Článek
Ještě před návratem jí vedoucí říkal, že se ve firmě mnohé posunulo, ale že jsou rádi, že se vrací zkušený člověk. Petra proto počítala s několika náročnějšími týdny. Školku měla zajištěnou do pěti hodin a s manželem byli přesvědčeni, že běžný pracovní den zvládnou.
Hned první den však pochopila, že se nevrací úplně do stejné práce, ze které před třemi lety odcházela.
Její místo mezitím převzala jiná kolegyně
Petra nastoupila do menší obchodní společnosti krátce po vysoké škole. Začínala u objednávek a postupně dostala na starost několik stálých zákazníků, fakturaci a část komunikace s dodavateli.
Práce jí vyhovovala i kvůli pracovní době. Začínala většinou v půl osmé ráno a kolem čtvrté odcházela domů. Přesčasy se objevily před Vánoci nebo při inventurách, ale rozhodně nebyly pravidlem.
Když otěhotněla, měla pocit, že jednou bude mít kam se vrátit. Během rodičovské zůstala s některými kolegyněmi v kontaktu a občas se zastavila na kávu. Věděla, že její práci převzala Michaela, která původně nastoupila pouze jako zástup.
Během tří let se ale firma rozrostla a Michaela v ní zůstala. Dostala vlastní klienty, naučila se celý systém a postupně začala koordinovat část oddělení.
„První ráno jsem přišla a automaticky zamířila ke stolu, kde jsem předtím seděla. Měla tam věci Michaela. Bylo mi trapně, protože ona samozřejmě za nic nemohla. Jen jsem si v tu chvíli uvědomila, že tři roky jsou mnohem delší doba, než jsem si připouštěla,“ vzpomínala Petra.
Vedoucí jí ukázal jiné místo a vysvětlil, že bude mít trochu pozměněnou agendu. Petra to přijala. Neočekávala, že někdo po třech letech vstane od stolu jen proto, že se ona vrátila.
Mnohem víc ji překvapila jiná věc.
Firma mezitím prodloužila dobu, kdy musí být někdo na telefonu
Během její rodičovské firma získala několik větších zákazníků a zákaznická linka nově fungovala až do půl šesté večer. Zaměstnanci oddělení se ve službách střídali.
Petra dostala rozpis na první měsíc. Několikrát v týdnu u jejího jména stálo 9:00 až 17:30.
Nejdřív si myslela, že jde o chybu.
Školka její čtyřleté dcery Elišky zavírala v pět hodin. Cesta z kanceláře trvala autem nejméně dvacet minut, pokud nebyla dopravní špička.
Vedoucímu proto vysvětlila, že tak pozdě několikrát týdně zůstávat nemůže. Nabídla, že bude chodit dřív, vezme si více ranních úkolů nebo zůstane déle jeden den v týdnu, kdy může dceru vyzvednout manžel.
Vedoucí její situaci chápal, ale připomněl jí, že pozdní služby mají všichni.
„Řekl mi, že kdyby udělal výjimku mně, začnou o ni žádat ostatní. Jedna kolegyně dojížděla, další se starala o tatínka a někdo jiný měl zase svoje povinnosti. Z jeho pohledu tomu rozumím. Jenže já jsem najednou vůbec nevěděla, co mám dělat se čtyřletým dítětem mezi pátou a šestou,“ popisovala Petra.
První týdny zachraňoval manžel a babička
Petřin manžel pracoval jako servisní technik. Některé dny končil brzy, jindy byl u zákazníka desítky kilometrů od domova a přesný návrat nedokázal slíbit.
Pomohla proto Petřina maminka. Dvakrát týdně vyzvedávala Elišku ze školky a čekala s ní doma, než rodiče dorazí.
Petře ale vadilo, že řešení, které mělo být jen na několik dní, se rychle měnilo v pravidlo. Maminka měla vlastní program a Petra nechtěla automaticky počítat s tím, že jí bude několik let organizovat odpoledne.
Po třech týdnech navíc přišel den, kdy všechno selhalo.
Manžel měl Elišku vyzvednout, ale krátce po čtvrté zavolal, že se porouchalo zařízení u zákazníka a nemůže odjet. Petřina maminka byla mimo město.
Petra seděla v kanceláři a každých několik minut kontrolovala hodiny.
Nakonec v 16:35 řekla kolegyni, že musí odjet. Ta za ni poslední necelou hodinu převzala telefon.
Do školky přijela několik minut před pátou.
Eliška seděla v šatně už oblečená. Paní učitelka měla přes rameno kabelku a čekala s ní u dveří. Všechny ostatní děti byly pryč.
Cestou domů se Eliška zeptala, proč pro ni maminka poslední dobou chodí skoro vždycky poslední.
„Vím, že se nestalo nic hrozného. Nikdo jí neublížil a já jsem přijela včas. Přesto mě ta věta dostala. Celou cestu jsem přemýšlela, jestli budu dalších několik let každý druhý den sledovat hodiny a doufat, že se někde nestane kolona,“ říká Petra.
Nechtěla zvláštní zacházení, chtěla předvídatelný konec pracovní doby
Petra znovu požádala vedoucího o schůzku. Tentokrát přišla s konkrétním návrhem.
Byla ochotná začínat už v sedm hodin ráno a většinu dní končit dříve. Jednu pozdní službu týdně by si nechala a doma by se podle ní dokázali zařídit.
Ani tato varianta ale firmě příliš nevyhovovala. Nejvíc telefonátů přicházelo právě odpoledne a vedení potřebovalo mít služby rozdělené mezi více lidí. Část práce navíc nebylo možné přesunout na ráno.
Vedoucí jí nakonec nabídl šestihodinový úvazek v jiné části administrativy. Znamenalo by to ale jinou práci a podstatně nižší výplatu.
Petra si několik dní propočítávala rodinný rozpočet.
Nešlo jen o peníze. Začínala mít pocit, že se snaží vměstnat svůj současný život do podmínek, které vznikly v době, kdy byla úplně někdo jiný.
„Před rodičovskou bych s půl šestou neměla jediný problém. Klidně bych zůstala i déle. Jenže tehdy na mě nikdo v pět hodin nečekal před zavřenou školkou. Firma se změnila a já vlastně také.“
Začala se dívat po jiné práci
Petra původně odejít nechtěla. Ve firmě znala lidi, systémy i zákazníky a osm let pro ni nebyla krátká doba.
Přesto si jednoho večera otevřela pracovní nabídky.
Nejdříve hledala pouze ze zvědavosti. Potom poslala první životopis.
Asi po měsíci dostala nabídku od menší výrobní společnosti. Plat byl o tři tisíce korun nižší, než měla po návratu, a cesta do práce trvala o deset minut déle. Pracovní doba ale začínala v sedm hodin a končila v půl čtvrté.
Petra nabídku přijala.
Když podávala výpověď, vedoucí ji nepřemlouval. Řekl jí, že ho to mrzí, ale zároveň přiznal, že oddělení dnes jednoduše funguje jinak než před jejím odchodem.
Ani Michaela, která seděla u jejího někdejšího stolu, nebyla důvodem, proč Petra odešla. Naopak jí během prvních měsíců po návratu nejvíce pomáhala.
„Dlouho jsem měla pocit, že jsem něco nezvládla. Že jiné ženy mají děti a normálně pracují, tak proč to neumím já. Pak mi došlo, že každá rodina má jiné možnosti. Já jsem nechtěla nepracovat. Potřebovala jsem jen vědět, že když školka v pět zavře, budu tam.“
V nové práci si Petra zvykala několik měsíců. Některé věci jí z předchozí firmy chyběly a finančně si rodina trochu pohoršila.
Jedna změna pro ni ale byla zásadní.
Když odpoledne vypnula počítač, už se nedívala nervózně na hodiny.
Do školky většinou přijížděla krátce po čtvrté. Eliška už nebyla poslední dítě v šatně.
Petra dnes říká, že návrat po rodičovské pro ni nebyl pokračováním života, který na tři roky přerušila. Teprve po návratu pochopila, že za tu dobu se změnila firma, její práce i ona sama.
A že někdy člověk nemusí hledat viníka, aby poznal, že už na určitém místě nedokáže dál fungovat.
