právě.“ Položila vodováhu.
„A navíc jsi se nejdřív zasmál.“ „Nezasmál.“ „Zasmál.“ „Ne.“ Lucie se usmála. „Dobře.“ „Co dobře?“ „Nic.“ Nesnášel jsem její dobře skoro stejně jako vlastní otec.
Ten den jsme zůstávali přes noc. Večer máma udělala řízky, přestože jsme jí předem říkali, ať nic velkého nevaří. U stolu se bavila hlavně s Lucií.
„A co tá robota?“ zeptala se. „Dobrá,“ řekla Lucie. „Teď je toho trochu moc.“ „A pořád ste doma?“ „Dvakrát týdně.“ „To je dobré. Nemusíš sa vláčet.“
Adam se podíval na mě. Tentokrát nic neřekl. „A ty, Adámku, co škola?“ „Dobrý.“ „Co ta matika?“ „Taky.“ „Tatínek byl na matiku dobrý.“
Adam se zasmál. „Táta?“ „No.“ „To nevěřím.“ „Proč?“ „Protože je táta.“ Máma se smála. „On býval chytrý.“ „Býval?“ řekl jsem.
„Teď nevím.“ Tentokrát se smáli všichni.
Po večeři přinesla máma krabičku starých fotografií. Dělala to skoro při každé návštěvě. Vždycky tvrdila, že něco hledala a našla je náhodou. Na jedné fotografii jsem stál před základní školou v červené bundě, kterou jsem nenáviděl. Bylo mi deset nebo jedenáct. Vedle mě stál táta v hnědém saku.
Adam fotografii vzal. „Ty jsi měl takový vlasy?“ „Všichni měli.“ „Ne.“ „V osmdesátých letech jo.“ „Tohle je devadesát jedna,“ řekla máma.
Adam se rozesmál. „Ještě horší.“ Na další fotografii jsem měl kroj. „To není možný.“ „Co?“ „Ty v kroji.“ „Bylo mi asi šest.“
Máma vytáhla další. „Tady má aj klobúk.“ „Mami.“ „Co?“ Adam už se smál. „Tys chodil v kroji?“ „Jako malej.“ „Dobrovolně?“
„Asi ne.“ Máma zavrtěla hlavou. „Chtěl.“ „Nechtěl.“ „Chtěl.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Byla sem tam.“ Adam se rozesmál ještě víc. Tentokrát ne kvůli mámě, ale kvůli představě otce v kroji.
„A kde ho máš?“ zeptal se. „Nevím.“ „Tady,“ řekla máma. „Prosím tě.“ „Ve skříni.“ Adam se otočil. „Fakt?“ „Nechoď pro něj,“ řekl jsem.
Máma už vstávala. „Mami.“ „Co?“ „Nech to.“ „On ho chce vidět.“ „Já ho chci vidět,“ řekl Adam. Za chvíli se vrátila s plátěným vakem. Kroj v něm nebyl celý. Jen košile, vyšívaná vesta a kalhoty. Klobouk chyběl.
Adam vzal vestu a přiložil si ji k tělu. „To jsi fakt nosil?“ „Jo.“ „To je hustý.“ Nevěděl jsem, jestli to myslí jako pochvalu.
„Obleč si to,“ řekla máma. „Ježiš, mami.“ „Ne tobě. Adamovi.“ Všichni jsme se podívali na něj. „Ani náhodou.“ „Jen vesta.“
„Ne.“ „Ať vidím.“ Adam se smál. „Babi, fakt ne.“ „Daj.“ Podala mu vestu. Adam se podíval na mě. „Tak si ji vezmi,“ řekl jsem.
„Ty ses před chvílí rozčiloval.“ „Kvůli čemu?“ „Že se jí směju.“ „Teď se jí nesměješ.“ „Trochu jo.“ Máma ho plácla vestou přes rameno.
„Oblékaj.“ Nakonec si ji vzal. Byla mu těsná přes ramena. Máma se na něj chvíli dívala. „Jak Tomáš,“ řekla. Lucie vytáhla telefon.
„Vyfoť ho.“ „Ne,“ řekl Adam. „Jednu.“ „Mami.“ „Jednu.“ Nechal se vyfotit a okamžitě chtěl fotografii vidět. „Vypadám jak debil.“
„Vypadáš dobře,“ řekla Lucie. „To je to samý.“ Vestu si přesto nesundal ještě několik minut. Později večer jsme seděli s Lucií sami venku. Adam byl v pokoji a máma se sprchovala.
„Je tam hezkej,“ řekla Lucie a ukázala mi fotografii. „Hm.“ „Pošli ji Martinovi.“ Martin byl můj starší bratr. Žil v Hodoníně, necelých dvacet kilometrů odsud, a celý život pracoval ve stejné strojírenské firmě.
„Ať se směje.“ „Proč by se smál?“ „Protože já jsem ten Pražák.“ Lucie položila telefon. „To říkáš ty.“ „Co?“ „Že jsi Pražák.“
„Žiju tam půl života.“ „To jo.“ „Tak co?“ „Nic.“ „Ty dneska nějak pořád něco neříkáš.“ „Protože se ptáš na věci, na které nechceš odpověď.“
„Tak to zkus.“ Lucie se opřela o židli. „Mně připadá, že tě Adam naštval, protože udělal něco, cos dělal taky.“ Podíval jsem se na ni.
„Co jsem dělal?“ „Nevím. Ty mi to řekni.“ „Nic takovýho.“ „Dobře.“ „Lucie.“ Zvedla ruce. „Já nevím. Jenom když jsme se poznali, mluvil jsi trochu jinak.“
„Nemluvil.“ „Mluvil.“ „Jak?“ „Nevím. Prostě jinak.“ „To sis vymyslela.“ „Tomáši, byla jsem u toho.“
Bylo nám tehdy dvacet šest. Potkali jsme se v práci v Praze, kde jsem byl necelé dva roky. Lucie se narodila v Plzni, od patnácti žila v Praze. Mluvila způsobem, který jsem tehdy považoval za neutrální. „Jak jsem mluvil?“
„Občas jsi řekl něco, čemu jsem nerozuměla.“ „Co třeba?“ „Nevím. Je to dvacet let.“ „Tak vidíš.“ „Pamatuju si šufánek.“
Zasmál jsem se. „Šufánek není přízvuk.“ „Já neříkám přízvuk.“ „To je normální slovo.“ „V Praze není.“ „To je váš problém.“
Lucie se usmála. „A taky jsi říkal děcka.“ „To říkám pořád.“ „Neříkáš.“ „Říkám.“ „Nikdy.“ Chtěl jsem jí dokázat opak. Nenašel jsem příklad.
„A když jsme poprvé byli tady,“ pokračovala, „mluvil jsi jinak s mámou než se mnou.“ „Každej mluví jinak s rodičema.“
„Jo.“ Víc neřekla. V noci jsem nemohl usnout. Ne kvůli Adamovi. Kvůli šufánku. Ležel jsem vedle Lucie na rozkládací pohovce a zkoušel si vybavit, kdy jsem to slovo naposledy řekl.
Šufánek. Naběračka. Máma nikdy neříkala naběračka. Ani táta. Na koleji v Brně jsem jednou řekl spolužákovi, ať mi podá šufánek. Byl z Liberce a nevěděl, co chci.
„Cože?“ „Šufánek.“ „To je co?“ Ukázal jsem. Začal se smát. Nebyl zlý. Jen to slovo nikdy neslyšel. „Ty vole, šufánek.“
Později ho několikrát zopakoval před ostatními. „Tomáš chce šufánek.“ Smáli se. Já taky. Příště jsem řekl naběračka.
Další věci přišly později. Nevím přesně v jakém pořadí. Přestal jsem říkat rožni a začal rozsvítit. Přestal jsem chodit na dědinu a začal jezdit na vesnici. Už jsem neměl děcka, ale děti. O hodech jsem lidem v Praze skoro nemluvil, a když ano, říkal jsem slavnosti, dokud mě jednou Martin neopravoval tak dlouho, až jsem toho nechal.
Nikdo mě nikdy neposadil a neřekl mi, že mluvím špatně. Spíš jsem si všiml, kterým slovům lidé nerozumějí a která po mně zopakují. Postupně zmizela sama.
Ráno mě vzbudila máma v kuchyni. Nejdřív jsem slyšel skříňky, potom vodu a nakonec její kroky. Bylo půl sedmé. „Proč nespíš?“ zeptala se.
„Ty proč nespíš?“ „Já už su vyspaná.“ Nalila vodu do konvice. „Dáš si kafe?“ „Jo.“ Vytáhla dva hrnky. „Kde máš šufánek?“ zeptal jsem se.
Máma se otočila. „Co?“ „Nic.“ „Šufánek? Tam jak vždycky.“ Ukázala na zásuvku. „Proč?“ „Jen tak.“ „Ty chceš polívku ráno?“
„Ne.“ Podívala se na mě, jako bych byl divný. „Tak si sedni.“ Udělala rozpustnou kávu. Nikdy mi nechutnala, ale u ní jsem ji pil.
„Adam včera blbnul,“ řekl jsem. „Kdy?“ „Jak tě napodoboval.“ Máma zalila kávu. „To nic.“ „Tobě to nevadilo?“ „Co?“ „Jak mluvil.“
„On mluví pražsky.“ „Ne. Jak napodoboval tebe.“ Máma si sedla. „Děcka sa smějú všemu.“ „Mně to vadilo.“ „Proč?“ „Protože se ti smál.“
Máma se napila. „Ty ses taky smál.“ Podíval jsem se na ni. „Kdy?“ „Když si byl mladý.“ „Tobě?“ „Všelijak.“ „Já jsem se ti neposmíval.“
„Ne.“ Řekla to příliš rychle. „Tak co?“ „Nic.“ „Mami.“ „Co chceš?“ „Co jsem dělal?“ Máma položila hrnek. „Nic si nedělal.“
„Tak proč říkáš, že jsem se smál?“ „Protože ses smál.“ „Čemu?“ Chvíli se dívala z okna. „Jak mluvíme. Jak sa oblékáme. Všelijak.“
„Já jsem se vám smál?“ „Tomáši, bylo ti osmnáct.“ To byla její odpověď. Když se Adam probudil, udělala mu vajíčka. „Nechci snídani,“ řekl.
„Tak si dej enem vajíčko.“ Podíval se na mě. Viděl jsem, že se chce usmát. Usmál se. „Enem.“ „No enem,“ řekla máma.
„To je dobrý slovo.“ „Tak vidíš.“ „Co znamená?“ „Jenom.“ „Tak proč neřekneš jenom?“ Máma pokrčila rameny. „Protože řeknu enem.“
Adam se zase usmál. Tentokrát ho máma plácla utěrkou. „Nesměj sa a jez.“ Při cestě domů jsem skoro dvě hodiny mlčel. Lucie řídila první polovinu cesty. Adam seděl vzadu a díval se do telefonu.
Za Brnem si sundal sluchátka. „Tati.“ „Hm.“ „Babička fakt mluví jinak než ty.“ „Jo.“ „Ale ty jsi odtamtud.“ „Jo.“ „Tak proč?“
Díval jsem se z okna. „Protože už dlouho žiju jinde.“ „To tak funguje?“ „Asi.“ „Strejda Martin tak mluví.“ „Strejda Martin tam pořád žije.“
„A tys tak mluvil taky?“ „Asi.“ „Proč už ne?“ „Nevím.“ Adam se opřel. „To je divný.“ „Co?“ „Že zapomeneš, jak mluvíš.“
Lucie se na mě krátce podívala. Neodpověděl jsem.
Doma jsem šel do pracovny a otevřel skříň, kde jsem měl krabici se starými věcmi. Nebyl jsem si jistý, co hledám. Našel jsem maturitní vysvědčení, index z vysoké školy, několik dopisů od rodičů, fotografie a kazetu.
Na obyčejném papírovém štítku bylo napsáno: Vánoce 1994
Kazety jsme tehdy nahrávali na malé domácí kameře, kterou si strýc půjčoval od kamaráda. Později táta nechal některé záznamy přehrát na VHS. Jak se zvuková kazeta dostala do mé krabice, nevěděl jsem. Neměl jsem ji na čem přehrát.
Vyfotil jsem ji a poslal Martinovi. Nemáš doma něco na kazety? Odpověděl skoro hned. Máma má. Ve skříni v obýváku.
To mě nepřekvapilo. Další návštěva byla až o měsíc později. Jel jsem sám. Lucie měla práci a Adam tvrdil, že se musí učit.
Máma nechala na stole guláš. „Dej si.“ „Jedl jsem cestou.“ „Co?“ „Bagetu.“ „To není jídlo.“ Sedl jsem si. Nalila mi guláš.
„Máš ten kazeťák?“ „Ježíš, ty ses na to fakt těšil.“ Přinesla starý přehrávač s dvěma kazetovými mechanikami a odnímatelnými reproduktory.
„Tenhle jsme měli?“ „Jo.“ „Já myslel, že byl černý.“ „To byl předtím.“ Zapojili jsme ho. Kazeta se napoprvé ani neroztočila. Máma do mechanismu foukla.
„To nepomůže.“ „Ty víš.“ Podruhé se páska rozjela. Ozval se šum, potom hudba. Někdo hrál na harmoniku. „To je u tety,“ řekla máma.
Hlasy se překrývaly. Táta něco říkal. Poznal jsem ho okamžitě. Zněl mladě. Pak máma. Její hlas byl vyšší než dnes. A potom někdo další.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že jsem to já. „Nechaj to.“ Můj vlastní hlas. Třináctiletý. „Nechaj to, já tam nechcu.“
Někdo se smál. „Tomášku, poď sem.“ „Ne.“ Podíval jsem se na mámu. „To jsem já?“ „Kdo jiný?“ Na pásce jsem něco řekl rychleji a musel jsem si nechat část pustit znovu. Některá slova jsem dávno nepoužíval.
„Já jsem tak fakt mluvil.“ Máma se na mě podívala. „Jak bys měl mluvit?“ Poslouchali jsme skoro půl hodiny. Na záznamu nebylo nic důležitého. Vánoce. Rodina. Jídlo. Děti. Někdo zpíval. Táta hledal otvírák. Já se několikrát objevil.
„Nedávaj to sem.“ „Já už su najedený.“ „To je moje.“ „Nechcu.“ Připadalo mi, že poslouchám někoho, koho znám jen podle fotografií.
„Kdy jsem přestal takhle mluvit?“ zeptal jsem se. Máma pokrčila rameny. „Nevím.“ „V Brně?“ „Možná.“ „Ty sis toho všimla?“
„Trochu.“ „A vadilo ti to?“ „Proč?“ „Nevím.“ Máma zastavila kazetu. „Když si přijel ze školy, tak si někdy mluvil jak z televize.“
Začal jsem se smát. „Jak z televize?“ „No normálně.“ „Tak normálně, nebo z televize?“ „Prostě jinak.“ „A ty jsi nic neřekla.“
„Co bych říkala?“ Znovu pustila kazetu. „Ty ses chtěl odtud dostat.“ Řekla to bez výčitky. „To není kvůli řeči.“ „Já neříkám, že je.“
O chvíli později se na nahrávce ozval můj hlas znovu. Tentokrát jsem byl starší. Nahrávka musela být přepsaná z několika let.
„Mami, neříkej to.“ „Co?“ „Před nima.“ „Co nemám říkat?“ „Takový ty slova.“ Ticho. Pak máma: „Jaký?“ Někdo v místnosti se zasmál.
Já řekl: „Prostě mluv normálně.“ Natáhl jsem ruku a zastavil kazetu. Máma seděla vedle mě. „To kdy bylo?“ „Nevím.“ „Ty si to pamatuješ?“
„Ne.“ Já už ano.
Bylo to někdy po prvním roce na vysoké. Přivezl jsem domů dva spolužáky z Brna. Jeden byl z Liberce, druhý od Pardubic. Máma nám udělala večeři. Nevím, co přesně řekla. Možná enem. Možná rožni. Jeden z kluků se na mě podíval a usmál se.
A já jí potom v kuchyni řekl, aby před nimi mluvila normálně. Nevěděl jsem, že kamera pořád běžela. „Mami.“ „Co?“ „Já jsem ti tohle fakt řekl?“
„Asi.“ „A tys nic neřekla.“ „Co bych říkala?“ „Třeba ať jdu do prdele.“ Máma se rozesmála. „To sem si možná myslela.“
Díval jsem se na vypnutý přehrávač. „Promiň.“ „Za co?“ „Za tohle.“ „Ježíš, Tomáši.“ „Fakt.“ „Bylo ti devatenáct.“ „To není omluva.“
Máma vstala. „Tak si dej ještě guláš.“ „Nechci.“ „Tak kafe.“ „Mami.“ „Co?“ „Já se ti omlouvám.“ Podívala se na mě. „Dobře.“
Potom šla vařit vodu. Kazetu jsem si odvezl a nechal ji převést do počítače. Jeden večer jsem nahrávku poslouchal v pracovně se sluchátky.
Adam vešel bez zaklepání. „Co to je?“ Sundal jsem jedno sluchátko. „Kazeta od babičky.“ „Můžu?“ Dal jsem mu sluchátka.
Poslouchal. „Kdo je ten kluk?“ „Já.“ Podíval se na mě. „Ne.“ „Jo.“ Zasmál se. „Ty mluvíš úplně jak babička.“ „Asi.“
„Počkej.“ Pustil část znovu. „Já už su najedený.“ Zasmál se. „Su.“ „Jo.“ „To je dobrý.“ „Před měsícem ses tomu smál jinak.“
„Teď se směju taky.“ Vrátil si sluchátka. „Co znamená nechcu?“ „Nechci.“ „To používá babička.“ „Jo.“ „A ty už ne.“ „Ne.“
Poslouchal dál. Když se ozvala část s větou „mluv normálně“, sundal sluchátka. „Tys to řekl babičce?“ „Jo.“ „Proč?“
„Protože jsem byl idiot.“ „To je pořád.“ „Díky.“ Adam se usmál. „Pošli mi to.“ „Proč?“ „Jen tak.“ Poslal jsem mu soubor.
Za několik týdnů jsme jeli k mámě znovu. Adam tentokrát neprotestoval, ale v autě většinu cesty spal. Máma byla na zahradě.
„Nazdar,“ řekla. Adam ji objal. „Babi.“ „No?“ „Co znamená rožni?“ Máma se na něj podívala. „Rozsviť.“ „Tak proč neřekneš rozsviť?“
„Protože řeknu rožni.“ Adam se rozesmál. „To je úplně nelogický.“ „Ty si nelogický.“ „To nedává smysl.“ „Nemusí.“ Máma se podívala na mě.
„Co ste mu udělali?“ „Nic.“ Odpoledne přijel Martin s manželkou. Seděli jsme venku a Adam poslouchal, jak mluví. Po chvíli řekl:
„Strejdo, řekni šufánek.“ Martin se zamračil. „Co?“ „Jen řekni šufánek.“ „Šufánek.“ Adam se zasmál. „Tati, on to říká taky.“
„Samozřejmě že to říkám,“ řekl Martin. „Co bych měl říkat?“ „Naběračka.“ Martin se na mě podíval. „On už je z Prahy.“
„Drž hubu.“ „Vidíš.“ Adam se smál. Martin si vzal koláč. „On byl nejhorší, když přijel poprvé z Brna. Dvě školy a najednou nám nerozuměl.“
„Nevymýšlej.“ „Mami,“ zavolal směrem ke kuchyni. „Pamatuješ, jak Tomáš chtěl, abys mluvila spisovně?“ „Nepamatuju,“ ozvala se máma.
Podíval jsem se na Martina. „Vidíš.“ Z kuchyně se ozvalo: „Ale dělal to.“ Adam málem spadl ze židle smíchy. „Výborně,“ řekl jsem.
Martin se usmál. „Fajnovka.“ Tím to skončilo. Večer Adam chvíli seděl s mámou v kuchyni. Když jsem tam přišel, ukazovala mu rozdíl mezi několika slovy, kterým nerozuměl.
„Pohár je sklenička,“ říkal Adam. „No.“ „Ale v Praze je pohár něco jako zmrzlina.“ „Tak to máte špatně.“ „Vy to máte špatně.“
„My sme tady první.“ Adam se smál. „Tati, kdo má pravdu?“ „Nikdo.“ „To je zbabělá odpověď.“ „Jsem dospělý.“ Máma mu podala sklenici.
„Na.“ „Pohár.“ „Vidíš.“ Ráno jsme snídali venku. Máma přinesla chleba, máslo, rajčata a vařená vejce. „Adámku, podej tatínkovi ten taléř.“
Adam vzal talíř. „Tenhle?“ „No.“ Podal mi ho. „Dík.“ „Babička říká taléř,“ řekl. „Já slyším.“ „A tys to říkal jak?“
„Nevím.“ „Fakt ne?“ „Fakt.“ Adam si namazal chleba. „Tak to je škoda.“ Máma se vrátila z kuchyně. „Co je škoda?“ „Že táta už neví, jak mluvil.“
„On neví všelico.“ „Dík, mami.“ Před odjezdem nám balila jídlo. Krabičky s řízky, koláče, rajčata ze zahrady, láhev slivovice pro Luciina otce.
„To nepotřebujeme,“ řekl jsem. „Vezmi.“ „Máme doma jídlo.“ „Tak bude víc.“ „Mami.“ „Neotravuj.“ Adam nesl tašky k autu.
Když se vrátil, máma mu podala krabičku koláčů. „To si nech dozadu, ať to tatínek nesežere.“ „Já to nejím.“ „Jíš.“ „Ne.“
„Minule si snědl čtyři.“ Adam se na mě podíval. „Čtyři?“ „Byl jsem malej.“ „Bylo to loni,“ řekla máma. Adam se rozesmál.
Naložili jsme věci. Máma stála u branky. Objal jsem ji. „Zavolám.“ „Nemusíš. Já zavolám.“ „Dobře.“ Adam ji objal po mně.
„Čau, babi.“ „Nechoď moc pozdě spát.“ „Nebudu.“ „A uč sa.“ „Budu.“ Nasedl do auta. Asi po půl hodině Adam vytáhl z tašky koláče.
„Můžu?“ „Jsou tvoje.“ Vzal jeden. „Chceš?“ „Ne.“ „Mami?“ Lucie seděla za volantem. „Dej.“ Adam jí podal koláč a obrátil se ke mně.
„Fakt nechceš?“ Podíval jsem se na krabičku. „Daj sem.“ Adam zvedl oči. „Cos řekl?“ „Nic.“ „Řekl jsi daj sem.“ „Neřekl.“
Lucie se začala smát. „Řekl.“ „Tak jsem to řekl.“ Vzal jsem si koláč. Adam si nasadil jedno sluchátko. Po chvíli se zeptal:
„Dobrý?“ „Jo.“ Ukousl jsem znovu. „Dobrý byl.“
