Článek
Ivana mi napsala v sobotu ráno.
Prosím tě, umíš upéct bábovku?
Odpověděla jsem pravdivě.
Ano.
Za minutu přišla další zpráva.
A dobrou?
To už byla zbytečně osobní otázka.
Proč?
Telefon zazvonil.
„Máme dneska sousedskou slavnost.“
„A?“
„Každý má něco přinést.“
„Tak něco přines.“
„Domácího.“
Aha.
Ivana neumí péct.
To není pomluva. To je fakt, který by potvrdila její rodina, bývalá kolegyně i plech, který jednou musela vyhodit společně s perníkem.
„Kup něco.“
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Protože Zuzana napsala, že každý přinese něco vlastnoručně vyrobeného.“
„Tak nakrájej sýr.“
„Všichni pečou.“
„A ty nemusíš.“
„Já už napsala, že udělám bábovku.“
Samozřejmě.
Ivana má zvláštní schopnost vytvořit problém ještě dřív, než začne existovat.
„Tak ji upeč.“
„První už je v koši.“
„Co se stalo?“
„Nevyklopila se.“
„To se stává.“
„Druhá je v troubě.“
„Tak vidíš.“
„Je nějaká nízká.“
„Jak nízká?“
„Vypadá jako věnec.“
To není ideální.
Ve dvanáct mi poslala fotografii.
Na plechu leželo něco hnědého.
„To není tak hrozné,“ řekla jsem po telefonu.
„Je to vysoké čtyři centimetry.“
„Na fotce to není poznat.“
„Tak ji můžu vyfotit a přinést fotku.“
Ivana měla na slavnost dorazit ve tři.
Ve 13:40 mi napsala:
Jedu do pekárny.
Ve 14:05:
Mají poslední makovou.
Ve 14:07:
Mák asi ne. Vypadá draze.
Nechápala jsem souvislost.
Ve 14:20 zazvonila u mě.
V ruce držela krabici.
„Potřebuju tvůj tác.“
„Proč?“
„Nemůžu ji přinést v krabici.“
Otevřela víko.
Uvnitř byla nádherná mramorová bábovka.
Vysoká.
Pravidelná.
Lehce pocukrovaná.
Taková ta bábovka, kterou doma upečete pouze v reklamě na máslo.
„Tohle chceš vydávat za svoje?“
„Já nic vydávat nebudu.“
„Ivano.“
„Jen ji přendám na tác.“
„To je vydávání.“
„To je servírování.“
Vyndala bábovku z krabice.
„Nemáš moučkový cukr?“
„Už je pocukrovaná.“
„Já ji musím pocukrovat sama.“
„Proč?“
„Aby byla moje.“
To dávalo smysl asi jen jí.
Bábovku položila na můj keramický tác a přes sítko na ni nasypala další vrstvu cukru.
„Teď vypadá, jako kdyby sněžilo.“
„To opadá.“
„Cukr neopadá.“
„Tak se vsákne.“
„Ivano, cukr se nevsákne do keramiky.“
Podívala se na tác.
„Tak to nějak opráším.“
Ve tři odešla.
V 16:12 mi přišla zpráva.
PRŮSER.
Zavolala jsem jí.
„Co se stalo?“
Šeptala.
„Všem chutná.“
Chvíli jsem čekala.
„A to je problém?“
„Strašný.“
„Proč?“
„Chtějí recept.“
Musela jsem se posadit.
„Tak řekni, že je tajný.“
„To už jsem řekla.“
„Výborně.“
„A Zuzana řekla, že jí ho můžu poslat večer.“
„Tak nepošli.“
„To bude podezřelý.“
„Ivano, ty pašuješ kupovanou bábovku přes hranice?“
„Ty se směješ, ale já tady stojím mezi patnácti sousedkami.“
Dokázala jsem si to představit.
Sousedská slavnost se konala na společné zahradě za jejich řadovkami.
Stoly.
Kafe.
Víno.
Děti běhající mezi židlemi.
A na prostředním stole Ivanina bábovka.
Tedy technicky vzato bábovka paní z pekárny.
První si prý ukrojila Martina z vedlejšího domu.
„Ivo, ta je výborná.“
„Díky.“
To ještě Ivana zvládla.
Pak přišla Zuzana.
„Co tam dáváš?“
„Kam?“
„Do těsta.“
„Normální věci.“
Výborná odpověď.
„Máslo?“
„Ano.“
Ivana nevěděla.
„Nebo olej?“
„Trochu.“
„Obojí?“
„Podle situace.“
Zuzana se zamračila.
„A kolik vajec?“
Ivana udělala to nejhorší, co mohla.
Řekla první číslo, které ji napadlo.
„Pět.“
„Pět?“
„Jsou menší.“
„Jak víš, jaké budu mít vejce?“
„Nevím.“
„Tak proč říkáš menší?“
Ivana začala být nervózní.
Do rozhovoru se přidala sousedka Dana.
„Já dávám čtyři.“
„Já taky,“ řekla Zuzana.
Obě se podívaly na Ivanu.
„Já pět.“
Stála si za tím.
Člověk musí mít nějaké zásady.
Pak přišla otázka na mouku.
„Polohrubou,“ řekla Ivana.
To byla bezpečná volba.
„Kolik?“
„Od oka.“
„Ty pečeš od oka?“
Tady se její lež poprvé výrazně zachvěla.
Ivana totiž neudělá od oka ani čaj.
Na rýži používá odměrku.
„U bábovky jo.“
„A kakao?“
„Taky.“
„A proč je tak vláčná?“
„Jogurt.“
Netuším, kde se v ní vzal jogurt.
„Bílý?“
„Ano.“
„Kolik?“
„Kelímek.“
„Velký, nebo malý?“
Tady už bych se přiznala.
Ivana ne.
„Střední.“
„Jaký je střední kelímek?“
„Takový normální.“
Od té chvíle si už nepamatovala vlastní recept.
Jedné sousedce řekla pět vajec.
Druhé čtyři až pět.
Jedné jeden jogurt.
Druhé půlku.
U cukru si už nebyla jistá vůbec.
„Tak dvě stě gramů.“
„To není moc?“
„Já dávám míň.“
„Kolik?“
„Podle chuti.“
Bábovka mezitím mizela.
Což bylo nejhorší.
Kdyby byla hnusná, nikdo by nic neřešil.
Jenže byla výborná.
„Máš recept?“ napsala mi večer.
Na co?
Na mramorovou bábovku.
Poslala jsem jí svůj.
Za chvíli zavolala.
„Tobě tam chybí jogurt.“
„Protože ho tam nedávám.“
„Já už řekla, že jo.“
„Tak přidej jogurt.“
„A ty máš čtyři vejce.“
„Kolik jsi řekla?“
Ticho.
„Pět.“
„Tak dej pět.“
„A nebude to blbý?“
„Ivano, ty vyrábíš recept na bábovku, kterou jsi nikdy neupekla.“
„Já vím.“
„Tak je v tuhle chvíli úplně jedno, jestli tam dáš čtyři vejce nebo osm.“
Nakonec si recept napsala sama.
Pět vajec.
Dvě stě gramů cukru.
Jogurt.
Olej.
Máslo.
Mouka.
Kakao.
Vanilka.
Když mi ho poslala, nevypadal jako recept.
Vypadal jako nákupní seznam před Vánoci.
„Tohle někomu pošleš?“
„Zuzaně.“
„A co když to upeče?“
Ivana ztichla.
Na to nemyslela.
V pondělí mi napsala.
Zuzana ji bude péct ve středu.
Ve středu večer nic.
Ve čtvrtek ráno také nic.
V poledne jsem to nevydržela.
Tak co bábovka?
Odpověď přišla skoro okamžitě.
Čekám.
Ve čtyři mi zazvonil telefon.
Ivana.
„Tak už vím.“
„Co?“
„Zuzaně se nepovedla.“
Zněla skoro vesele.
„Jak nepovedla?“
„Prý je těžká.“
„To mě nepřekvapuje.“
„A má divnou konzistenci.“
„Pět vajec, jogurt, olej a máslo? Taky mě to nepřekvapuje.“
„Říkala, že musela někde udělat chybu.“
Musela jsem se smát.
„A cos jí řekla?“
„Že bábovka je citlivá.“
„Na co?“
„Na všechno.“
Ivana byla zachráněná.
Tedy myslela si to.
V pátek jsem šla kolem pekárny.
Ve výloze byla stejná bábovka.
Mramorová.
Vysoká.
Dokonalá.
Za sklem stála paní, která tam prodávala už roky.
Koupila jsem rohlíky.
„Ta bábovka je výborná,“ řekla jsem.
„To jo. Berou ji hodně.“
„Máte nějaký zvláštní recept?“
Paní se usmála.
„Rodinný.“
Chápala jsem.
Recept nevydala.
V sobotu jsme byly s Ivanou na kávě.
„Tak už je klid?“ zeptala jsem se.
„Jo.“
„Nikdo nechce další?“
„Martina chce.“
„Co?“
„Bábovku.“
„Od tebe?“
„Na narozeniny.“
To už jsem se smála nahlas.
„Kdy?“
„Příští sobotu.“
„Tak ji koupíš.“
Ivana zavrtěla hlavou.
„Nemůžu.“
„Proč?“
Naklonila se ke mně.
„Protože Martina chodí do té pekárny.“
To byl problém.
V sobotu ráno tedy Ivana poprvé opravdu pekla.
Podle receptu.
Ne svého.
Mého.
Ve dvě mi poslala fotku.
Bábovka byla trochu nakřivo.
Na jedné straně nižší.
Uprostřed popraskaná.
Cukr na ní nebyl rovnoměrně.
Jaká je? napsala.
Prohlédla jsem si ji.
Byla očividně domácí.
Perfektní.
Večer přišla druhá zpráva.
Všem chutnala.
A za chvíli třetí.
Ale nikdo nechtěl recept.
Konečně měla klid.
