Článek
Dagmar žije s manželem Romanem v rodinném domě nedaleko Mladé Boleslavi. Jsou spolu téměř čtyřicet let a mají dvě dospělé děti. Syn žije v zahraničí, dcera Klára se usadila přibližně dvacet kilometrů od rodičů.
Dagmar pracovala většinu života jako účetní. Před dvěma lety odešla ze zdravotních důvodů do předčasného důchodu. Roman dál pracoval jako technik ve výrobním podniku a na svůj poslední den v zaměstnání se dlouho připravoval.
Manželé si několik let odkládali peníze na menší obytnou dodávku. Neplánovali se odstěhovat ani cestovat celé měsíce. Chtěli jen častěji vyjíždět na několik dní a využít dobu, kdy už nebudou závislí na pracovních směnách.
„Celý život jsme se přizpůsobovali práci, dětem, hypotéce a později nemocným rodičům. Říkali jsme si, že v důchodu konečně budeme mít čas také sami na sebe,“ říká Dagmar.
O hlídání se dozvěděla náhodou
Jejich dcera Klára má pětiletého syna Matěje. Po rodičovské dovolené se vrátila do práce na zkrácený úvazek, později ale dostala nabídku na lépe placené místo v Praze.
Nová práce pro ni znamenala delší pracovní dobu a pravidelné dojíždění. Matěj chodil do školky, která zavírala v půl páté. Klára s manželem proto potřebovali někoho, kdo ho bude vyzvedávat.
Jednoho odpoledne přijela k rodičům s dětskou autosedačkou, batohem a několika kusy náhradního oblečení.
Dagmar se jí zeptala, proč věci přiváží.
Klára odpověděla, že je dědeček bude potřebovat, až začne Matěje vyzvedávat ze školky. Podle ní už bylo všechno domluvené.
Roman bez vědomí manželky slíbil, že vnuka bude hlídat čtyři dny v týdnu. Měl ho vyzvednout, odvézt k sobě domů a počkat, než si pro něj rodiče večer přijedou.
„Nejdřív jsem si myslela, že jde o pomoc na několik týdnů. Roman mi ale řekl, že s tím Klára počítá minimálně celý školní rok. Mluvili o tom už skoro měsíc a nikdo mi nic neřekl,“ popisuje Dagmar.
Roman tvrdil, že se manželky ptát nemusel. Hlídání chtěl zajišťovat on a Dagmar podle něj nemusela měnit svůj program.
Ta ale věděla, že pravidelná péče o dítě se nebude týkat pouze jednoho člověka.
Roman chtěl dohnat čas s rodinou
Roman se na roli dědečka těšil. Když byly jejich vlastní děti malé, pracoval často přesčas a domů se vracel večer. Vyzvedávání ze školky, návštěvy lékaře i většinu běžných povinností tehdy zajišťovala Dagmar.
Manžel později několikrát přiznal, že má pocit, že část dětství syna a dcery kvůli práci zmeškal. Hlídání Matěje vnímal jako možnost prožít s vnukem čas, který se svými dětmi neměl.
Dagmar jeho důvod chápala. Vadilo jí ale, že o tak velkém závazku rozhodl sám.
Roman měl Matěje vyzvedávat v pondělí, úterý, středu a čtvrtek. Školka byla od jejich domu vzdálená asi patnáct kilometrů.
Klára počítala s tím, že vnuk u prarodičů dostane svačinu, někdy i večeři a ve středu ho dědeček odveze na fotbalový trénink. Během nemocí měl podle možností zůstat u nich celý den.
Roman Dagmar ujišťoval, že všechno zvládne sám. Připomínal jí, že po odchodu z práce nebude mít žádné jiné pravidelné povinnosti.
„Když je dítě čtyři dny v týdnu u vás doma, netýká se to jen jednoho člověka. Někdo nakoupí, uvaří, uklidí a zůstane doma, když se plán změní. Roman sliboval svůj čas, ale automaticky počítal i s mým,“ říká Dagmar.
Manžel odpověděl, že hlídání vlastního vnuka nepovažuje za zátěž. Připomněl jí také, že když byly jejich děti malé, pomáhali jim prarodiče.
Dagmar to nepopírala. Její matka ale hlídala jednou nebo dvakrát týdně a každou změnu spolu předem řešily.
Jejich plány se měly odložit
Největší spor se netýkal samotného hlídání. Dagmar vadilo, že Roman při dohodě s dcerou nebral v úvahu jejich společné plány.
Obytnou dodávku ještě nekoupili, ale měli vyhlédnutých několik vozů. Na jaro chtěli naplánovat první delší cestu a později vyjíždět podle počasí a chuti.
Roman nyní tvrdil, že cestovat mohou o víkendech nebo během školních prázdnin. Delší výlety se podle něj dají odložit do doby, než Matěj nastoupí do školy.
Dagmar mu připomněla, že po nástupu do školy může rodina potřebovat pomoc dál. Klára už mluvila o vyzvedávání z družiny, domácích úkolech a kroužcích.
„Dcera si zařídila novou práci s vědomím, že dědeček bude několik let k dispozici. Roman jí to slíbil, aniž se zamyslel nad tím, co jsme si předtím slíbili my dva,“ vysvětluje Dagmar.
Roman její reakci považoval za příliš tvrdou. Tvrdil, že dcera má možnost získat lepší práci a rodina by jí měla pomoci.
Klára rodičům vysvětlila, že pravidelná chůva by pro ně byla drahá. S manželem spláceli hypotéku a bez pomoci prarodičů by pro ni nové zaměstnání nebylo tak výhodné.
Dagmar rozuměla tomu, proč dcera hlídání potřebovala. Vadilo jí však, že ji manžel postavil před hotovou věc.
První týdny ukázaly skutečný rozsah pomoci
Roman do důchodu nastoupil na začátku podzimu. Zpočátku Matěje skutečně vyzvedával sám. Připravoval mu svačiny, vozil ho na trénink a s hlídáním byl spokojený.
Brzy se ale ukázalo, že pravidelný režim je náročnější, než očekával.
Jednou se zdržel u lékaře a požádal Dagmar, aby pro vnuka dojela. Jindy potřeboval odvézt auto do servisu. Když Matěj onemocněl, zavolala Klára Dagmar, protože Roman měl objednané vyšetření.
Postupně začala vařit větší porce, prát vnukovo oblečení a přizpůsobovat odpoledne tomu, kdy si pro něj dcera přijede.
Klára často dorazila až kolem sedmé večer. Když uvízla v dopravě, zůstával Matěj u prarodičů déle.
„Vnuka mám ráda a nebylo mi zatěžko mu uvařit nebo si s ním hrát. Jen se přesně stalo to, čeho jsem se bála. Roman slíbil, že všechno zvládne sám, ale během několika týdnů jsme hlídali oba,“ říká Dagmar.
Když to manželovi připomněla, odpověděl, že v rodině není potřeba přesně počítat, kdo co udělal.
Dagmar proto začala některé žádosti odmítat. Když měla vlastní program, nevracela se automaticky domů jen proto, že Roman něco nestihl.
Dcera na pomoc spoléhala
Po přibližně dvou měsících si Dagmar s Klárou promluvila bez přítomnosti manžela. Řekla jí, že nechce hlídání úplně zrušit, ale čtyři dny týdně jsou pro ně příliš.
Navrhla, že prarodiče převezmou Matěje dva dny a zbytek si dcera rozdělí s manželem nebo zajistí jinak.
Kláru návrh překvapil. Novou práci přijala právě proto, že jí otec slíbil spolehlivou pomoc. Pokud by hlídání omezili, musela by si upravit pracovní dobu nebo část výdělku použít na placenou péči.
Dagmar jí odpověděla, že o otcově slibu nevěděla.
„Klára si myslela, že jsme se o tom doma samozřejmě domluvili. Když jsem jí vysvětlila, že ne, uznala, že to Roman neudělal správně. Současně ale potřebovala vědět, jak bude péče vypadat dál,“ popisuje.
Dcera se nakonec domluvila s matkou jednoho Matějova spolužáka. Dvakrát týdně vyzvedává oba chlapce ona, další dva dny Roman. Při nemoci se rodiče střídají podle pracovních možností a prarodiče pomáhají jen tehdy, když se předem dohodnou.
Pro Kláru to znamenalo více organizace a část příjmu začala dávat za občasné hlídání.
Roman měl zpočátku pocit, že Dagmar dceři zbytečně komplikuje situaci. Později ale připustil, že čtyři pravidelné dny byly větším závazkem, než si původně představoval.
Dnes se domlouvají společně
Dagmar s Romanem obytnou dodávku zatím nekoupili. Nejprve si ji několikrát pronajali a vyrazili na kratší cesty.
S vnukem se dál pravidelně vídají. Roman ho vyzvedává dvakrát týdně a Dagmar mu většinou připraví jídlo. Rozdíl je podle ní v tom, že nyní jde o dohodu, se kterou oba souhlasili.
„Nechtěla jsem manželovi zakázat, aby byl dědečkem. Nechtěla jsem ani nechat dceru bez pomoci. Vadilo mi, že Roman daroval náš společný čas a počítal s mojí prací, aniž se mě zeptal,“ říká.
Roman dnes uznává, že měl dohodu nejdříve probrat doma. Stále si ale myslí, že pomoc dceři byla důležitá a že díky hlídání získal s vnukem vztah, který by jinak neměli.
Dagmar mu to nebere. Od celé události ale trvá na tom, že žádný z nich nesmí slibovat dlouhodobou pomoc za oba.
Vnukovi dál pomáhá ráda. Nechce však, aby se z rodinné laskavosti znovu stala povinnost, kterou někdo jiný naplánuje bez jejího vědomí.
