Článek
„Zavolám sanitku,“ řekla. Zavrtěl hlavou. „Nedělej blbosti.“ Připadalo jí to tak typické, že se skoro rozesmála. Pak zbledl. V nemocnici jí řekli, že měl štěstí. Slovo štěstí toho večera slyšela několikrát. Měl štěstí, že byl doma. Měl štěstí, že zavolala rychle. Měl štěstí, že tepna nebyla úplně uzavřená. Ivana kývala a odpovídala ano, jako by právě ona byla člověk, který má štěstí posoudit.
Druhý den mu přinesla pyžamo, nabíječku, brýle na čtení, deodorant a jeho telefon. Radek se na něj podíval a řekl, že ten nepotřebuje. „Jak nepotřebuješ telefon?“ Ukázal na přístroj položený na nemocničním stolku. „Mám ho tady.“ Ivana se podívala na telefon ve své ruce. Oba byly černé Samsungy, jen tenhle nikdy předtím neviděla.
Radek na ni hleděl asi dvě vteřiny. „Pracovní.“ Radek už šest let dělal technického ředitele ve firmě, která dodávala klimatizace do obchodních center. Ivana věděla, že má služební telefon. Byl to iPhone.
Na Vánoce si z něj pokaždé dělal legraci, protože ho neuměl pořádně ovládat. „Aha,“ řekla. Telefon si odnesla domů.
Byli spolu dvacet sedm let. Za tu dobu našla kondom v jeho kufru jednou, před cestou na veletrh do Frankfurtu. Radek tvrdil, že tam zůstal z dovolené v Chorvatsku. Ivana věděla, že nezůstal. Neudělala nic. O dva roky později našla v kapse jeho saka účtenku z hotelového baru. Dvě whisky, dvě minerálky, gin s tonikem. Také neudělala nic.
Ne proto, že by byla hloupá. Během dlouhého manželství člověk zjistí, že některé věci může vědět jen do té míry, do jaké je chce skutečně vědět.
Radek nebyl muž, který chodil domů s rtěnkou na límci. Nenosit ženám květiny mu připadalo přirozenější než je nosit. Nesnášel romantické filmy a na výročí si většinou nevzpomněl. Každé ráno jí ale dělal kávu. Když měla před osmi lety operaci žlučníku, spal tři noci na gauči vedle ložnice, přestože tvrdila, že ho potřebovat nebude. Když jejich dcera Lucie v devatenácti potratila, Radek seděl celé odpoledne na chodbě gynekologie a držel její kabát.
Byl dobrý otec. Možná byl i dobrý manžel. Ivana už dávno nevěděla, jestli je mezi tím nějaký přesný rozdíl. Telefon ležel večer na kuchyňské lince vedle mísy s jablky. Byl zamčený. Ivana ho nechala být, umyla plech od kuřete, které už nikdo nesnědl, setřela sporák a dala Radkovu košili do pračky.
Telefon dvakrát zavibroval. Kolem půlnoci potřetí. Otočila ho displejem nahoru. Čtvrtek platí?
Sedla si ke stolu. Za několik minut přišla další zpráva. Pokud se necítíš dobře, můžeme to posunout. Pak telefon zazvonil. Číslo bez jména. Nezvedla ho.
O chvíli později se objevilo: R.? Telefon si odnesla do ložnice a položila ho na Radkův noční stolek. Ráno ho odemkla jeho narozeninovým datem.
Nebyla tam žádná pornografie. To ji skoro zklamalo. Žádné fotografie nahých žen, žádné Chybíš mi, žádná srdíčka. Jedna konverzace, táhnoucí se sedm let, číslo uložené pod písmenem K. Většina zpráv byla nudná. Čtvrtek v šest.
Tentokrát v půl sedmé. Můžu přijít dřív? Ano. Občas:
Přinesu košili. Nebo: Můžeš prosím tu modrou? Ivana četla dál. Zprávy se vracely v pravidelných intervalech, většinou dvakrát měsíčně. Někdy třikrát.
Našla několik fotografií. Žena kolem padesáti, světlé vlasy stažené dozadu, brýle s tmavými obroučkami a bílá halenka zapnutá skoro až ke krku. Na druhé fotografii měla tmavomodré šaty. Na třetí seděla za stolem, před sebou otevřený školní sešit a vedle něj červené pero. Ivana obrázek zvětšila. Pak našla hlasovou zprávu.
„Radku, podívej se na mě, když s tebou mluvím.“ Zastavila ji. Pustila znovu. „Radku, podívej se na mě, když s tebou mluvím.“
Další nahrávka. „Tohle už jste měl dávno umět.“ Další. „Znovu.“
A ještě jedna. „Můžete odejít, až vám řeknu.“ Ivana položila telefon vedle sebe na postel. Několik minut se nedělo nic.
Pak se začala smát. Nejdřív potichu, potom tak, že jí tekly slzy. Seděla sama na posteli a smála se svému osmapadesátiletému manželovi, který zřejmě někam pravidelně chodil, aby mu žena v bílé halence říkala, že něco neumí. Potom si ho tam představila. A přestala.
Do nemocnice přišla odpoledne. Radek vypadal mnohem lépe a tvrdil, že ho možná pozítří pustí domů. Ivana položila na stolek mandarinky. Radek jednu vzal. „Přineslas ten druhý telefon?“ „Ne.“
Jeho prsty zůstaly na mandarince. „Proč?“ „Zapomněla jsem.“ „Aha.“
Začal ji loupat. Ivana se dívala, jak mu pod nehty zůstávají bílé kousky slupky. „Kdo je K.?“ Radek přestal loupat.
V pokoji leželi další dva muži. Jeden spal, druhý sledoval televizní zprávy bez zvuku. „Ivano.“ „Kdo je K.?“ Podíval se ke dveřím. „Můžeme to řešit doma?“
„Určitě.“ Vzala si kabelku. „Co je to?“ zeptal se. „Co?“
„To, co děláš.“ „Jedu domů.“ „Naštvaná?“ Podívala se na něj.
„Nevím.“ A to byla pravda.
Radek se vrátil v sobotu s taškou léků a brožurou s obrázkem lidského srdce. Ivana mu udělala vývar a posadila před něj talíř. „Jmenuje se Klára,“ řekl. „Dobře.“ „Není to milenka.“
„To jsem ráda.“ Radek chvíli jedl. „Můžu ti to vysvětlit.“ „Prosím.“
Dlouho se nic nedělo. „Na gymplu jsem měl učitelku.“ Ivana se opřela. „To jsem pochopila.“ „Češtinářku.“
„To jsem nepochopila.“ „Jmenovala se Hradilová.“ Radek hleděl do talíře. Bylo zvláštní vidět ho, jak neví, kam dát oči. Obvykle věděl všechno dřív než ostatní, nebo to alespoň dokázal dobře předstírat. „Přitahovala mě,“ řekl.
„Kolik ti bylo?“ „Šestnáct.“ „A jí?“ „Asi čtyřicet.“
„A něco s tebou měla?“ „Ne.“ „Nikdy?“ „Nikdy.“
„Takže sis po čtyřiceti letech našel náhradní.“ Radek zvedl oči. „Není náhradní.“ „Co je teda?“ Neodpověděl.
Ivana vstala a vzala svůj talíř ke dřezu. „Kláru znám asi osmnáct let.“ Zastavila se. Osmnáct.
Lucii bylo tehdy devět. Matějovi dvanáct. Bydleli ještě v bytě na Proseku. Radek už znal Kláru, když kupovali tenhle dům, když zemřel jeho otec, když jejich dcera potratila, když Ivana ležela po operaci žlučníku. „Spal jsi s ní?“ „Ne.“ „Kolik jí platíš?“
Radek se zamračil. „Co?“ „Kolik.“ „Tři tisíce.“ „Za co?“
„Za večer.“ „Kolikrát měsíčně?“ „Dvakrát. Většinou.“ Ivana se otočila zpátky ke dřezu. V hlavě se jí okamžitě začala skládat čísla, a to ji rozčílilo víc, než čekala.
„To je přes milion.“ „Nevím.“ „Já jo.“ „Nebývalo to vždycky tolik.“
„To je uklidňující.“ Myslela na koupelnu, kterou před třemi lety neudělali, protože Radek říkal, že čtvrt milionu za nové dlaždičky je naprostý nesmysl. „Svlékáš se tam?“ Radek chvíli nic neříkal.
„Někdy.“ „Do naha?“ „Ne.“ „Co dělá ona?“
„Většinou nic.“ Ivana se zasmála. „To zní jako dobrá práce.“
Tři dny spolu skoro nemluvili. Radek spal v ložnici, Ivana v pokoji pro hosty. Dětem řekli, že otec musí mít klid. Lucie přivezla zeleninovou polévku a hned si všimla druhé peřiny. „Vy jste se pohádali?“ „Ne.“
„Mami.“ Ivana otevřela lednici. „Chceš kafe?“ Lucie ji chvíli pozorovala. „Má někoho?“
Ivana se otočila. Mohla říct ano. Bylo by to jednodušší než cokoli jiného. „Ne.“ Lucie pokrčila rameny. „Tak dobrý.“
Ivana zavřela lednici.
Čtvrtý den napsala Kláře. Jsem Radkova žena. Odpověď přišla za sedm minut. Vím.
Ivana na obrazovku chvíli hleděla. Chtěla bych se s vámi sejít. Tentokrát to trvalo déle. Radek o tom ví?
Ne. Pak: Dobře.
Klára bydlela v Dejvicích v činžovním domě s malým výtahem, který se rozjížděl až po zavření dvojích dveří. Ivana očekávala něco, co neuměla přesně pojmenovat. Červené světlo, kožené věci, možná závěsy. Místo toho ucítila pečená jablka. Klára otevřela v džínách a šedém svetru. Bez brýlí vypadala mladší. Bylo jí asi pětapadesát, možná víc. Měla obyčejný obličej, dost hezký na to, aby si toho člověk všiml, ale ne tak hezký, aby to Ivaně nějak pomohlo.
„Dáte si čaj?“ „Kávu.“ V kuchyni stál na okně rozmarýn, na lednici fotografie dvou mladých žen a malého dítěte. „Dcera,“ řekla Klára, když si všimla jejího pohledu. „A vnučka.“
„Jste vdaná?“ „Rozvedená.“ Kávovar zabzučel. Ivana čekala, až si Klára sedne.
„Radek vám o mně vyprávěl.“ „Ano.“ „Hodně?“ Klára se opřela o židli. „Znám ho dlouho.“
„Co víte?“ „Nevím, co chcete slyšet.“ „Třeba něco, co nevím já.“ Klára se na ni chvíli dívala.
„Vím, že jste chtěla třetí dítě.“ Ivana zvedla hlavu. O tom skoro nemluvili. Ani s dětmi. Ani s přáteli. „Co dál?“
Klára si vzala hrnek. „Že máte ráda studený řízky druhý den.“ Ivana na ni hleděla. „To vám řekl?“
„Ano.“ Bylo to směšné. A právě proto jí to připadalo nesnesitelné. „Co tam s ním děláte?“ Klára položila hrnek.
„Mluvíme.“ „Slyšela jsem ty nahrávky.“ „Tak víte.“ „Nevím.“
Klára se podívala k oknu. Venku projela tramvaj. „Někdy sedí. Někdy stojí. Někdy čte.“ „A někdy klečí.“ Klára se na ni podívala.
Ivana poznala odpověď ještě předtím, než přikývla. „Dotýkáte se ho?“ „Někdy.“ „Jak?“
„Za bradu. Za rameno.“ „A dál?“ „Jednou chtěl přes ruku pravítkem.“ Ivana čekala na úsměv.
Nepřišel. „To vás baví?“ Klára pokrčila rameny. „Někdy.“ „A jindy?“
„Jindy přemýšlím, co uvařím dceři v neděli.“ To byla první věc, kterou Klára řekla, a Ivana jí úplně uvěřila.
Když odcházela, Klára jí pomohla do kabátu. „Proč jste s ním zůstala tak dlouho?“ zeptala se Ivana. Klára se zamračila. „Já s ním nejsem.“
„Víte, jak to myslím.“ „Je spolehlivý.“ Ivana se skoro zasmála. „To tedy je.“
Klára otevřela dveře. „A je mi ho někdy líto.“ Ivana se otočila. „Proč?“
Klára už ale nic neřekla.
Doma našla Radka na zahradě. Přes zákaz lékaře shraboval listí. „Byla jsem u Kláry.“ Hrábě se zastavily. „Cože?“
„U Kláry.“ „Proč?“ „Chtěla jsem ji poznat.“ Radek položil hrábě.
„To sis nemohla odpustit?“ Ivana se zasmála. „Já?“ „Tohle je mezi mnou a jí.“ „To už vím.“
Radek se chytil za hrudník. Ivana okamžitě ztichla. „Je ti něco?“ „Ne.“
„Radku.“ „Nic.“ Posadil se na lavičku. Ivana si sedla vedle něj. Od sousedů byl cítit kouř z mokrého dřeva. „Ví, že mám ráda studený řízky.“
Radek se na ni podíval. „Co?“ „Klára.“ „No.“
„Proč to ví?“ „Nevím. Asi jsem jí to někdy řekl.“ „O třetím dítěti taky.“ Radek si promnul koleno.
„Mluvil jsem s ní.“ „To vidím.“ „Bylo to jednoduchý.“ „Co?“
„Mluvit.“ „Se mnou ne?“ Radek chvíli mlčel. „S tebou má všechno následky.“
Ivana se otočila. „Co to má znamenat?“ „Když ti něco řeknu, tak to zůstane.“ „A u ní ne.“
„Možná.“ Ivana vstala. „Tak to jsi měl štěstí.“
Radek ke Kláře přestal chodit. Ivana mu to nezakázala a on neřekl, že přestal kvůli ní. Jen jednoho čtvrtka zůstal doma. A potom dalšího.
Časem začal být protivný. Ne tolik, aby se dalo ukázat prstem na jednu věc. Jen méně trpělivý, rychleji unavený, ostřejší na lidi. Jednou se pohádal s pokladní v Hornbachu kvůli špatně načtenému kuponu a Ivana ho cestou domů nechala řídit v tichu. V noci ho někdy slyšela chodit po domě. Jednou ráno postavil před ni kávu tak prudce, až část přetekla na podšálek.
„Měl bys tam zase chodit,“ řekla. Radek zvedl oči. „Kam?“ „Ke Kláře.“
Dlouho nic neřekl. „To myslíš vážně?“ „Ano.“ „Proč?“
Ivana utřela podšálek ubrouskem. „Protože jsi nesnesitelnej.“ Radek se skoro usmál. „Ty mi dovolíš chodit za jinou ženskou?“
„Já ti nic nedovoluju.“ „Tak co děláš?“ „Piju kafe.“
Začal k ní chodit znovu. První čtvrtek se osprchoval, oholil a vzal si světle modrou košili. Ivana seděla v obýváku s knihou. Když procházel kolem, zastavil se. „Vrátím se kolem devátý.“
„Dobře.“ „Chceš něco koupit?“ „Mléko.“ „Dobře.“
Odešel. Ivana četla stejnou stránku skoro dvacet minut. Pak si představila Klářin stůl, červené pero, Radkovu košili a způsob, jakým zřejmě sedí, když mu někdo řekne, aby si sedl. Nebyla si jistá, co cítí.
Žárlivost to nebyla. Nebo ne jenom.
O dva týdny později napsala Kláře. Chtěla bych se podívat. Odpověď nepřišla hodinu. Pak:
Na co? Ivana chvíli váhala. Na vás dva. Tentokrát odpověď přišla rychle.
Ne. Za deset minut další. Musel by s tím souhlasit.
Radkovi to řekla večer v posteli. „Chci vidět, co tam děláš.“ Otočil hlavu. „Ne.“
„Klára říká, že když budeš souhlasit.“ „Tys jí zase psala?“ „Ano.“ „Proč?“
Ivana chvíli hledala odpověď. „Protože tomu nerozumím.“ „Nemusíš.“ „Já vím.“
Radek se posadil. „Tak proč?“ Ivana se podívala na jeho tělo. Znala jizvu po slepém střevě, znaménko na boku, prsty, které se mu začínaly trochu křivit, i chlupy na ramenou, které dřív neměl. Myslela si, že po tak dlouhé době už člověk nemůže na těle toho druhého objevit nic opravdu nového. „Chci tě tam vidět.“
Radek se na ni díval tak dlouho, až sklopila oči první.
Byla středa. Klára měla bílou halenku. Ivana seděla v malém pokoji vedle pracovny, dveře zůstaly pootevřené. Radek nevěděl přesně, kde bude. Jen věděl, že tam je. Klára ukázala na židli.
„Sedněte si.“ Radek si sedl. „Ruce na stůl.“ Poslechl.
Ivana čekala, že se bude stydět. Místo toho ji znepokojilo, jak klidně vypadal. Klára před něj položila papír. „Přečtěte to.“ Radek začal číst. Jednu větu přečetl špatně.
„Znovu.“ Přečetl ji znovu. „Lépe.“ Tentokrát pomaleji.
Klára stála vedle něj. Radek se ani jednou nepodíval ke dveřím, za kterými seděla jeho žena. „Podívejte se na mě.“ Zvedl oči. Ivana ho takhle nikdy neviděla.
Nešlo ani tak o to, že poslouchal. Radek poslouchat uměl, když chtěl. Bylo to něco v jeho obličeji. Nic nepředstíral. Nebyl vtipný, nebyl ironický, nic nevysvětloval. Prostě čekal. Klára se dotkla dvěma prsty jeho brady. „Narovnejte se.“ Radek se narovnal.
Ivana zavřela dveře.
Čekala v kuchyni. Klára přišla asi za čtyřicet minut. „Odešel zadním schodištěm.“ Ivana přikývla. Klára napustila vodu do konvice.
„Čaj?“ „Ano.“ Seděly proti sobě. „Myslela jsem, že to bude sexuálnější,“ řekla Ivana.
Klára se usmála. „To říká hodně lidí.“ „Hodně?“ „Dřív.“ Ivana se podívala na její ruce.
„Proč zrovna tohle?“ „Nevím.“ „Vy to nevíte?“ „Vím, co chce. Nevím proč.“
To Ivanu překvapilo. Klára vstala a otevřela skříňku. „Máte cukr?“ „Jeden.“
Klára jí podala cukřenku. „Radek sladí dva.“ Ivana vzala jednu kostku. „Vím.“
Doma už Radek spal. Ivana si lehla vedle něj, ale dlouho nezhasla. „Radku.“ Otevřel oči.
„Co je?“ „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ Chvíli mlčel. „Bál jsem se.“
„Čeho?“ „Že se mi budeš smát.“ Ivana se podívala ke stropu. „Smála jsem se.“
„Já vím.“ „Když jsem to našla.“ „Já vím.“ „Asi bych se smála i tehdy.“
„Jo.“ „Možná víc.“ Radek zavřel oči. Ivana se k němu přisunula a položila mu dlaň na hruď. Srdce bilo pravidelně.
„Ještě tam budeš chodit?“ Otevřel oči. „Nevím.“ Ivana ruku nestáhla.
„Mléko jsi minule nekoupil.“ Radek se chvíli nehýbal. Pak řekl: „Zapomněl jsem.“
Další čtvrtek odešel v šest. Měl modrou košili. Ivana tentokrát nic nečetla. Upekla kuře, stejné jako večer, kdy dostal infarkt, jen bez česneku, protože po něm poslední dobou špatně spal. V osm jí zavolala Lucie.
Mluvily o školce, o dětech a o tom, jestli mají přijít v neděli na oběd. Když zavěsila, kuře bylo hotové. Radek přišel v devět deset. V ruce držel igelitovou tašku. „Koupil jsem to mléko.“
„Vidím.“ Položil ho do lednice. Ivana nandala kuře na dva talíře. Radek si sedl ke stolu a chvíli se na ni díval. „Co?“
„Nic.“ Začali jíst. Po chvíli Radek řekl, že je to dobré. Ivana řekla, že ví.
