Článek
Bunda byla světle modrá. Na jednom lokti měla malou záplatu ve tvaru hvězdy, kterou jsem tam kdysi přišila po pádu z koloběžky.
Kupovala jsem ji, když bylo Elišce sedm.
Teď jí bylo deset.
Čas člověk nejlépe pozná podle dětského oblečení.
Dítě vám připadá pořád stejné, a pak mu najednou není mikina, boty ani pyžamo s jednorožcem.
„Dáš ji Aničce?“ zeptala se Eliška.
Anička byla dcera mojí sestry.
„Ta už je skoro stejně velká jako ty.“
„Tak komu?“
„Někomu.“
To bylo právě ono.
Někomu.
V komoře jsem měla tři tašky věcí po dětech.
Džíny, které syn odmítl nosit, protože ho údajně divně tlačily při sezení.
Mikiny.
Šaty.
Zimní kombinézu.
Boty, které byly malé dřív, než jsme je stihli pořádně ušpinit.
Už půl roku jsem si říkala, že je protřídím.
V sobotu jsem je konečně vytáhla všechny do obýváku.
Manžel prošel kolem.
„Stěhujeme se?“
„Třídím.“
„Aha.“
„Mohl bys pomoct.“
„Jak?“
Podala jsem mu dětské kalhoty.
„Jsou ještě dobré?“
Prohlédl si je.
„Jsou malé.“
„To vím.“
„Tak proč se ptáš?“
Vzala jsem mu je zpátky.
Některé věci jsem vyhodila.
Některé dala stranou.
A ty opravdu hezké jsem vyfotila a vložila do místní facebookové skupiny.
Daruji oblečení po holčičce, velikost 128–134. Zachovalé, něco téměř nenošené. Ideálně vše najednou.
Fotky jsem přidala kolem poledne.
Ve 12:03 přišla první zpráva.
Je to aktuální?
Ve 12:04 druhá.
Beru.
Pak:
Pošlete Zásilkovnou?
A:
Můžu jen bundu?
Nakonec napsala žena jménem Veronika.
Dobrý den, měla bych velký zájem pro dcerku. Jsme teď po stěhování a moc věcí jí nezbylo, takže by nám balík opravdu pomohl. Mohla bych si případně přijet ještě dnes.
Přečetla jsem si zprávu dvakrát.
Nevím proč, ale právě jí jsem odepsala.
Možná kvůli té dcerce.
Možná proto, že jsem nechtěla celý den odpovídat lidem, jestli pošlu jednu mikinu přes půl republiky.
Určitě, přijeďte.
Ve čtyři zazvonil zvonek.
Veronika přijela s holčičkou, které mohlo být osm.
„To je toho strašně moc,“ řekla, když viděla dvě tašky.
„Aspoň se toho zbavím.“
„Moc děkuju.“
Holčička nakoukla dovnitř.
Nahoře ležela modrá bunda.
„Ta je hezká.“
„Tu měla moje dcera moc ráda,“ řekla jsem.
Veronika ji vytáhla.
„To jí bude.“
„Je na lokti záplata.“
„To vůbec nevadí.“
Bylo mi dobře.
Přesně takhle jsem si představovala, že ty věci skončí.
Ne v kontejneru.
Prostě je bude nosit jiné dítě.
„Tak ať slouží.“
„Určitě. A ještě jednou děkuju.“
Odjely.
Já odnesla prázdné tašky do komory a měla pocit dobře vykonané práce.
Večer jsem dokonce manželovi oznámila, že jsem dnes udělala dobrý skutek.
„Dal jsem pryč všechno to oblečení.“
„Aha.“
„Mohla jsem to prodat.“
„Mohla.“
„Ale radši jsem to dala někomu, kdo to potřebuje.“
„Dobře.“
Čekala jsem trochu větší uznání.
„To je všechno?“
„Co mám říct?“
„Nevím. Třeba že je to hezké.“
„Je to hezké.“
„Teď už to neplatí.“
V neděli večer jsem ležela na gauči a bezmyšlenkovitě projížděla telefon.
Facebook.
Zprávy.
Vinted.
Občas jsem tam kupovala dětem bundy a sportovní věci.
Projela jsem pár mikin.
Kalhoty.
A pak jsem se zastavila.
Světle modrá bunda.
Velikost 134.
Na levém lokti malá hvězda.
Sedla jsem si.
Otevřela inzerát.
Krásná dívčí bunda, velmi dobrý stav. Lehké známky nošení. 349 Kč.
Fotografie byla pořízená na dřevěné podlaze.
Bunda byla moje.
Tedy už nebyla moje.
Ale poznala bych ji mezi stovkou jiných.
Klikla jsem na profil prodávající.
Veronika.
Další nabídka.
Růžové šaty.
199 Kč.
Mikina.
159 Kč.
Džíny.
129 Kč.
Boty.
249 Kč.
Projela jsem profil dolů.
Bylo tam skoro všechno, co jsem jí včera dala.
„Petře.“
Manžel se ozval z kuchyně.
„Co?“
„Pojď sem.“
Přišel s jogurtem v ruce.
Podala jsem mu telefon.
„Vidíš to?“
„Bundy.“
„To je ta bunda.“
„Jaká?“
„Co jsem včera darovala.“
Podíval se znovu.
„Aha.“
„Ona to prodává.“
„Hm.“
„Hm?“
„No prodává.“
„Já vidím, že prodává.“
Petr si sedl.
„Říkala jsi, že jsi jí to dala.“
„Ano.“
„Tak už je to její.“
„Ale ona tvrdila, že to potřebuje pro dceru.“
„Třeba něco potřebuje a něco ne.“
„Prodává skoro všechno.“
Ukázala jsem mu další inzerát.
„I ty boty.“
Petr jedl jogurt.
Člověka dokáže neuvěřitelně rozčílit, když během důležitého rozhovoru jí jogurt.
„Tak jí napiš,“ řekl.
„Co jí mám napsat?“
„To, co říkáš mně.“
Otevřela jsem zprávy.
Chvíli jsem psala.
Mazala.
Pak jsem telefon odložila.
„Já jí nic psát nebudu.“
„Tak jí nepiš.“
Podívala jsem se znovu na bundu.
Nešlo o těch 349 korun.
Kdybych ji chtěla prodat, mohla jsem.
Jen jsem měla pocit, že jsem jí ji dala z úplně jiného důvodu.
Nakonec jsem telefon zase vzala.
Dobrý večer, náhodou jsem dnes viděla na Vintedu věci, které jsem vám včera darovala. Přiznám se, že mě to překvapilo. Myslela jsem, že jsou pro vaši dceru.
Odeslala jsem to.
Odpověděla asi za deset minut.
Dobrý večer. Některé věci jí nesedí, tak je posílám dál.
Podívala jsem se na profil.
Skoro celý balík.
Napsala jsem:
Ale máte tam skoro všechno.
Tři tečky.
Zmizely.
Objevily se.
Nakonec přišla odpověď.
Promiňte, ale když jste mi ty věci darovala, jsou moje. Nechápu, proč řešíte, co s nimi dělám.
Zírala jsem na displej.
„Co napsala?“ zeptal se Petr.
Ukázala jsem mu telefon.
Přečetl si to.
„No…“
„Neříkej, že má pravdu.“
„Říkám jen, že už ty věci opravdu byly její.“
„Já vím.“
A právě to mě štvalo.
Věděla jsem, že má v něčem pravdu.
Jen jsem zároveň věděla, že kdyby mi v sobotu napsala:
Vezmu si to a prodám, co půjde,
dala bych tašku někomu jinému.
Další zprávu jsem neposlala.
Druhý den ráno jsem se na Vinted podívala znovu.
Bunda byla pryč.
Prodáno.
349 korun.
Trochu mě to píchlo.
O týden později jsem vytáhla z komory poslední tašku.
Věci po synovi.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli je prodám.
Pak jsem je zase dala zdarma do místní skupiny.
Odpoledne si pro ně přijel tatínek s asi desetiletým klukem.
Kluk hned vytáhl zelenou mikinu.
„Tati, tu chci.“
„Nejdřív poděkuj.“
„Děkuju.“
„Není zač.“
Měla jsem na jazyku otázku, co udělají s tím, co mu nebude.
Nakonec jsem ji neřekla.
Odnesli si tašku a odjeli.
Možná ty věci nosí.
Možná je rozdali.
A možná je část z nich právě teď na Vintedu za 129 korun.
Tentokrát jsem to nekontrolovala.
