Článek
Až později jsem zjistila, že můj bývalý šéf osobně zavolal jejich obchodnímu řediteli. Do firmy jsem nastoupila ve šestadvaceti.
Prodávali jsme vybavení pro restaurace a hotely. Začínala jsem u objednávek, postupně jsem dostala na starost větší zákazníky a posledních několik let jsem řešila i reklamace a část nákupu.
Po sedmnácti letech jsem brala 44 tisíc korun hrubého.
Nebyla to tragédie.
Jen jsem věděla, že jinde se za stejnou práci platí víc.
Když jsem se šéfa zeptala na zvýšení platu, odpověděl mi, že firma má složitý rok.
O dva měsíce později jsem dostala nabídku od jiné společnosti.
57 tisíc korun.
Šéf se nejdřív smál
Nová firma působila ve stejném oboru, ale nebyla naším přímým konkurentem. Dodávala jiný sortiment a několik lidí jsem tam znala z veletrhů.
Absolvovala jsem dva pohovory.
Pak mi personalistka zavolala, že mě chtějí.
Domluvili jsme si mzdu, datum nástupu a dostala jsem nabídku i písemně e-mailem.
Pracovní smlouvu jsme měli podepsat před nástupem.
Druhý den jsem dala výpověď.
Šéf se nejdřív usmál.
„A kam jdeš?“
Řekla jsem mu to.
Neviděla jsem důvod lhát.
Seděli jsme sedmnáct let v jedné firmě. Myslela jsem si, že se rozejdeme normálně.
„Tak uvidíš, jestli je tráva jinde zelenější,“ řekl.
Pak se zeptal, jestli bych ještě před odchodem stihla zaučit kolegyni.
Stihla jsem.
Předala jsem úplně všechno
Poslední týdny jsem se snažila, aby po mně nezůstal chaos.
Sepsala jsem postupy.
Předala kontakty na dodavatele.
Ukázala kolegyni reklamační systém a vysvětlila jí, kteří zákazníci mají nestandardní podmínky.
Několikrát jsem zůstala déle.
Šéf se ke mně choval chladněji než dřív, ale nehádali jsme se.
Poslední den mi ani nepodal ruku.
Nevadilo mi to.
Měla jsem před sebou novou práci a poprvé po letech pocit, že se někam posouvám.
Dokonce jsme doma začali počítat, co uděláme s vyšším příjmem.
Chtěla jsem dávat šest tisíc měsíčně stranou.
Po letech jsme také plánovali vyměnit auto.
Do nové práce jsem měla nastoupit v pondělí.
Ve středu před nástupem mi zazvonil telefon.
„Rozhodli jsme se pokračovat s jiným kandidátem“
Volala personalistka.
Řekla mi, že je jí to líto, ale situace se změnila a firma se rozhodla pokračovat s jiným kandidátem.
Nechápala jsem.
Měla jsem za sebou dva pohovory.
Měli jsme domluvenou mzdu.
Datum nástupu.
Dokonce jsem už poslala údaje potřebné k přípravě smlouvy.
Zeptala jsem se, co se stalo.
„Je to interní rozhodnutí,“ odpověděla.
To bylo všechno.
Seděla jsem doma bez práce.
Starou jsem opustila.
Nová zmizela čtyři dny před nástupem.
Druhý den jsem zavolala bývalému šéfovi.
Ne proto, že bych ho z něčeho podezírala.
Chtěla jsem se zeptat, jestli už za mě někoho našel a zda by případně nebyla možnost vrátit se, než si najdu něco jiného.
Chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Můžeme se o tom pobavit. Ale samozřejmě za původních podmínek.“
A ještě něco dodal.
„Teď už snad chápeš, že člověk nemá zahazovat jistotu.“
Tehdy mi ta věta připadala jen protivná.
O týden později dostala úplně jiný význam.
Zavolal jim ještě během mé výpovědi
Ozval se mi Martin, obchodník z firmy, do které jsem měla nastoupit.
Znali jsme se několik let z oboru.
„Asi bych ti to neměl říkat,“ začal.
Pak mi vysvětlil, co se stalo.
Můj bývalý šéf znal jejich obchodního ředitele.
Zavolal mu.
Tvrdil mu, že odcházím ve zlém.
Že mám problém s loajalitou.
A hlavně naznačil, že bych si s sebou mohla přivést jejich zákazníky a využít interní ceny.
Nic takového jsem nikdy nenabídla.
Nevzala jsem si jediný firemní dokument.
Dokonce jsem před odchodem smazala pracovní soubory ze svého soukromého telefonu.
Stačil ale jeden telefonát.
Nový zaměstnavatel si řekl, že takového člověka raději nechce.
Najednou jsem pochopila i nabídku návratu.
Šéf dobře věděl, že jsem bez práce.
Vrátit jsem se odmítla
Zavolala jsem mu znovu.
Tentokrát jsem se přímo zeptala, jestli do nové firmy volal.
Nezapřel to.
„Ptali se mě na tebe, tak jsem řekl svůj názor.“
Podle Martina se nikdo neptal.
Volal sám.
Řekla jsem mu, že kvůli němu nemám práci.
„Kvůli mně ne,“ odpověděl. „Ty ses rozhodla odejít.“
Pak mi zopakoval, že návrat stále platí.
Za 44 tisíc.
Po sedmnácti letech práce pro něj jsem se měla vrátit na stejné místo, za stejné peníze a ještě být vděčná, že mě vezme zpátky.
Nevrátila jsem se.
Trvalo mi skoro dva měsíce, než jsem našla jiné místo.
Tentokrát v úplně jiném oboru.
Na pohovoru jsem jméno bývalého šéfa jako referenci neuvedla.
Dnes vydělávám o devět tisíc víc než u něj.
Nejhorší pro mě nakonec nebylo ani to, že mi překazil novou práci.
Bylo to zjištění, jak si představoval loajalitu.
Sedmnáct let jsem mohla odejít kdykoliv.
Podle něj jsem ale směla odejít jen tam, kam mi to dovolí.
