Článek
Hana nosila paruku čtvrtým rokem a Pavel o ní věděl od jejich třetí schůzky. Řekla mu to v kavárně dřív, než se stačil zeptat na něco osobního. Přijal zprávu bez rozpaků. Pro Hanu to byla úleva, ale od vědět k vidět vedla vzdálenost, kterou zatím nepřekonali.
Bylo jí osmapadesát, pracovala v zásilkovém oddělení malé firmy a po rozvodu žila sama. Ráno si uměla poradit s balíky, nečitelnou adresou i řidičem, který přijel před otevírací dobou. Doma ovšem někdy odkládala vyjití s odpadky, protože se jí kvůli několika schodům nechtělo upravovat.
S Pavlem se potkávali tři měsíce. Výlety, kino, večeře a krátké návštěvy, po kterých jeden z nich zase odjel. Byl pozorný, uměl poslouchat a při chůzi ji bral za ruku. Když jí přejel dlaní po zátylku, pokaždé trochu uhnula. Jednou se zeptal, jestli ji lechtá. Přikývla a od té doby to nedělal.
Na pátek ho pozvala s přespáním. V sobotu se měl vrátit domů, protože za ním odpoledne přijede syn pro nějaké nářadí. Hana s tím počítala. Jedna noc představovala přijatelnou výjimku z jejího režimu, po níž bude mít celý den na to, aby byla zase sama sebou.
Ve čtvrtek večer vyprala povlečení a v pátek po práci umyla koupelnu. Stojánek zasunula do ložnicové skříně, domácí šátky přeložila pod ručníky. Na poličce nechala dvě skleničky a nové mýdlo. Při poslední kontrole ji napadlo, že takhle uklizeno neměla ani při nastěhování.
Pavel přišel s plátěnou taškou a hruškami z trhu. Přinesl si kartáček, tričko a knihu. Kniha ji potěšila nejvíc. Představovala si, jak vedle sebe budou číst, místo aby se celý večer snažili vymyslet něco vhodného pro dva lidi na schůzce. Přesně takovou obyčejnost si přála.
Večeře se povedla. Pavel jí pomohl sklidit nádobí a při utírání talířů mu zavolal syn. Hovor trval sotva minutu. Potom Pavel odložil utěrku a řekl, že předání nářadí přesunuli na příští týden. Jestli by Hana chtěla, mohl by zůstat do neděle. Nakoupili by a uvařili si oběd.
Hana právě zasouvala talíř mezi ostatní. Narazil o hranu police tak hlasitě, že oba zmlkli. Odpověděla, že v sobotu potřebuje prát. Pavel navrhl, že pračka přece může běžet, i když tam bude on. Podráždilo ji to, přestože věděla, že nemůže tušit, proč mu vykládá o praní.
Přidala úklid a rozdělanou práci, kterou neměla. Pavel se přestal usmívat. Řekl, že nemusí nic měnit, ráno odjede podle původní domluvy. Hana přikývla, jenže tím se večer nevrátil tam, kde byl před telefonátem. Pavel dokončil nádobí a místo na pohovku si sedl na židli u stolu.
Hana mu nabídla kávu. Odmítl ji, protože by neusnul. Vzala proto hrnek jen pro sebe a začala vyprávět o zákaznici, která na balík nenapsala číslo domu. Příhodu obvykle podávala legračně. Tentokrát se v ní ztratila a Pavel jí pomohl otázkou, kam tedy zásilku doručili.
Po chvíli se zvedl a šel do ložnice pro tašku. Řekl, že asi bude lepší, když pojede ještě večer. Nezlobil se nahlas, ale pečlivě složil tričko, které předtím přehodil přes postel. Hana stála ve dveřích s hrnkem. Takhle jeho návštěva skončit neměla.
„Já chci, abys tu byl,“ řekla. Pavel nechal tašku otevřenou. Potřeboval vědět, jestli má tedy zůstat, nebo odjet. Hana postavila kávu na komodu. Když si všimla mokrého kolečka, otřela ho rukávem. Nakonec ukázala ke své hlavě. Večer si přece musí sundat tohle.
Pavel řekl, že o paruce ví. Hana mu vysvětlila, že ji bez ní nikdy neviděl. Dokázala mu to oznámit u kávy, ale teď před ním nedokázala otevřít ani skříň, kam schovala stojánek. Vypadalo to směšně i jí samotné. Pavel si sedl vedle tašky a počkal, až bude pokračovat.
Přiznala, že na jednu noc si naplánovala vydržet s parukou až do rána. Už si to jednou zkusila, když u ní spala vnučka. Skoro se nevyspala, ale měla pocit, že páteční návštěvu tak zvládne. Další celý den a noc si představit neuměla. Pavel se podíval na rozestlanou postel a pak zpátky na ni.
„Nemusíš mi nic ukazovat dneska,“ řekl. „Jen jsem myslel, že tu můžu být i zítra.“
Hana nedokázala odpovědět hned. Sedla si na kraj postele. Zeptala se, jestli by mu nevadilo, kdyby si vzala šátek. Odpověděl, že ne. Pak dodal, že mu takové věci musí říkat přímo. Z řečí o praní nemohl poznat, co ji trápí.
Tu noc si Hana paruku sundala v zamčené koupelně. Hlavu si ovázala šátkem a zkontrolovala uzel. V ložnici bylo zhasnuté hlavní světlo, ale ode dveří viděla svítit lampičku u svého polštáře. Požádala Pavla, aby ji vypnul. Počkal na ni potmě. Když si lehla, našla mu ruku a chvíli ji držela.
Ráno vstala první. Když Pavel přišel do kuchyně, měla už paruku, svetr a na stole snídani. On byl v pomačkaném tričku. Zeptal se, zda může dál počítat s tím obědem. Hana přisvědčila. Šli pro brambory a cestou zpátky se zastavili pro jeho oblíbené noviny.
Odpoledne Pavel četl a občas se nad knihou zasmál. Hana zrovna kontrolovala pračku, která při ždímání poskakovala. Na koupelnové poličce uviděla jeho kartáček. Stojánek nechala ve skříni. Přes den se ještě několikrát podívala do zrcadla, jestli má paruku dobře nasazenou, a jednou si ji upravila, než za ním šla do pokoje.
V sobotu večer ho požádala, aby chvíli počkal v kuchyni. Tentokrát se nezamkla. Sundala paruku, nasadila ji na stojánek a vytáhla obyčejný bavlněný šátek, který nosila při vaření. Jeden cíp se jí pod uzlem shrnul. Dvakrát ho upravila a potřetí už nechala být.
Pavel krájel zbylé hrušky. Když vešla, podíval se na ni a na okamžik přestal. Hana si toho všimla. Potom odsunul talíř, aby si mohla sednout, a zeptal se, jestli si dá také. Přikývla. První sousto skoro necítila, ale zůstala u stolu.
Když dojedli, Pavel se zeptal, zda má přinést knihu, že jí přečte ten odstavec z odpoledne. Hana přikývla. Než se vrátil, ještě jednou sáhla na uzel šátku. Knihu položil mezi ně a chvíli hledal stránku. Hana si přisunula židli blíž, aby do ní také viděla.
