Článek
Teď v ní stál v kuchyni šestatřicetiletý muž, kterého si Tereza pamatovala jako kluka s pupínky a vlasy přilepenými gelem k hlavě. „Ahoj,“ řekl David. Tereza se nepohnula. David se podíval na košili, jako by teprve teď pochopil, co má na sobě. „Jo. Tohle asi není ideální.“
Dagmar stála u sporáku a obracela bramboráky. „Terezo, nech toho.“ „Čeho?“ „Toho obličeje.“
„Já nic nedělám.“ „Právě.“ David si rozepnul první knoflík. „Můžu se převlíct.“
„Ne,“ řekla Dagmar. Tereza se podívala na matku. Bylo jí sedmašedesát. Pět let byla vdova a poslední rok tvrdila všem, že jí to tak vyhovuje. Měla krátké šedivé vlasy, červené nehty a přes tričko zástěru s citrony, kterou jí Tereza dala k Vánocům. „To je tátova košile.“ „Já vím.“
„A proč ji má na sobě on?“ Dagmar obrátila bramborák. „Protože mu je.“ David chodil na základní školu s Tereziným mladším bratrem Honzou. Nebyl Honzův nejlepší kamarád, spíš jeden z kluků, kteří se objevovali doma tak často, že je rodiče přestali rozeznávat. David, Matěj, Petr, někdy Kuba. Hráli nahoře na počítači, pili colu z dvoulitrových lahví a jedli rohlíky se salámem.
Tereza byla o pět let starší. Pamatovala si Davida hlavně z léta, kdy jí bylo dvacet a jemu patnáct. Seděl u nich na zahradě bez trička, hubený jako větev, a snažil se otevřít láhev piva zapalovačem. Její otec mu ji vzal. „Až ti bude osmnáct.“ „Vždyť Honza pije.“ „Honza je můj problém.“
David se smál. Petr mu nakonec nalil malinovku. Teď seděl ve stejném domě, ve stejné kuchyni a pil pivo z jedné z otcových sklenic. Tereza se na něj dívala příliš dlouho.
„Co?“ zeptal se. „Nic.“ „Řekni to.“ „Já nevím, kde začít.“
Dagmar položila na stůl talíř s bramboráky. „Tak nezačínej.“ O Davidovi se dozvěděla před dvěma měsíci. Dagmar jí zavolala a řekla:
„Někoho mám.“ Tereza seděla v autě před kanceláří. „Co máš?“ „Chlapa.“
Tereza se zasmála. „Dobře.“ „Neříkej to tak.“ „Jak?“
„Jako by to bylo roztomilý.“ „Já nic takovýho neříkám.“ „Slyším to.“ „Tak kdo to je?“
Dagmar chvíli mlčela. „David.“ „Jaký David?“ „David Král.“
Tereza věděla okamžitě. „Ne.“ „Co ne?“ „David od Honzy?“
„Ano.“ „Ten David?“ „Kolik jich asi známe?“ Tereza vystoupila z auta.
„Kolik mu je?“ „To víš.“ „Chci to slyšet.“ „Třicet šest.“
Tereza se opřela o dveře. „Mami.“ „Co?“ „Je mladší než já.“
„O dva roky.“ „To nepomáhá.“ „Mně jo.“ Tereza zavřela oči.
První věc, která ji napadla, byly peníze. Druhá dům. Třetí sex. Za tu třetí se okamžitě zastyděla. Otec zemřel na mrtvici. Ráno vstal, udělal si kávu a za dvě hodiny byl mrtvý. Dagmar ho našla na chodbě u botníku. Tereza si dodnes pamatovala, co měla matka na sobě, když jí volala. Nedávalo to smysl, protože telefonovala a nemohla ji vidět. Přesto si ji vždycky představovala v šedém svetru a černých kalhotách.
Petr byl člověk, který opravoval věci dřív, než se úplně rozbily. Uměl vyměnit zásuvku, svařit branku, spravit splachování a dvě hodiny vysvětlovat, proč se nové věci vyrábějí hůř než staré. Dagmar o něm první rok mluvila pořád. Druhý méně. Třetí skoro vůbec.
Pátý rok začala chodit s Davidem. Tereza to považovala za porušení nějakého řádu, který do té chvíle nikdy nepotřebovala pojmenovat. Bratr Honza odmítl přijet na první společný oběd. „Já na to nemám žaludek,“ řekl.
„Já taky ne.“ „Tak proč tam jdeš?“ „Protože je to máma.“ „Tak jí řekni, že je to úchylný.“
„Řekni jí to sám.“ „Nechci se s ní hádat.“ „Já taky ne.“ Tereza šla.
Její manžel Marek odmítl. „Já ho znám,“ řekl. „Právě proto bys měl jít.“ „Právě proto nejdu.“
„Co si pamatuješ?“ „Že jednou zvracel u vašich za garáží.“ „To byl Honza.“ „Tak vidíš. Už je ani nerozeznám.“
David nebyl hloupý. To Terezu rozčilovalo. Kdyby byl hloupý, všechno by bylo jednodušší. Pracoval jako projektant ve stavební firmě. Měl vlastní byt v Praze, který koupil ještě před covidem, jezdil sedm let starým Volvem a zjevně nepotřeboval matčin dům ani její peníze.
Nebyl ani nápadně krásný. Byl hezký způsobem, kterého si člověk všiml až po chvíli. Hnědé oči, trochu prošedivělé vousy, silné ruce. U oběda mluvil málo. Tereza čekala, že se bude snažit působit sebejistě, že bude předvádět, jak je jejich vztah normální. Nepředváděl nic. Když Dagmar přinesla další bramboráky, David jí položil dlaň na bok. Udělal to bez přemýšlení.
Tereza se podívala jinam. Po obědě šla s matkou do kuchyně. David zůstal na zahradě a skládal dřevo. „Tak?“ zeptala se Dagmar. „Co tak?“
„Co mu říkáš.“ „Mami, já ho hodnotit nebudu.“ „Ale budeš.“ Tereza začala dávat talíře do myčky.
„Jak dlouho to trvá?“ „Asi osm měsíců.“ Tereza se otočila. „Osm?“
„Jo.“ „A řeklas mi to před dvěma.“ „Protože jsem tě znala.“ „Jak to začalo?“
„Potkali jsme se v lékárně. Pak jsme šli na kafe.“ „On věděl, kdo jsi.“ Dagmar se zasmála. „Terezo, chodil k nám domů šest let.“
„Právě.“ „Co právě?“ „To ti nepřijde divný?“ Dagmar se opřela o linku.
„Přišlo.“ „A teď ne?“ „Teď míň.“ „On si tě pamatuje jako Honzovu mámu.“
„Já si ho pamatuju jako kluka, co neuměl pozdravit.“ „To je ještě horší.“ Dagmar se usmála. „To přejde.“
Košile ale nepřešla. Tereza si jí všimla podruhé o tři týdny později. Tentokrát byla tmavě zelená. Otce v ní viděla na fotografii ze svých pětatřicátých narozenin. David stál u grilu a měl vyhrnuté rukávy. „To je zase tátova.“
David se podíval dolů. „Jo.“ „Ty je nosíš normálně?“ Dagmar seděla u stolu.
„Dala jsem mu pár věcí.“ „Proč?“ „Bylo mi líto je vyhodit.“ Tereza se podívala z matky na Davida. V první chvíli ji napadlo něco praktického, skoro směšného: že by košile stejně skončily v kontejneru na textil.
Pak si všimla, jak se Dagmar na Davida dívá. Ne na jeho obličej. Na košili. „Ty chceš, aby je nosil.“
Dagmar nic neřekla. David odložil kleště. „Terezo.“ „Ne.“
Najednou se jí udělalo horko. „Ježiši.“ „Co?“ řekla Dagmar. „Nic.“
„Tak to řekni.“ Tereza se podívala na Davida. „Nechci.“ Tentokrát odešla dřív, než se ugrilovalo maso.
Tři týdny spolu s matkou skoro nemluvily. Pak Tereze napsal David. Můžeme se někdy sejít? Bez Dagmar. Sešli se v kavárně u Budějovické.
David přišel v šedé mikině. Tereza si toho všimla okamžitě a štvalo ji, že si toho všimla. „Nechci se hádat,“ řekl. „Tak proč jsi mi psal?“ „Protože bych nerad, abys myslela, že si z ní dělám srandu.“
„To si nemyslím.“ David chvíli mlčel. „Tak co si myslíš?“ Tereza si zamíchala kávu.
„Že je něco špatně.“ „Se mnou?“ „S tím vším.“ David se podíval z okna.
„Mně taky někdy.“ To ji překvapilo. „Ty košile jsou její nápad?“ „Jo.“
„A nosíš je.“ „Občas.“ „Proč?“ David si přejel palcem po hraně šálku.
„Protože se jí to líbí.“ Tereza sklopila oči. Nic dalšího už vědět nepotřebovala. Přesto se zeptala:
„Jak líbí?“ David se na ni podíval. „Víš jak.“ Tereza sevřela rty.
„A tobě?“ „Ze začátku mi to přišlo divný.“ „A teď?“ „Teď mi to někdy přijde divný taky.“
„Ale stejně je nosíš.“ „Jo.“ „Proč?“ David se lehce usmál.
„Protože člověk dělá pro lidi, který má rád, i divný věci.“ Tereza se opřela. „Máš ji rád?“ „Jo.“
„Je jí šedesát sedm.“ „Vím.“ „Za deset let jí bude skoro osmdesát.“ „Umím počítat.“
„A nevadí ti to?“ David se nadechl. „Vadí.“ Tereza čekala jinou odpověď.
„Co přesně?“ „Že zestárne rychleji než já.“ „Tak proč s ní jsi?“ „Protože už s ní jsem.“
Tereza mlčela. „Až jí bude osmdesát, mně bude padesát,“ řekl. „Přemýšlel jsem o tom asi tisíckrát.“ „A?“ „A nic.“
„To je strašně romantický.“ „Není.“ „Tak co to je?“ David se podíval na ni.
„Normální, když jsme sami.“ Tohle Tereza nečekala. „A kdy to normální není?“ „Když se na nás někdo dívá.“
Tereza věděla, že tím myslí i ji. O matčině sexualitě nikdy nepřemýšlela. Ani když otec žil. Rodiče byli rodiče. Spali v jedné ložnici, občas se políbili v kuchyni a jednou za rok jeli sami do lázní. Tereza předpokládala, že sex měli, stejně jako předpokládala, že platí pojištění domu.
Teď najednou věděla víc, než chtěla. Začala si všímat věcí, kterých by si předtím nevšimla. Matka zhubla. Kupovala si jiné spodní prádlo. Nechodila spát v deset. Jednou měla na krku modřinu. Tereza si jí všimla během kávy.
„Co to máš?“ Dagmar sáhla na krk. „Nic.“ „To není nic.“
„Tak něco.“ Tereza pochopila. „Mami.“ Dagmar se rozesmála.
„Co?“ „Nemůžeš si dát aspoň rolák?“ „Je venku dvacet osm stupňů.“ „Tak šátek.“
„Proč?“ „Protože se na to nechci dívat.“ Dagmar se napila kávy. „Tak se nedívej.“
Honza zjistil o košilích od Terezy. To byla chyba. Neudělal scénu. To bylo horší. Přestal matce skoro volat.
Když mu Dagmar napsala, odpověděl jednou větou. Na společné obědy nejezdil a Tereze říkal, že má práci nebo jsou u rodičů jeho ženy. Na Dagmariny narozeniny ale nakonec přijel. Bylo jí sedmašedesát. Na zahradě sedělo asi patnáct lidí. Dagmariny kamarádky, sousedé, Tereza s Markem, Honza bez ženy a David.
David měl vlastní bílou košili. Tereza to poznala. Honza také. Nic neřekl.
Celé odpoledne se choval slušně. Pomohl donést židle, otevřel víno a s Davidem si dokonce připil. Až večer, když už většina lidí odešla, stál David u plotu a Honza za ním přišel. „Pamatuješ si mojeho tátu?“ zeptal se. David přikývl.
„Jo.“ „Fakt?“ „Jo.“ Honza měl v ruce sklenici piva.
Nebyl opilý. Jen trochu unavený. „Pamatuješ si, jak ti jednou půjčil boty?“ David se zamračil. „Boty?“
„Bylo vám asi šestnáct. Přišel jsi v teniskách a venku začalo sněžit. Dal ti svoje starý zimní.“ David se po chvíli usmál. „Jo. Asi jo.“ „Byly ti velký.“
„Byly.“ Honza přikývl. „Mně tehdy hrozně vadilo, že ti je půjčil.“ David se na něj podíval.
„Proč?“ „Nevím.“ Honza se napil. „Asi protože byly jeho.“
Chvíli stáli vedle sebe. Tereza je sledovala z terasy. Dagmar také. Honza už nic dalšího neřekl.
Položil sklenici na stůl, políbil matku na tvář a odjel. Po oslavě Tereza zůstala pomáhat. David myl v kuchyni sklenice a Dagmar sklízela ze zahrady. „Mrzí mě Honza,“ řekla Tereza.
„Nemusí.“ „Aspoň přijel.“ Dagmar složila ubrus. „Jo.“
Tereza chvíli nosila talíře. Pak řekla: „Ty košile jsou fakt divný.“ Dagmar se na ni podívala.
„Já vím.“ Tereza čekala obranu. Nepřišla. „Tak proč to děláš?“
Dagmar se podívala do kuchyně. David stál u dřezu zády k nim. „Protože mi Petr chybí.“ Bylo to poprvé za několik let, co řekla jeho jméno takhle. „Tak proč jsi s Davidem?“
Dagmar se zamračila. „Co to má společnýho?“ „Mně přijde, že hodně.“ „Petr mi chybí. David se mi líbí. Obojí může být pravda.“
„A ty košile?“ Dagmar si sedla. „Když Petr umřel, první rok jsem nemohla vyhodit ani jeho ponožky. Pak jsem skoro všechno vyházela. A jednoho dne jsem si uvědomila, že už nevím, jak voněl.“ Tereza mlčela.
„Ty košile taky nevoněly po něm,“ pokračovala Dagmar. „Jen po skříni, kde měl věci.“ „A pak je oblékl David.“ Dagmar přikývla. Tereza si přejela rukou přes čelo.
„A líbí se ti to.“ Matka se na ni podívala. „Ano.“ Tereza čekala.
„Sexuálně.“ Dagmar se zasmála. „Musíme to opravdu pojmenovat?“ „Asi ne.“
„Tak to nedělej.“ Chvíli byly zticha. „Představuješ si tátu?“ zeptala se Tereza. Dagmar se podívala do zahrady.
„Někdy.“ Tereza sevřela rty. „A David to ví?“ „Ano.“
„A je s tím v pohodě?“ Dagmar se podívala do kuchyně. „Ne vždycky.“ To zjistila Tereza sama asi o měsíc později.
Přijela bez ohlášení přivézt matce léky z lékárny. Dveře na terasu byly otevřené. Dagmar a David se hádali v obýváku. Tereza chtěla zakašlat nebo zavolat, že přišla. Pak slyšela otcovo jméno.
„Petr by tohle taky nenechal takhle rozdělaný,“ řekl David. Následovalo ticho. Takové ticho, že Tereza zůstala stát v předsíni s igelitovou taškou v ruce. „Co jsi řekl?“ zeptala se Dagmar.
David už zněl jinak. „Nic.“ „Ne. Řekni to znova.“ „Dagi.“
„Neříkej mi Dagi.“ Tereza udělala krok dozadu. „Jen jsem řekl, že kdyby byl na mým místě—“ „Ty nejsi na jeho místě.“
David mlčel. „Nikdy tohle nedělej.“ „Já vím.“ „Nevíš.“
„Teď už jo.“ Tereza zavřela dveře hlasitěji, než musela. „Ahoj!“ V obýváku se nic nehýbalo.
Pak přišla Dagmar. „Co tady děláš?“ „Nesu ti léky.“ David stál za ní.
Tereza se na něj podívala. On věděl, že slyšela. Tereza položila tašku na botník. „Já zase pojedu.“
„Dáš si kafe?“ zeptala se Dagmar. „Ne.“ David se na ni pořád díval. „Terezo.“
„Co?“ Chvíli nic neřekl. „Nic.“ Tereza odešla.
Poprvé jí ho bylo trochu líto. A trochu se ho bála. Ne proto, že by byl zlý. Protože zjistil, že v domě existuje člověk, jehož jméno má pořád moc.
Na Vánoce přijel David v bílé košili po Petrovi. Honza dorazil také. Tereza čekala napětí, ale nic se nestalo. Seděli u stolu, jedli kapra a Dagmar se hádala s Markem o to, jestli je lepší živý nebo umělý stromek.
Po večeři vytáhla stará alba. „Ne,“ řekla Tereza. „Co ne?“ „Žádný fotky.“
„Proč?“ „Protože nechci koukat na tátu vedle Davida v jeho košili.“ David se rozesmál. Dagmar také.
Marek se snažil nesmát. Tereza nakonec taky. Honza ne. Listoval albem.
Pak narazil na fotografii jejich otce v té stejné bílé košili. Chvíli se díval. Pak album otočil k Davidovi. „Tady.“
David se naklonil. Petr stál u vánočního stromku, o dvacet let mladší, s rukou položenou Dagmar na rameni. David se podíval na svou košili. „Jo.“
Honza otočil stránku. To bylo všechno. Po Novém roce měla Dagmar problém se srdcem. Nebyl to infarkt. Arytmie.
Dva dny zůstala v nemocnici. David tam byl první. Tereza přijela o hodinu později. Seděl u postele a držel Dagmar za ruku. Měl šedou mikinu a najednou vypadal mlaději než obvykle. „Doktor říká, že to bude dobrý,“ řekl.
Dagmar spala. Tereza si sedla z druhé strany postele. „Bojíš se?“ David přikývl.
„Jo.“ „Tak teď víš, do čeho jdeš.“ Podíval se na ni. „Co?“
„Že bude stará.“ David se podíval na Dagmar. „Ona už je stará.“ Tereza se chtěla urazit.
Pak pochopila, že to nebylo kruté. Byla to jen pravda. Dagmar otevřela oči. „Slyším vás.“
„Tak nespěte,“ řekl David. Dagmar se usmála. „Drzej.“ David se podíval na Terezu.
„Vidíš? Tohle Petr určitě nedělal.“ Dagmar ho plácla po ruce. „Učíš se.“ Na jaře prodali chatu u Benešova.
Při vyklízení našla Tereza ve skříni další otcovy věci. Dvě bundy, staré montérky, krabici s kravatami a jednu tmavě modrou košili. „Tu mu vezmeš?“ zeptala se matky. Dagmar ji zvedla. Chvíli ji držela před sebou.
„Ne.“ „Proč?“ „Je hnusná.“ Tereza se zasmála.
„Táta ji měl rád.“ „Já vím.“ Dagmar ji složila a dala do pytle na charitu. Tereza ji sledovala.
„Takže už to přechází?“ Matka se otočila. „Co?“ „Nevím.“
Dagmar se podívala na košili v pytli. „Asi některý věci.“ David se k ní nastěhoval v červnu. Tereza se to dozvěděla až potom.
„Mami.“ „Co?“ „Mohla bych to vědět předem.“ „Proč?“
„Protože je to rodinnej dům.“ „Je můj.“ Tereza neměla odpověď. David si přinesl dvě krabice knih, kávovar, kolo a vlastní oblečení.
Jednou Tereza pomáhala matce hledat povlečení a otevřela skříň. Vedle Davidových věcí visely tři Petrovy košile. Světle modrá. Zelená.
Bílá. „Pořád?“ zeptala se. Dagmar stála za ní. „Občas.“
Tereza sáhla na modrou. „A jemu to nevadí?“ „Občas.“ „A tobě vadí, že mu to vadí?“
Dagmar se usmála. „Občas.“ Tereza pustila rukáv. Tentokrát už se jí neudělalo špatně.
V srpnu uspořádali grilování. Honza přišel sám, ale přišel. David měl obyčejné černé tričko. První hodinu spolu skoro nemluvili.
Pak začali řešit prasklinu na terase. Po dvou pivech stáli u zídky a dohadovali se, jestli je problém v podloží nebo v odvodu vody. „Táta říkal, že to bylo udělaný blbě už od začátku,“ řekl Honza. David se podíval na prasklinu.
„Měl pravdu.“ Tereza je pozorovala od stolu. Dagmar vedle ní krájela rajčata. „To je dobrý,“ řekla.
„Co?“ „Nic.“ Dagmar se také podívala jejich směrem. „On mu jednou odpustí.“
„Za co?“ Dagmar se na ni podívala. Tereza pokrčila rameny. „Já už vlastně nevím.“
Dagmar položila nůž. „Tak to je asi pokrok.“ Večer zůstali jen oni tři. Tereza pomáhala uklízet. David byl ve sprše a Dagmar skládala ubrus.
„Jsi šťastná?“ zeptala se Tereza. Matka se na ni podívala. „To je hrozná otázka.“ „Proč?“
„Protože na ni nikdo neumí odpovědět.“ „Tak to zkus.“ Dagmar složila ubrus napůl. „Teď jo.“
„A s tátou?“ „Někdy taky.“ Tereza čekala něco dalšího. Nic nepřišlo.
David vyšel z koupelny. Měl mokré vlasy. A světle modrou košili. Tu první. Tereza se na něj podívala.
On na ni. „Dneska jsem si ji vybral sám,“ řekl. Dagmar zvedla oči. „Vážně?“
„Jo.“ „Proč?“ David pokrčil rameny. „Je pohodlná.“
Dagmar se začala smát. Tereza ne. Nejdřív. Pak si všimla, že má David špatně zapnutý jeden knoflík.
Přesně tak to dělal její otec. Petr vždycky začal příliš vysoko a na konci mu jeden knoflík chyběl. Tereza se nadechla. David si jejího pohledu všiml. „Co?“
Mohla mu to říct. Místo toho zavrtěla hlavou. „Nic.“ Vzala ze stolu prázdné sklenice a odnesla je do kuchyně.
Když se vracela, David už měl košili zapnutou správně.
