Článek
Tu historku Klára slyšela mnohokrát, protože otec byl na své pracovní úrazy podivně pyšný. Jeho tělo bylo rodinný archiv mnohem spolehlivější než jeho paměť. Sama stála mezi nízkými regály dětského oddělení a tiskla v ruce potvrzení pro Marka do školy. Nejdřív nechápala, proč se před ní otcova ruka pohybuje nad stránkou obrázkové knížky. Pak František změnil hlas.
„Jenže v tom okamžiku…“ Dvanáct dětí před ním ztichlo. Klára také. Otec seděl na nízké židli, která pro něj byla příliš malá. Kolena měl vysoko a špičky hnědých polobotek vytočené ven. Na nose brýle, které doma skoro nepoužíval, protože tvrdil, že vidí dobře a výrobci jen tisknou všechno zbytečně malým písmem.
„Co myslíte?“ zeptal se. Děti začaly vykřikovat. „Spadl!“ „Utekl!“
„Sežral ho!“ František ukázal prstem na chlapce v zelené mikině. „Matyáši.“ „Já myslím, že se schoval.“
„Tak se podíváme, jestli má Matyáš pravdu.“ Matyáš. Klára zůstala stát. Její otec znal jména těch dětí.
Nebyl to ani jeden z faktů, které by člověka měly v pětačtyřiceti letech zranit, a přesto Klára cítila cosi téměř dětského, rychlého a trapného, co jí vystoupalo do krku. Knihovnice za pultem jí podala další papír. „Ještě tohle.“ „Děkuju.“
Knihovnice sledovala její pohled. „Pan Král je výborný, viďte?“ Klára ji chvíli nechápala. „To je můj otec.“
„Vážně?“ Žena se rozzářila, jako by se Klára nečekaně přiznala k příbuzenství s někým slavným. „Tak to máte šikovného tatínka.“ Klára se málem zasmála.
Šikovný byl určitě. Dokázal připojit elektrický bojler, položit dlažbu, opravit pračku, vyměnit vodovodní baterii a za socialismu sehnat téměř cokoli, přestože podle matky vždycky tvrdil, že nic sehnat nejde. „Jak dlouho sem chodí?“ „Od října.“
Byl květen. „Každý týden?“ „V úterý. Někdy zaskočí i jindy.“ Knihovnice si Kláru prohlédla.
„On vám to neříkal?“ „Asi zapomněl.“ Ve skutečnosti spolu v neděli obědvali. Minulou neděli jí otec vyprávěl deset minut o tom, že v obchodě zdražili máslo, a dalších deset o sousedovi, který si nechal špatně udělat střechu.
Na úterní čtení si nevzpomněl. František zvedl oči od knihy. Uviděl ji. Klára čekala nějakou reakci. Překvapení, rozpačité gesto, možná alespoň otázku obočím.
Otec jen kývl. Potom se zase sklonil ke knize.
Venku na něj čekala. Nemusela, ale čekala. Na náměstí foukal vítr a u stolku před cukrárnou převrátil prázdný papírový kelímek. Kutálel se po dlažbě, dokud ho nezastavila noha ženy s kočárkem. František vyšel asi po deseti minutách.
„Ahoj.“ „Ahoj.“ „Co jsi tam dělala?“ Klára se zasmála.
„To se chceš opravdu ptát ty mě?“ František si zapnul bundu. Měl béžovou, kterou mu koupila k sedmdesátinám. Tu starou nosil patnáct let a považoval za téměř morální selhání vyhodit něco, co se ještě nerozpadalo. „Potřebovala jsem vytisknout Markovi potvrzení.“
„Jaký?“ „Na vodák.“ „On jede na vodák?“ „Říkám ti to asi tři týdny.“
„Aha.“ Vykročili k parkovišti. Klára chvíli čekala. „Takže ty čteš dětem.“
„Jo.“ „Od října.“ „Asi jo.“ „Každé úterý.“
Otec se na ni podíval. „Copak, přišla kontrola?“ „Jen mě to překvapilo.“ „Proč?“
Klára si nebyla jistá, jestli opravdu neví. „Protože jsi nikdy nečetl nám.“ František se zamračil. „Ale četl.“
Bylo to řečeno tak samozřejmě, až na okamžik zapochybovala. „Mně?“ „Vám.“ „Co?“
„To už si nepamatuju.“ „Já taky ne.“ „No vidíš.“ Klára se zastavila.
„Co vidím?“ Otec se také zastavil. „Že si to ani jeden nepamatujeme.“ „Já si pamatuju právě to, že jsi nečetl.“
„Tak sis to zapamatovala.“ To ji bodlo. „To není způsob, jakým jsem si něco vyložila.“ „Vždyť nic neříkám.“
„Říkáš.“ František měl ten výraz, který ji od dětství dokázal rozčílit během několika vteřin: mírně stažené rty a zvednuté obočí člověka, který už dopředu očekává nepřiměřenou reakci druhého. „Klári, co po mně chceš?“ Nevěděla.
To bylo nejhorší. Kdyby věděla, mohla by mu to říct. „Nic.“ „Tak dobře.“
Došli k jeho autu. František odemkl. „Nechceš hodit domů?“ „Mám svoje auto.“
„Aha.“ Zase zapomněl, že přijela autem. Nebo to byla jen otázka. U otce člověk nikdy nevěděl, které drobné nedostatky pozornosti mají význam a které jsou jen nedostatky pozornosti.
Večer se Marka zeptala, jestli má vytištěný souhlas. Seděl u stolu, jedl cereálie přímo z krabice a díval se do telefonu. „Jaký souhlas?“ Klára stála ve dveřích.
„Na vodák.“ „Jo.“ „Já jsem ti ho dneska přinesla.“ „Jo.“
„Tak kde je?“ „Nevím.“ „Marku.“ „Asi v pokoji.“
„Tak asi nestačí.“ Zvedl k ní oči. V šestnácti už byl vyšší než ona a začínal mít podobné obočí jako její otec. Tlusté, skoro rovné. „Mami, najdu ho.“
„Zítra se odevzdává.“ „Já vím.“ „Tak proč ho nemáš připravený?“ „Protože nejsem ty.“
Klára se nadechla. Pak ho nechala být. V kuchyni otevřela myčku a zjistila, že je plná čistého nádobí. Zavřela ji.
Po minutě ji otevřela znovu a začala vyklízet.
Když byla malá, všechny večerní věci obstarávala matka. Připravovala oblečení na ráno, kontrolovala úkoly, mazala chleby, hledala ztracené bačkory a četla. Čtení nebylo u nich doma žádný obřad. Klára si zpětně téměř určitě přikrášlovala, jak často probíhalo. Matka mnohdy seděla na kraji postele a četla příliš rychle, protože v kuchyni čekalo prádlo. Někdy přeskočila odstavec.
Klára to poznala. „Tys něco vynechala.“ „Nevynechala.“ „Jo.“
„Tak si to přečti sama.“ Otec byl většinou v obýváku nebo ještě nebyl doma. Pracoval jako elektrikář v továrně a po práci dělal známým rozvody, zásuvky, světla, cokoli, za co se tehdy platilo penězi, lahví rumu nebo protislužbou. Když přišel, přinesl s sebou pach studeného vzduchu, kovu a cigaret, i když doma nekouřil.
„Nazdar.“ Pak si umyl ruce. To si Klára pamatovala zvlášť dobře: jeho ruce pod proudem vody, černé rýhy u nehtů, které nešly dolů ani kartáčkem. Jednou, když jí bylo osm nebo devět, měla angínu.
Matka šla na odpolední a otec zůstal doma. Klára ležela na gauči, bolela ji hlava a bylo jí příjemné, že venku je všední den a ona nikam nemusí. „Tati.“ František něco šrouboval u kuchyňského stolu.
„Hm?“ „Přečteš mi?“ „Co?“ „Něco.“
„Vždyť umíš číst.“ „Ale mě bolí hlava.“ „Tak spi.“ „Máma mi čte.“
František se objevil ve dveřích. Měl na nose staré brýle a v ruce šroubovák. „A co mám číst?“ Tohle Klára dlouhá léta ze vzpomínky vynechávala.
Nebo si to přidala až teď. Nebylo možné zjistit které. Pamatovala si však jistě, že nakonec nic nečetl. Telefonoval nějakému člověku kvůli garáži a potom odešel do sklepa.
Klára si vzala knihu sama. Co se stalo mezi jeho otázkou a jejím čtením, už nevěděla. Možná mu neodpověděla. Možná řekla, že je jí to jedno, a on to vzal doslova.
V neděli vařil František kuře. Od smrti matky se z něj stal člověk, který vařil. Klára dlouho nechápala, jak je možné, že muž, který čtyřicet let nedokázal najít v kuchyni bobkový list, se během půl roku naučil vývar, guláš, kynuté knedlíky a koláč. „Internet,“ vysvětlil jí.
Jako by internet předtím neexistoval. Tentokrát dal kuřeti pod kůži máslo s citronovou kůrou. „Kdes to vzal?“ „Jedna ženská to ukazovala.“
Klára vzhlédla. „Jaká ženská?“ „Na internetu.“ „Aha.“
František se pobaveně usmál. „Ty už mě hlídáš?“ „Vůbec.“ „Alena je v knihovně.“
„Já se na Alenu neptala.“ „Ale myslíš na ni.“ „Kdo je Alena?“ „Vidíš.“
Klára se rozesmála. Tohle na něm bylo nové. Ne humor; vtipný býval vždycky, když chtěl. Nové bylo, že si dovoloval být před ní lehký. Když matka žila, býval doma trochu jako host, který tam má trvalý pobyt.
„Proč vlastně čteš?“ zeptala se. „Říkal jsem ti. Alena mě přemluvila.“ „Neříkal.“ „Tak jsem to říkal Pavlovi.“
Pavel. Samozřejmě. „Potkali jsme se na univerzitě.“ „Na jaké univerzitě?“
František ukrojil kuře. „Třetího věku.“ Klára položila vidličku. „Ty chodíš na univerzitu třetího věku?“
„Od ledna.“ „Na co?“ „Dějiny města.“ „Proč?“
„Protože mě zajímají dějiny města.“ „Tebe?“ Otec se na ni podíval. „Koho jinýho?“
Klára se začala smát, ale potom si uvědomila, že ho urazila. „Já jen…“ „Co?“ „Nevěděla jsem to.“
František pokrčil rameny. „Tak teď to víš.“ Jedli. Za oknem byla stará jabloň, která už téměř nerodila. Matka ji odmítala nechat pokácet, protože ji zasadili krátce po přestěhování.
Klára si všimla tří malých zelených jablek. „Letos jich bude asi pět,“ řekla. „Sedm.“ „Počítals je?“
„Jo.“ „Proč?“ „Protože jich je málo.“ To byla dokonale otcovská odpověď.
Pavel jí zavolal další večer. „Táta říkal, že ses divila univerzitě.“ „On podává hlášení?“ „Volal kvůli vrtačce.“
„A při tom zmínil mě.“ „Ty ho nějak řešíš.“ Klára stála na balkoně. Dole na chodníku projela holka na koloběžce a za ní běžel malý pes. „Viděla jsem ho číst v knihovně.“
„Jo, říkal.“ „Tobě to řekl.“ „Asi před měsícem.“ Klára ucítila hloupou žárlivost.
„A ty ses nedivil?“ „Hrozně.“ „A?“ „Nic.“
„Pavle, on nám nikdy nečetl.“ Bratr chvíli mlčel. „Mně asi jo.“ „Cože?“
„Nevím. Myslím.“ „Co ti četl?“ „Netuším.“ „Tak proč myslíš, že jo?“
„Protože si pamatuju, jak ležel na gauči a já byl vedle něj.“ „To jste koukali na hokej.“ „Možná.“ Klára se opřela o zábradlí.
„Tobě nevadí, že byl pořád pryč?“ „Byl.“ „Takže?“ „Co takže?“
„Nic.“ Pavel si povzdechl. „Mně dělal jiný věci.“ „Protože jsi byl kluk.“
„Je možný, že proto.“ „Bral tě na ryby.“ „Jo.“ „Mě nikdy.“
„Ty ses jednou na rybách pozvracela.“ Klára se zarazila. „Já byla na rybách?“ Pavel se začal smát.
„Ty si to nepamatuješ?“ „Ne.“ „Tak vidíš.“ „Co mám vidět?“
„Nic.“ Bratr byl v dobré náladě, což ho činilo nesnesitelným. „Bylo ti asi pět. Táta tě vzal k rybníku a tys celou cestu brečela, že tam smrdí červi.“ „To sis vymyslel.“
„Zeptej se ho.“ Klára se nezeptala.
O dva týdny později měla Anna školní vystoupení. Ne akademii. Dnes už se tomu tak neříkalo. Byl to závěrečný koncert žáků hudební školy, i když Anna hrála na klavír teprve druhý rok a měla vystoupit asi tři minuty. Klára byla v práci, když jí dcera napsala. Přijde děda?
Klára odpověděla: Nevím, zavolej mu. Za chvíli přišlo: Ty mu můžeš zavolat.
Klára telefon položila. Pak ho zvedla. František to vzal až napotřetí. „Co je?“
„Dneska hraje Anna.“ „Já vím.“ „V šest.“ „Vím.“
Klára chvíli mlčela. „Tak přijdeš?“ „Říkal jsem jí, že jo.“ „Aha.“
„Proč?“ „Nic.“ „Klári.“ „Jen aby ses nespletl.“
Na druhém konci nastalo ticho. „V čem?“ „V čase.“ „Já mám kalendář.“
„Dobře.“ František zavěsil dřív než ona. Klára okamžitě věděla, že to udělala schválně. Celé odpoledne ji to mrzelo.
Na koncert přišel o dvacet minut dřív. Seděl už ve třetí řadě, když Klára dorazila. Měl košili, kterou nosil jen na svatby, pohřby a k lékaři. „Ahoj,“ řekl. „Ahoj.“
„Držel jsem ti místo.“ Vedle něj ležela složená bunda. Klára si sedla. „Díky.“
Program byl dlouhý. Děti hrály různě dobře a rodiče natáčeli všechno na telefony. František nenatáčel. Když přišla Anna, sedl si rovněji. Anna hrála krátkou skladbu, udělala jednu chybu, zastavila se a začala takt znovu.
Klára cítila, jak se jí potí dlaně. František ani nedutal. Po koncertě dal Anně malou kytici. „Dědo,“ řekla. „To jsi nemusel.“
„Musel.“ Klára se na něj podívala. Otec její pohled nezachytil.
Na zahradní slavnost knihovny šla Klára kvůli Anně. Dcera měla dělat krátký rozhovor do školního projektu a potřebovala někoho, kdo ji odveze. František seděl pod javorem a kolem něj bylo šest dětí. Holčička s culíky mu podala papírovou záložku.
„To je pro vás.“ „Proč?“ „Abyste věděl, kde jste.“ František si ji prohlédl.
„Já většinou nevím, kde jsem.“ Děti se smály. „Myslím v knížce.“ „Aha. Tak to se hodí.“
Vedle Kláry se ozval ženský hlas. „Vy jste dcera pana Krále?“ Klára se otočila. Žena měla krátké bílé vlasy, oranžové brýle a na krku korále, jaké Klářina matka označovala slovem výstřední.
„Ano.“ „Já jsem Alena.“ „Klára.“ „Já vím.“
„Táta o mně mluví?“ „Občas.“ Klára se okamžitě cítila směšně. „Doufám, že dobře.“
„Samozřejmě špatně.“ Alena se usmála. Pak se zadívala na Františka. „Tohle byste měla vidět na podzim.“
„Co?“ „Jeho první čtení.“ Klára čekala. „Katastrofa.“
„Vážně?“ „Seděl tam jak na schůzi SVJ a četl bez jediného pohledu nahoru.“ Klára se rozesmála. „To už zní povědomě.“
„Děti ho vůbec neposlouchaly. Jeden kluk si pod stolem sundal ponožky.“ „A proč přišel podruhé?“ Alena se usmála. „Protože jsem mu řekla, že na to nemá.“
Klára se podívala k otci. „To zabralo.“ „Na některé muže ano.“ Chvíli stály mlčky.
František právě poslouchal chlapce, který mu něco velmi dlouze vysvětloval. Nepřerušoval ho. To Klára pozorovala nejpozorněji. „On se to musel naučit,“ řekla Alena. Ta věta v ní zůstala.
Ne proto, že by otce omlouvala. Spíš protože Klára nikdy neuvažovala o pozornosti jako o něčem, co se člověk učí. Myslela si, že buď někoho milujete a víte, co s tím, nebo ne.
Cestou domů šla s otcem pěšky. Anna zůstala s kamarádkou. Večer byl teplý, dlažba ještě vydávala teplo a někde za zahradami někdo sekal trávu. „Alena mi na tebe prozradila věci.“
František si odfrkl. „Ta je nebezpečná.“ „Prý jsi byl strašnej.“ „To jsem furt.“
„Prý ses to musel naučit.“ Otec chvíli nic neříkal. „No.“ Klára do něj lehce strčila ramenem.
„Co no?“ „Tak jsem se naučil.“ „Proč až teď?“ František se na ni nepodíval.
„Nevím.“ „To říkáš vždycky.“ „Protože často nevím.“ Šli dál.
„Když jsme byli malí, nechtělo se ti s námi být?“ Otec se zamračil. „To je blbost.“ „Tak proč jsi nebyl?“
„Byl jsem.“ „Tati.“ „No tak jsem byl míň.“ „Proč?“
František kopl malý kamínek ze své cesty. „Asi jsem myslel na jiný věci.“ „Na jaký?“ „Na práci.“
„Melouchy.“ „Taky.“ „Peníze.“ „Jo.“
„A co jsi s nima chtěl dělat?“ Otec se konečně podíval na ni. „Žít.“ Klára se málem zasmála.
„My jsme taky žili.“ „Já vím.“ O kus dál si sedli na lavičku. František tvrdil, že ho tlačí bota, ale Klára si všimla, že si při chůzi už několikrát nenápadně promnul koleno. „Pamatuješ moji akademii?“ zeptala se.
Otec se opřel. „Jakou?“ „Ve dvanácti.“ „Ne.“
Klára přikývla. Bylo to skoro uklidňující. „Měla jsem modrý šaty.“ František se zamračil.
„Co ti šila máma?“ Klára se na něj podívala. „Jo.“ „Ty s tím bílým límcem?“
„Ano.“ „Tak to si pamatuju.“ Klára cítila, jak se jí mění dech. „Slíbil jsi, že přijdeš.“
František hleděl před sebe. „Možný.“ „Nepřišel jsi.“ Dlouho mlčel.
„Asi ne.“ „Byl jsi u nějakého chlapa dělat elektriku.“ „To nevím.“ Klára čekala, že řekne něco dalšího.
Neřekl. „Doma byla čokoláda,“ dodala. „Jaká?“ „Studentská pečeť.“
František se náhle usmál. „Tu jsi měla ráda.“ Klára se rozčílila. „To není pointa.“
Úsměv zmizel. „Já vím.“ „Tak proč se usmíváš?“ „Protože si pamatuju, že jsi ji měla ráda.“
Seděli. Kolem prošel muž se psem. František se ohnul a promnul si koleno. „Já si tyhle věci nepamatuju tak jako ty,“ řekl.
Klára neodpověděla. „Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.“ „Pro mě špatně.“ „Jo.“
To jo ji odzbrojilo víc než omluva.
O týden později František přinesl krabici knih. Postavil ji Kláře do předsíně. „Co s tím mám dělat?“ „Co chceš.“
„Proč jsi je přinesl?“ „Uklízel jsem skříň.“ Klára si klekla. Některé poznala okamžitě.
Na jedné bylo její dětské jméno napsané modrou propiskou. Pod ním červenou pastelkou: PAVEL NESMÍ. „Tohle je moje.“ „No.“
„Proč to měla máma u vás?“ „Protože jsi to tam nechala.“ „Před třiceti lety?“ „Asi.“
Otec sáhl do krabice a vytáhl jednu knihu. „Tuhle jsem ti četl.“ Klára zvedla hlavu. „Zase?“
„Já myslím, že jo.“ „Kdy?“ „Nevím.“ „Takže nevíš kdy, nevíš co, ale víš, že jsi četl.“
„Jo.“ „To je výhodný.“ František si knihu prohlížel. „Je.“
Klára se zasmála. Nechtěla. Otec taky. „A já zase přesně vím, žes mi nikdy nečetl,“ řekla.
„To je taky šikovný.“ Sedli si na podlahu vedle krabice. František otevřel knihu. Uvnitř byla dětská kresba. Čtyři postavy držící se za ruce. Matka byla nejvyšší, pak otec, Klára a Pavel.
Nad otcem bylo žluté slunce. „To jsem kreslila já?“ „Asi.“ „Proč máš tak velkou hlavu?“
„Protože jsem byl chytrej.“ Klára se podívala na obrázek. „Držíš mě za ruku.“ Otec naklonil hlavu.
„Tak vidíš.“ „Nic to nedokazuje.“ „Já vím.“ Kresbu vrátil mezi stránky.
V září začala škola. Marek ztratil průkazku na autobus, Anna chtěla skončit s klavírem a Klára měla v práci uzávěrku. Jedno úterý jí otec zavolal. „Máš čas?“
Klára měla před sebou otevřený e-mail a zároveň jí blikala zpráva od Marka: MAMI KDE JE KARTA POJIŠTĚNCE Odepsala: V HORNÍM ŠUPLÍKU V KOMODĚ
Otci řekla: „Mám.“ „Dneska přišla nová holčička.“ Klára se opřela.
„Na čtení?“ „Jo. Julie.“ „A?“ „Nechtěla sedět s ostatníma.“
„Proč?“ „Nevím.“ Otec chvíli mlčel. „Byla schovaná za regálem.“
Klára se usmála. „A tys ji vytáhl?“ „Ne.“ „Tak co?“
„Četl jsem.“ „Za regálem?“ „Ostatním.“ „A ona?“
„Pak si sedla trochu blíž.“ Klára slyšela v jeho hlase spokojenost. „To je dobrý.“ „Jo.“
„A proto voláš?“ „Asi.“ Na monitoru se objevila další Markova zpráva. NENÍ TAM
Klára začala psát: JE, DÍVAL SES POŘÁDNĚ? Pak text smazala. „Tati.“
„Hm?“ „Jak dlouho tam byla?“ „Kde?“ „Za regálem.“
„Nevím. Celou první pohádku.“ „A nechal jsi ji?“ „Kam by chodila.“ Klára se dívala na synovu zprávu.
„Jasně.“ „Pak mi řekla, že doma nikdo nečte.“ Mezi nimi bylo ticho. Klára věděla, že otec ví, na co myslí.
On věděl, že ona ví, že to ví. Bylo téměř směšné, kolik se toho najednou vešlo do mlčení dvou lidí, kteří spolu celý život mluvili hlavně o praktických věcech. „A cos jí řekl?“ zeptala se. „Že v úterý jsme tady.“
„To je všechno?“ „Co bych jí měl říkat.“ Klára se usmála. „Nic.“
Po hovoru vstala. Šla do Markova pokoje. Syn seděl na podlaze a vytahoval věci z batohu. „Ta kartička není v šuplíku.“
„Tak se podíváme.“ „Já už se díval.“ Klára otevřela komodu. Nebyla tam.
„No vidíš.“ Marek se na ni podíval. Klára zavřela šuplík. Měla připravenou větu o tom, že si má svoje věci hlídat.
Místo toho si sedla vedle něj na zem. „Kdy jsi ji měl naposledy?“ „Nevím.“ „Tak začneme tím.“
Na Štědrý večer dostal František od Anny knihu. „To je pro děti,“ vysvětlila. „Já jsem dítě?“ „Pro ty v knihovně.“
„Tam mají vlastní.“ „Tahle je lepší.“ „Jak to víš?“ „Vybrala jsem ji.“
„Tak to musí být.“ Po večeři seděli všichni v obýváku. Pavel dřímal v křesle. Jeho žena s Klárou sklízely hrnky od kávy. Marek něco hledal pod stromkem a Anna listovala dědovou knihou. „Přečti něco,“ řekla.
František mávl rukou. „Prosím tě.“ „No tak.“ „Je ti třináct.“
„To snad nevadí.“ „Mně je osmačtyřicet,“ ozval se Pavel z křesla, „a taky bych to přežil.“ „Tobě je šestačtyřicet,“ řekla Klára. Pavel otevřel oči.
„Fakt?“ František si nasadil brýle. „Tak jednu.“ Posadili se.
Klára zůstala stát ve dveřích kuchyně s utěrkou v ruce. Otec začal číst. Nepoužíval tak přehnané hlasy jako v knihovně. Možná se před nimi styděl. Anna ho po chvíli opravila.
„Dědo, ona to říká ta holka, ne ten pán.“ „Jak to víš?“ „Jsou tam uvozovky.“ „Uvozovky vidím.“
„Tak proč mluvíš jako dědek?“ Pavel se rozesmál. František si sundal brýle. „Tak si to čti sama.“
„Ne. Pokračuj.“ Nasadil si je zpátky. Klára položila utěrku a sedla si na kraj pohovky. Pozorovala jeho ruku na stránce.
Jizvu na ukazováčku. Nadměrně zastřižený nehet na palci. Drobné hnědé skvrny na kůži, které dřív neměl. Když byla malá, znala jeho ruce hlavně z oprav. Držely kleště, šroubovák, volant, igelitovou tašku s nákupem. Uměly jí spravit lampičku a jednou slepit ulomenou nohu panence tak dobře, že spoj skoro nebyl vidět.
Jestli někdy držely knížku nad její postelí, nevěděla. František otočil stránku. Anna se přesunula blíž k němu, aby viděla obrázek. „Dědo, počkej.“
František počkal. Pavel něco poznamenal a všichni se zasmáli. Klára se dívala na otcův palec, který zůstal pod stránkou, aby mu nezaklapla. Chvíli se nehýbal.
