Článek
Do lázní jsem jela kvůli zádům.
Ne kvůli mužům.
Považuji za důležité to říct hned na začátku, protože po prvním týdnu by tomu podle mého programu nikdo nevěřil.
Tři týdny v Třeboni mi doporučil lékař. Bederní páteř už nějakou dobu zastávala názor, že jsem se v životě nachodila dost, a každé ráno mi tento názor připomínala.
Představovala jsem si klid.
Procedury, procházky, knížky, možná trochu zhubnu. Večer budu sedět na pokoji s bylinkovým čajem a v deset spát.
Je zajímavé, jak naivní člověk může být i po šedesátce.
Dorazila jsem v neděli odpoledne.
Na recepci jsem dostala kartu od pokoje, papír s časy procedur a instrukci, že v sedm ráno mám přijít nalačno na odběry.
To okamžitě potvrdilo mou představu, že mě čekají tři týdny zdravotnické disciplíny.
Pokoj byl příjemný.
Jednolůžko, malá televize, koupelna, župan a balkon s výhledem na parkoviště.
Romantika žádná.
Vybalila jsem si věci a v půl šesté šla na večeři.
Ke stolu mě posadili se třemi dalšími lidmi.
V lázních se totiž velmi rychle dozvíte, že soukromí je pojem, který platí především na pokoji.
U stolu seděla Marie z Pardubic, Jarka z Prahy a pan Vladimír z Liberce.
Než přišla polévka, věděla jsem, že Marie má artrózu obou kolen, Jarka prodělala operaci kyčle a Vladimír má něco s ramenem.
U hlavního jídla jsme přešli na děti.
U kompotu už jsme věděli, kdo je rozvedený, kdo ovdověl a kdo má partnera doma.
Lázně mají velmi efektivní seznamovací systém.
Není potřeba žádná aplikace.
Stačí zasedací pořádek.
Druhý den jsem začala procedurami.
V sedm odběry.
V osm snídaně.
V devět elektroléčba.
V deset masáž.
V půl dvanácté nějaká koupel, jejíž název jsem zapomněla, ale po které jsem měla dvacet minut ležet zabalená v prostěradle.
Připadala jsem si jako velmi dobře organizované kuře před pečením.
Po obědě jsem si lehla.
Probudila jsem se v půl čtvrté a měla pocit, že jsem v lázních promarnila život.
Vyšla jsem ven.
Na chodbě jsem potkala Marii.
Měla šaty, rtěnku a parfém.
„Ty někam jdeš?“ zeptala jsem se.
„Na kafe.“
Podívala se na moje tepláky.
„Ty nejdeš?“
„Kam?“
„Dolů.“
Dolů znamenalo hotelovou kavárnu.
Myslela jsem, že tam budou čtyři lidé nad sedmdesát a vitrína s větrníky.
Bylo tam skoro plno.
U stolů seděli lidé z našeho domu, z vedlejšího domu a zřejmě i z několika dalších lázeňských zařízení.
Někdo pil kávu, někdo víno.
Hrála hudba.
U jednoho stolu seděly čtyři upravené ženy a dva muži.
„Tady se děje co?“ zeptala jsem se Marie.
„Co by se dělo?“
„Je pondělí odpoledne.“
„A?“
Marie se na mě podívala způsobem, jakým se člověk dívá na někoho, kdo právě přijel z malé vesnice bez elektřiny.
Sedly jsme si.
Za deset minut k nám přišel Vladimír od večeře.
Tentokrát měl košili.
V šest hodin večer jsem pochopila první základní pravidlo lázeňského života.
Dopoledne jsou všichni pacienti.
Odpoledne se z nich znovu stanou muži a ženy.
Rozdíl může představovat pouze sprcha a čistá košile.
Třetí den jsem měla od dvou volno.
Šla jsem na procházku kolem rybníka.
Po několika minutách mě došel muž, kterého jsem už párkrát viděla u snídaně.
„Vy bydlíte ve čtvrtém patře, že?“
V lázních má člověk za dva dny přehled, kdo kde bydlí.
„Ano.“
„Já ve třetím.“
Jmenoval se Pavel.
Bylo mu šedesát osm.
To jsem se dozvěděla asi o osm minut později.
Za dalších deset minut jsem věděla, že je bývalý projektant, žije kousek od Hradce Králové a má dvě dospělé dcery.
Šel stejným směrem jako já.
Nebo se tak alespoň tvářil.
„Máte odpoledne procedury?“ zeptal se.
To je lázeňská verze věty: Chodíte sem často?
„Dneska už ne.“
„Já mám v pět masáž.“
„Tak to máte ještě čas.“
„Právě.“
Šli jsme spolu skoro hodinu.
Pavel byl příjemný.
Nesnažil se být vtipnější, mladší ani důležitější, než byl.
To je u mužů jakéhokoli věku poměrně sympatická vlastnost.
Na zpáteční cestě jsme si dali kávu.
Když jsme se loučili, řekl:
„Třeba se zase potkáme.“
Věděla jsem, že se potkáme.
Měli jsme snídani ve stejné budově a lázně měly asi dvě stě metrů na šířku.
Potkali jsme se už večer.
Stál před jídelnou.
„Tak co masáž?“ zeptala jsem se.
„Přežil jsem.“
Od té chvíle jsme se začali vídat.
Neplánovaně.
Alespoň první dva dny.
Jednou jsme šli po večeři na procházku.
Podruhé na kávu.
Pak mě Pavel pozval na sklenku vína.
„Jenom jednu,“ řekla jsem.
Ve skutečnosti byly dvě.
Bylo mi s ním dobře.
A velmi rychle jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo to zaznamenal.
„Ty chodíš s Pavlem?“ zeptala se ráno Marie.
„Nikam s Pavlem nechodím.“
„Včera jste byli na víně.“
„Tak chodím s Pavlem na víno.“
„On je fešák.“
„Je mu skoro sedmdesát.“
„No a? Tobě je snad třicet?“
Tohle je jedna z nevýhod lidí, které poznáte v lázních.
Neznají vás dost dlouho na to, aby k vám měli respekt.
Po týdnu jsem zjistila, že lázeňské pobyty mají vlastní sociální strukturu.
Existují páry, které přijely spolu.
Pak ženy, které doma nechaly manžela a tři týdny si užívají především toho, že po nich nikdo nechce večeři.
Muži, kteří doma nechali manželku a neumějí najít vlastní ponožky.
Vdovy.
Vdovci.
Rozvedení.
A pak zvláštní kategorie lidí, u kterých jejich skutečný rodinný stav nikdo úplně nezná.
„Ten pán v modrém je ženatý,“ informovala mě jednou Jarka.
„Který?“
„Ten u okna.“
„Jak to víš?“
„Má prstýnek.“
„Třeba je vdovec.“
„Není. Volá každý večer manželce.“
Jarka měla o lázeňských hostech informace, které by jí záviděla i Bezpečnostní informační služba.
„A ten vedle?“
„Rozvedený.“
„A jak to víš?“
„Ten bydlí sám.“
„To nemusí znamenat, že je rozvedený.“
„Říkal to.“
To už byl přesvědčivější důkaz.
Začala jsem se tomu smát.
Pak jsem si uvědomila, že dělám totéž.
Vím, kdy má Pavel procedury.
Vím, že si ke snídani dává dvě kávy.
Vím, že nesnáší koprovku.
Vím, že ve čtvrtek jede na půl dne domů pro nějaké papíry.
Jednu věc jsem ale nevěděla.
Jestli je ženatý.
Nikdy jsem se nezeptala.
Ne proto, že by mě to nezajímalo.
Možná právě proto.
Pavel mluvil o dcerách.
O vnoučatech.
O domě.
O bývalých kolezích.
O manželce ani slovo.
To může něco znamenat.
A také nemusí.
Po devíti dnech jsme seděli večer venku před kavárnou.
Bylo teplo a Pavel měl před sebou pivo.
Měla jsem víno.
„Jak se ti tady líbí?“ zeptal se.
„Až podezřele.“
„Mně taky.“
„Jezdíš sem často?“
„Třetí rok.“
„Vždycky sám?“
Otázka mi ujela.
Pavel se napil.
„Jo.“
Čekala jsem pokračování.
Nepřišlo.
„Ty žiješ sám?“ zeptala jsem se tedy.
Teď už přímo.
„Ne.“
Tak.
Jedno malé slovo.
„S manželkou?“
„Ano.“
Bylo zvláštní, jak rychle může jedno slovo změnit atmosféru u stolu.
Pavel evidentně poznal, že něco změnilo.
„My spolu normálně žijeme,“ dodal.
„Aha.“
Tentokrát jsem byla já ta, kdo umí nacpat mnoho významů do jednoho aha.
„Ona do lázní nechce.“
„To chápu.“
„Nemá to ráda.“
„Myslím, že nemusíš vysvětlovat, proč tady není.“
„Já jen aby sis něco nemyslela.“
To už byla poněkud riskantní formulace.
„A co bych si měla myslet?“
Pavel se usmál.
„Nevím.“
Najednou vypadal trochu jako kluk, kterého učitelka přistihla při opisování.
Nebyla jsem naštvaná.
Neměli jsme spolu nic.
Ani jsme se nepolíbili.
Nikdy mi neslíbil, že je volný.
Vlastně mi neslíbil vůbec nic.
Přesto jsem měla pocit, že jednu informaci nechal velmi šikovně ležet někde bokem.
„Tvoje žena ví, že chodíš večer na víno s ženskými z lázní?“
„Ty jsi ženská z lázní?“
„V tuto chvíli ano.“
Zasmál se.
Já moc ne.
„Ví, že se tady s lidmi bavím.“
To nebyla odpověď.
Ale nebyla jsem jeho manželka ani soudce.
„Tak dobře.“
Dopila jsem víno.
„Jdu spát.“
„Jsi naštvaná?“
„Ne.“
A opravdu jsem nebyla.
Spíš trochu zklamaná sama ze sebe.
V šedesáti letech bych už měla vědět, že pokud chcete znát rodinný stav muže, není úplně spolehlivé čekat, až se o něm zmíní sám.
Další den jsme se nepotkali.
Respektive potkali.
Třikrát.
Jen jsme si řekli ahoj.
V lázních se člověk někomu vyhýbá velmi obtížně.
Zvlášť pokud má ve 14:20 magnetoterapii a dotyčný v 14:30 na stejném místě.
Odpoledne jsem šla s Marií do města.
„Tak co Pavel?“ zeptala se asi po dvou stech metrech.
Začínala jsem mít podezření, že do lázní přijela především kvůli cizím životům.
„Je ženatý.“
„No.“
Zastavila jsem se.
„Ty jsi to věděla?“
„Myslela jsem si to.“
„A proč jsi mi nic neřekla?“
„Proč bych ti to říkala?“
„Protože jsi mě celou dobu vyslýchala.“
Marie pokrčila rameny.
„Třeba jste si chtěli jenom dát víno.“
To mě odzbrojilo.
Přesně to jsme totiž dělali.
Možná jsme problém vytvořili až ve chvíli, kdy jsem začala přemýšlet, co by mohlo přijít potom.
„A co když po mně něco chtěl?“
„Chtěl?“
„Ne.“
„Tak vidíš.“
Marie měla občas otravnou schopnost zjednodušit věci, které jsem si pracně komplikovala.
Pavla jsem znovu potkala večer.
Seděl sám na lavičce před domem.
„Můžu?“ zeptala jsem se.
Posunul se.
Chvíli jsme mlčeli.
„Nechtěl jsem tě balit,“ řekl.
„To zní skoro urážlivě.“
Zasmál se.
„Tak jinak. Líbíš se mi.“
„To je lepší.“
„Ale nic bych neudělal.“
„To už je zase horší.“
Teď jsme se smáli oba.
Pak zvážněl.
„Víš, doma jsem manžel třicet osm let. Táta. Děda. Člověk, který musí posekat zahradu, odvézt auto do servisu a koupit rohlíky.“
„Strašný život.“
„Není. Mám ho rád.“
Chvíli koukal před sebe.
„Tady jsem tři týdny jenom Pavel.“
Tomu jsem rozuměla víc, než bych chtěla.
Možná jsem sem také přijela jako někdo jiný.
Doma jsem měla práci, povinnosti, telefon, nákupy a lidi, kteří věděli, co ode mě očekávají.
Tady jsem měla na dveřích číslo pokoje a na lednici seznam procedur.
Nikdo nepotřeboval vědět nic dalšího.
„Tak budeme jen Pavel a… já,“ řekla jsem.
„To bych bral.“
Od té chvíle jsme dál chodili na kávu.
Občas na procházku.
Jednou na koncert.
Žádné tajné doteky pod stolem se nekonaly.
Žádné útěky na pokoj.
Ani vášnivé loučení u výtahu.
Upřímně řečeno, část mě byla trochu zklamaná.
Ne tou absencí nevěry.
Spíš tím, jak spořádaně se člověk dokáže chovat i v situaci, která by ve třiceti možná dopadla úplně jinak.
Poslední týden se už blížil konec pobytu.
Začaly se vyměňovat telefony.
Lidé slibovali, že se navštíví.
Marie organizovala společné setkání na příští rok.
Vladimír údajně získal telefon na jednu vdovu z druhého patra.
„Myslíš, že jí zavolá?“ zeptala jsem se Jarky.
„Už spolu byli na výletě.“
Samozřejmě.
Jarka věděla všechno.
Poslední večer jsme seděli v kavárně skoro všichni.
Někdo přinesl víno.
Hudba hrála písničky, které jsme znali.
U vedlejšího stolu tančil muž s ženou, oba mohli mít přes sedmdesát.
Tančili pomalu a trochu opatrně.
Ne proto, že by chtěli.
Protože už tak prostě tančili.
Pavel seděl vedle mě.
„Tak co záda?“ zeptal se.
Zkusila jsem se narovnat.
„Lepší.“
„Tak vidíš. Léčba zabrala.“
„Nevím, jestli to bylo elektřinou.“
„Čím jiným?“
Rozhlédla jsem se kolem.
Marie se smála s nějakým mužem, jehož jméno jsem nikdy nezjistila.
Vladimír zmizel.
Jarka všechno sledovala.
Na parketu se střídaly páry.
Najednou mi došlo, proč jsou lázně tak společenské.
Člověku tady několikrát denně připomínají, že jeho tělo už není úplně nové.
Někdo vám masíruje záda.
Někdo měří tlak.
Někdo vám přikládá elektrody.
Čekáte s dalšími lidmi v županu před ordinací a probíráte, komu v noci brněla noha.
Možná právě proto se večer tolik potřebujeme přesvědčit, že jsme pořád ještě něco víc než pacienti s číslem pokoje.
„Půjdeš tančit?“ zeptal se Pavel.
„S tebou?“
„Jiného jsem se zatím nezeptal.“
Podívala jsem se na něj.
„Manželka ti to dovolila?“
„Neptal jsem se jí.“
„Tak to je risk.“
Vstala jsem.
Tančili jsme jednu písničku.
Pavel mě držel kolem pasu a já jsem si dávala pozor na záda.
Romantika po šedesátce má svoje specifika.
Druhý den ráno odjížděl dřív než já.
Potkali jsme se před recepcí.
Měl kufr a igelitovou tašku s lázeňskými oplatkami.
„Tak se měj,“ řekl.
„Ty taky.“
Objali jsme se.
Krátce.
Normálně.
Pak odjel.
Žádná velká láska.
Žádná nevěra.
Ani slib, že se určitě uvidíme.
O deset minut později mi přišla zpráva.
„Díky za ty tři týdny.“
Odpověděla jsem:
„Já taky.“
Pak jsem chvíli přemýšlela a přidala:
„Pozdravuj manželku.“
Objevily se tři tečky.
Zmizely.
Znovu se objevily.
Nakonec přišel jen smějící se smajlík.
Od té doby si s Pavlem občas napíšeme.
Velmi občas.
Marie vytvořila skupinu na WhatsAppu, takže vím, že Vladimír se s vdovou z druhého patra opravdu ještě několikrát viděl.
Jarka do skupiny téměř nepíše, ale jsem přesvědčená, že ví, kdo s kým zůstal v kontaktu.
A moje záda?
Jsou lepší.
Doktor měl pravdu.
Lázně mi prospěly.
Jen kdybych tam jela znovu, sbalila bych si kromě županu a plavek ještě jedny slušné šaty navíc.
Člověk nikdy neví, co mu po odpolední proceduře předepíše život.
