Článek
Patří člověk do sboru proto, že mu tam je dobře? Milan by na začátku podzimu odpověděl, že v amatérském určitě ano. Nikdo se tím neživí, lidé chodí po práci a scházejí se hlavně pro radost. Tak o sboru alespoň mluvily tři ženy, které pravidelně vyzvedával u zastávky.
Bylo mu sedmašedesát a od odchodu z práce měl na společné akce dost času. S Danou se znal z bývalého zaměstnání. Když jednou sháněla odvoz na koncert do sousedního okresu, nabídl se. Poslechl si vystoupení, počkal na závěrečné fotografování a odvezl ji i dvě její kamarádky zpátky.
Postupně se z toho stal zvyk. Ženy mu přispívaly na benzin a on si pamatoval, která potřebuje vystoupit přímo u domu a která bude cestou žádat zastávku na kávu. Hudbu měl rád. Jen ho časem přestalo těšit, že jejich společné zážitky začínají až ve chvíli, kdy on už zase drží volant.
Když sbor na začátku září vyhlásil přijímání nových zpěváků, napsal Daně, že by to chtěl zkusit. Odpověděla mu několika vykřičníky. Na první zkoušku přišel včas, s obyčejnou složkou na papíry a přesvědčením, že mu stačí chodit pravidelně a doma se naučit slova.
Sbormistr Havel přivítal čtyři nováčky. Řekl jim, že prvních šest týdnů budou chodit na zkoušku a potom si každého poslechne zvlášť. Podle výsledku rozhodne o přijetí. Připravovali nahrávku i podzimní koncerty a potřeboval vědět, s kým může počítat. Milan to slyšel. Jen tomu nepřisuzoval stejnou důležitost jako větě, že jsou rádi za další mužské hlasy.
Postavil se do zadní řady vedle vysokého muže jménem Luděk. Zpočátku hledal, kde ostatní právě jsou, a když zdvihl oči od papíru, zapomněl, co měl zpívat. Luděk mu ukazoval prstem správný řádek. Milan se tomu po zkoušce smál. V autě si pak celou cestu opakoval melodii, kterou už nemohl dostat z hlavy.
Doma si stáhl poslané nahrávky a pouštěl je z telefonu. Učil se v kuchyni, protože tam měl nejlepší světlo a mohl rozložit papíry na stůl. Dcera se při nedělní návštěvě zeptala, co si to pobrukuje. Ukázal jí složku. Vyfotila ho s ní a poslala snímek jeho vnukovi.
Ve středu si poprvé připadal jako člověk, který jde někam za sebe. Nemusel počítat sedadla ani objíždět tři adresy. Přijel sám a po zkoušce zůstal s ostatními před budovou. Dana mu připomněla, že příště mají společnou zkoušku v sále. Zapsal si to do kalendáře ještě na chodníku.
Potíže přicházely, když se přidaly další hlasy. To, co doma zazpíval s nahrávkou, najednou neudržel. Přidal se k melodii, kterou slyšel nejsilněji, a Luděk ho jemně upozornil, že teď zpívá se ženami. Havel několikrát zastavil celou skupinu a nechal muže zopakovat krátký úsek.
Milan se snažil zpívat tišeji, aby jim to nekazil. Pak ho sbormistr požádal, aby ho bylo slyšet. Po jedné takové zkoušce odcházel poslední a před budovou si prohlížel zprávy v telefonu, přestože žádné nové neměl. Nechtěl se Dany ptát, jestli byl opravdu tak špatný.
Samostatné poslechy připadly na polovinu října. Nováčci měli přijít o půl hodiny dřív. Milan si doma přehrál určenou část tolikrát, že už mu slova připadala podivná. V autě tentokrát nezpíval. Dorazil deset minut před časem a čekal, než správkyně odemkne.
V místnosti zůstal s Havlem a klavírem. Bez Luďkova hlasu vedle sebe měl pocit, že je tam příliš mnoho ticha. První pokus začal pozdě, při druhém se zarazil uprostřed. Havel ho nechal nadechnout a zkusit úsek znovu. Milan viděl jeho ruce nad klávesami a přál si, aby už je složil do klína.
Sbormistr mu nakonec řekl, že ho nyní nepřijme. Milan neudržel melodii svého partu a ve společném zpěvu se opakovaně přidával k jinému. Nabídl mu kontakt na učitelku, se kterou by mohl začít od základů a později se přihlásit znovu. Pro nahrávku ani nejbližší vystoupení s ním počítat nemůže.
Milan se zeptal, zda tedy nemá chodit ani na středeční zkoušky. Havel potvrdil, že jeho zkušební období končí a sbor teď potřebuje dokončit připravený program. Neřekl to zle. Právě proto se Milan neměl čeho zachytit. Kdyby slyšel poznámku o věku nebo posměšek, mohl by odcházet rozzlobený z nějakého jednoduchého důvodu.
Složku zavřel, ale Havel ho ještě požádal o vrácení sborových kopií. Milan vytáhl papíry a podal mu je. Na jednom měl tužkou nakreslenou šipku, kterou mu udělal Luděk. Prázdnou složku schoval do tašky. Nabízený kontakt si nevzal. Nedokázal v tu chvíli mluvit o další výuce.
Na chodbě potkal Danu. Už věděla, že na zkoušce nezůstane. Řekla, že ji to mrzí, a pak dodala, že se přece dál uvidí při cestách. Na příští sobotu má počítat s odvozem obvyklé trojice? Milan odpověděl, že tentokrát nepojede. Dana zůstala stát s kabátem přes ruku.
Jednotlivé cesty si vždy potvrzovali předem a tuhle dosud nedomluvili. Přesto mu večer přišla zpráva, zda je to definitivní. Napsal, že ano. Měl chuť připojit, že ho potřebují jen před koncertem a po něm. Nakonec zprávu odeslal bez dodatku. Žádná z žen o jeho přijetí nerozhodovala a zpívání mu nikdo neslíbil.
V sobotu odpoledne se několikrát podíval z okna na auto. Býval by právě vyrážel k zastávce. Místo toho vyndal ze sklepa polici, kterou chtěl přidělat už od léta. Pracoval pomalu a dvakrát měřil stejnou vzdálenost. Večer měl polici hotovou, ale radost z ní byla menší, než čekal.
Dana poslala do společné skupiny fotografii z koncertu. Všechny tři stály u otevřených dveří cizího auta a v rukou držely zabalené chlebíčky. Za volantem byl přes stažené okénko vidět muž. Milan snímek zvětšil, aby ho poznal, pak telefon odložil. Odvoz sehnaly a večer se obešel bez něj.
Další středu šel po večeři pěšky do obchodu, ačkoli nic nutně nepotřeboval. Ve stejnou dobu se sbor rozezpívával. U pečiva potkal souseda a mluvil s ním tak dlouho, až si oba vzali něco, pro co původně nepřišli. Doma položil rohlíky na stůl vedle telefonu. Nahrávky v něm pořád měl.
Přes týden je neposlouchal. Složku zasunul k návodům od spotřebičů, ale pokaždé, když zásuvku otevřel, poznal její modrý okraj. Kontakt na učitelku si mohl vyžádat. Zatím nechtěl. Nejvíc mu chyběly samotné zkoušky, dokonce i chvíle, kdy ostatní opakovali část, která mu nešla.
Týden po koncertu našel na internetu pozvánku na další vystoupení, tentokrát v jejich městě. Chvíli procházel program, přestože většinu skladeb znal. Potom otevřel prodej vstupenek. Ve třetí řadě bylo volné krajní místo. Koupil si je, než si to rozmyslí.
Daně o tom nenapsal. Nechtěl, aby mu někdo předem zařizoval přivítání nebo vysvětloval, že je mezi nimi pořád vítaný. V den koncertu šel do sálu pěšky. U šatny odevzdal kabát a pořadatelce ukázal vstupenku v telefonu. Tentokrát neměl v hlavě žádný seznam lidí, na které musí po vystoupení počkat. Stačilo najít svou řadu.
Když zpěváci nastoupili, našel hned Luďka na jeho obvyklém místě. Vedle něj už nezůstávala mezera, do které se Milan při zkouškách stavěl. První skladbu znal. Při nástupu mužů mu nepatrně cukly rty, ale nezpíval. Poslouchal, jak se hlasy spojily, a čekal na obtížný úsek. Tentokrát zazněl bez přerušení.
Potěšilo ho to a hned nato zabolelo. Obě reakce přišly tak blízko po sobě, že je nedokázal rozdělit. Havel se při závěru otočil k publiku a Milan zatleskal spolu s ostatními. Nemusel předstírat, že se mu koncert líbí. To byl snad jediný snadný okamžik celého večera.
Po vystoupení za ním Dana přišla k šatně. Poděkovala, že dorazil. Milan řekl, že druhá skladba byla pěkná, a ona začala vyprávět, jak se s ní na zkouškách trápili. Chvíli ji poslouchal. Potom mu šatnářka podala kabát a on se rozloučil. Na středu ani na další odvoz se neptali.
Venku slyšel za sebou hlasy členů sboru. Domlouvali se, kdo s kým pojede. Milan pokračoval pěšky a na přechodu si potichu zopakoval začátek první skladby. U dalšího verše se odmlčel. Večer přesto nechtěl vrátit. Jen by byl pořád raději stál vzadu vedle Luďka.
