Článek
Když dcera chodila na základní školu, prohlížel jsem si její žákovskou knížku s jistotou člověka, který přesně ví, co stačí ke slušnému výsledku. Sednout si k tomu. Dávat pozor. Nevymýšlet výmluvy. Sám jsem školu nedokončil, ale to jsem vysvětloval okolnostmi. Musel jsem začít vydělávat, doma chyběly peníze. U jejích čtyřek jsem podobné souvislosti nehledal.
Ve dvaačtyřiceti jsem zase seděl v lavici. A dával jsem pozor tak usilovně, až mě bolela hlava.
Přesčasy dvakrát týdně
Do školy pro dospělé jsem se přihlásil na jaře a v září nastoupil. Žádné povýšení mě nečekalo. Ve výrobě, kde jsem pracoval, můj návrat do lavice nikoho nezajímal. Jen mě při vyplňování kolonky o vzdělání pokaždé zamrzelo, že jsem tehdy odešel a nikdy se nevrátil. Teď jsem bydlel po rozvodu sám a večery měl volné.
Dvaadvacetileté Kláře jsem řekl, že máme hodně práce. Když navrhla úterní večeři, odmítl jsem ji kvůli směně. Sešity jsem před jejími návštěvami uklízel do skříně. Nechtěl jsem poslouchat vlastní někdejší rady jejím hlasem. Přitom mi žádnou takovou radu ještě nedala.
První týdny jsem si připravoval věci jako na služební cestu. Dvě propisky, čistý sešit, svačinu. Pak jsem doma hodinu seděl nad příkladem, který ostatní ve třídě dopočítali před zvoněním. Výsledek jsem si našel vzadu v učebnici a opsal ho. Postup jsem nechápal dál.
Dort na vrátnici
V říjnu jsem slavil třiačtyřicáté narozeniny. Klára mi ráno popřála a já jí připomněl, že se uvidíme až o víkendu. Odpoledne přesto dorazila před podnik s malým dortem. Chtěla mi ho předat před večerní směnou. Vrátný jí řekl, že jsem odešel po druhé jako obvykle a žádné večerní směny u nás nejsou.
Když jsem přišel ze školy, seděla před mým bytem. Dort měla na klíně. Nejdřív se ptala, jestli jsem přišel o práci. Ujistil jsem ji, že ne. Potom se zeptala, jestli s někým chodím. Než jsem odpověděl, dodala, že jí to přece nemusím tajit. Překvapilo mě, jak klidně to řekla. Odemkl jsem a položil na stůl tašku.
Vytáhl jsem z ní sešit. Na otevřené stránce byl červeně opravený téměř každý řádek. Klára si ho prohlédla a pak se podívala na mě. Vysvětloval jsem, že začátky jsou po tolika letech těžké. Slyšel jsem se, jak rychle mluvím, a najednou mi bylo trapně ještě víc než předtím.
Připomněla mi večer, kdy plakala nad matematikou a já ji nepustil ven, dokud neopraví celý test. Pamatoval jsem si ho. Tehdy jsem si říkal, že jí jednou moje důslednost pomůže. Dívala se na mě a já měl chuť se znovu obhajovat. Místo toho jsem řekl, že jsem na ni býval tvrdý. Dort jsme rozkrojili až potom.
Tentokrát bez hotového výsledku
Další neděli přišla s vlastním notebookem. Měla práci do kurzu a nabídla, že můžeme sedět u jednoho stolu. Podsunul jsem jí zadání s tím, že jí to zabere pár minut. Vrátila mi ho. Úkol za mě dělat nebude. Když jí ale ukážu, kde jsem se zasekl, zkusí mi pomoct.
Nebylo mi příjemné ukazovat jí hned první řádek. Čekal jsem povzdech. Místo něj se zeptala, proč jsem tam napsal právě tohle číslo. Nevěděl jsem. Musel jsem přiznat, že jsem ho převzal ze vzoru, aniž bych rozuměl proč. Sešit mezi námi zůstal otevřený celé odpoledne.
První větší písemka z matematiky dopadla na pětku. Cestou domů jsem si připravoval řeč o nesrozumitelném zadání a učiteli, který zbytečně spěchá. Klára mi večer zavolala. Řekl jsem jí výsledek a ona chvíli mlčela. Už jsem měl na jazyku, že o nic nejde. Místo toho jsem jí přiznal, že mě to mrzí a bojím se, jak zvládnu opravu.
Školu zatím dokončenou nemám. Ani se ze mě nestal člověk, který má každý úkol včas. Jen už před Klárou sešit neschovávám a nemusím si vymýšlet další směnu. Dřív jsem považoval za rodičovskou povinnost mít poslední slovo. Teď jsem rád, že dcera zůstala sedět u stolu, i když jsem jí konečně ukázal něco, co neumím.
