Článek
Janu jsem potkala před kulturním domem.
V jedné ruce kabelku, v druhé černé desky.
„Co to máš?“
„Noty.“
Podívala jsem se na ni.
„Ty?“
„Ano, já.“
„A k čemu?“
„Zpívám.“
To už jsem se začala smát.
Jana se urazila.
„Děkuju.“
„Promiň.“
„Ne, ne. Jen se klidně směj. Doma reagovali úplně stejně.“
Janu znám skoro dvacet let.
Za tu dobu jsem ji slyšela zpívat mnohokrát.
V autě.
Na oslavách.
Při vaření.
Jednou také na zahradě, když si myslela, že je sama.
Nebyla.
Soused tehdy přestal sekat trávu.
Dodnes nevím, jestli kvůli ní.
„Ty chodíš do sboru?“
„Třetí měsíc.“
„Dobrovolně?“
„Platím za to.“
To už mi připadalo vážné.
Sedly jsme si do malé kavárny naproti kulturnímu domu.
Jana položila noty vedle sebe.
„Dám si čaj.“
„Před zpíváním?“
„Ano.“
„Takže už jsi profesionál.“
„Ještě mám pastilky.“
Vytáhla z kabelky krabičku.
Profesionál.
Všechno začalo prý v lednu.
Děti už několik let nebydlely doma, manžel Milan trávil dva večery týdně na badmintonu a Jana zjistila, že má najednou volný čtvrtek.
„První měsíc jsem uklízela.“
„Dobrovolně?“
„Nevěděla jsem, co jiného.“
Pak přerovnala skříň.
Vyhodila staré ručníky.
Srovnala koření podle abecedy.
„Paprika byla před pepřem?“
„Ano.“
„Tak to už bylo opravdu zlé.“
Jednoho dne našla na Facebooku příspěvek místního kulturního centra.
Smíšený pěvecký sbor přijímá nové členy. Zkušenosti nejsou podmínkou.
„A ty sis řekla, že když zkušenosti nejsou podmínkou, tak jsi ideální?“
„Přesně.“
Přihlásila se.
Milan seděl večer u televize, když mu to oznámila.
„Jdu ve čtvrtek na zkoušku.“
„Čeho?“
„Sboru.“
Prý se na ni chvíli díval.
„Jakého sboru?“
„Pěveckého.“
Další ticho.
„Ty budeš zpívat?“
„Ano.“
„Ve sboru?“
„Milane, kolikrát se ještě zeptáš?“
„Jen si to potřebuju poskládat.“
Milan měl k Janinu zpěvu dlouhodobě komplikovaný vztah.
Když vařila a začala zpívat, občas zesílil rádio.
Když zpívala v autě, tvrdil, že neslyší navigaci.
Jednou jí k narozeninám koupil kvalitní sluchátka.
Pro sebe.
„Řekl něco?“
„Ano.“
„Co?“
Jana usrkla čaj.
„Zeptal se, jestli o tom ten sbor ví.“
Musela jsem se smát.
„To bych ho zabila.“
„Já mu schovala ovladač od televize.“
Rozumné manželství je založené na kompromisech.
Na první zkoušku šla Jana nervózní.
Představovala si, že každý dostane noty, postaví se před ostatní a zazpívá.
„Já jsem se málem otočila už na parkovišti.“
„Proč?“
„Slyšela jsem je přes okno.“
„A?“
„Oni uměli zpívat.“
To u pěveckého sboru skutečně komplikuje situaci.
Uvnitř bylo asi třicet lidí.
Ženy různého věku, několik mužů a sbormistr, který vypadal podle Jany podezřele mladě na to, aby rozhodoval o osudu jejího hlasu.
„Tak si vás zkusíme,“ řekl.
Jana chtěla utéct.
„Zazpívejte mi nějaký tón.“
„Jaký?“
„Jakýkoli.“
„A.“
„To není tón.“
„Já vím. Já jen nevěděla, co mám dělat.“
Nakonec jí něco zahrál na klavír.
Jana zopakovala tón.
Pak další.
Pak vyšší.
Pak nižší.
Sbormistr přikyvoval.
„Alt.“
Jana se zaradovala.
„Takže dobrý?“
„Alt.“
„To jsem pochopila. Ale dobrý?“
Sbormistr se usmál.
„Budete se nám hodit.“
Domů přišla nadšená.
„Vzali mě!“
Milan zvedl oči od počítače.
„Bez konkurzu?“
„Měla jsem konkurz.“
„A prošla jsi?“
„Ano.“
„Kolik vás chybělo?“
Tentokrát mu schovala i nabíječku.
První týdny byly prý katastrofa.
Jana neuměla číst noty.
Nevěděla, kdy se nadechnout.
Když ostatní zpívali potichu, ona zpívala nahlas.
Když měli skončit, ještě pokračovala.
„Jednou jsem byla poslední člověk v celé místnosti, který zpíval.“
„Sólo.“
„Asi dvě vteřiny.“
„Takže kariéra.“
„Já myslela, že umřu.“
Nikdo se jí ale nesmál.
Jedna paní vedle ní jen šeptla:
„To se stane.“
„Vážně?“
„Ne. Ale už se to stalo.“
Od té doby spolu seděly vedle sebe.
Jmenovala se Alena, bylo jí šedesát dva a tvrdila, že největší výhodou sboru je, že člověk může zpívat špatně, pokud to dělá dostatečně tiše.
Jana se postupně naučila sledovat sbormistra.
Dýchat, když dýchají ostatní.
A hlavně poznat, kdy má držet pusu.
„To poslední se doma učíš třicet let,“ poznamenal Milan.
„A pořád bez výsledku,“ odpověděla.
Po dvou měsících oznámili první jarní koncert.
Jana okamžitě rozhodla, že tam nikdo z rodiny nesmí.
„Proč?“
„Protože bych byla nervózní.“
„A kdyby tam nebyli?“
„Byla bych nervózní stejně, ale neměla bych svědky.“
Dcera samozřejmě koupila lístky.
Syn také.
A Milan tvrdil, že nemůže, protože má badminton.
„A šel?“
„Nevím.“
„Jak můžeš nevědět?“
„Na pódiu bylo světlo. Do sálu nebylo vidět.“
Koncert začal v sedm.
Jana stála v druhé řadě, třetí zleva.
Před sebou noty.
Vedle sebe Alenu.
„Prvních pět minut jsem nic nevnímala.“
„Zpívala jsi?“
„Doufám.“
Pak se uklidnila.
Jedna skladba.
Druhá.
Třetí.
U čtvrté už se dokonce začala bavit.
„A víš, co bylo nejlepší?“
„Co?“
„Že jsem se vůbec neslyšela.“
To mi připadalo jako zvláštní definice úspěchu.
„Bylo nás čtyřicet. Najednou jsem nebyla já. Byl to prostě jeden hlas dohromady.“
Jana se na chvíli odmlčela.
„To bylo hezký.“
A přesně v tu chvíli jsem začínala mít obavu, že příběh dostane hluboký životní význam.
Naštěstí pokračovala.
„Pak jsem v poslední písničce nastoupila o dva takty dřív.“
Byla zpátky.
Po koncertě na ni čekaly děti.
Dcera měla kytku.
Syn jí řekl, že to bylo překvapivě dobré.
„Překvapivě?“
„Je po otci.“
Milan nikde.
„Tak fakt šel na badminton?“
„Taky jsem si myslela.“
Pak se objevil.
Stál stranou u šatny.
V ruce držel malou kytici tulipánů.
„Ty jsi přišel.“
„Jo.“
„Badminton?“
„Zrušil jsem ho.“
Jana čekala.
Člověk v podobné chvíli čeká něco hezkého.
Po třiceti letech manželství by mohl přijít kompliment.
Třeba že jí to slušelo.
Nebo že je na ni pyšný.
Milan se na ni podíval.
„Ve čtyřiceti lidech zníš fakt dobře.“
Jana ho praštila kyticí.
Pak ho objala.
„Takže podporuje tě?“ zeptala jsem se.
„Velmi.“
„Chodí na další koncerty?“
„Říkal, že ano.“
„To je hezký.“
„Hlavně má podmínku.“
„Jakou?“
Jana otevřela černé desky a zkontrolovala si noty.
„Že doma budu dál jenom trénovat, když nebude doma.“
Dopila čaj a zvedla se.
„Musím jít.“
„Co dneska zpíváte?“
Řekla mi název skladby.
Nic mi neříkal.
„A umíš ji?“
Jana si hodila kabelku přes rameno.
„Perfektně.“
Udělala dva kroky ke dveřím.
Pak se zastavila.
„Teda většinou začínám se všema.“
„To stačí.“
„Přesně.“
Večer mi poslala zprávu.
Milan už je doma. Nemůžu trénovat.
Pod tím byl smajlík.
A za minutu přišla ještě jedna.
Šel vynést koš. Mám asi čtyři minuty.
