Článek
„Takže jedeme autobusem?“ Josef si zapínal bundu. „Dneska jo.“
„A kdy to spravíš?“ „Uvidím.“ „Ty?“
„Servis.“ „Tak kdy to spraví servis?“ „Marie, já nevím.“
To byla první lež. Největší výhodou manželství po třiačtyřiceti letech je, že člověk nemusí vymýšlet příliš dobré lži. Druhý už dávno ví, že občas mluvíte nesmysly, a většinou nemá chuť se v tom hrabat. Autobus jel v 9:12.
Josef to věděl, protože si jízdní řád našel předchozí večer. Marie ne. „Nemusíme spěchat.“
„Musíme.“ „Vždyť to jede pořád.“ „Nejede.“
„Ale jede.“ „Další za hodinu.“ Marie se zastavila.
„Za hodinu?“ „Ano.“ „To jsme kde?“
Bydleli v obci dvanáct kilometrů od Benešova. Nebyla to samota. Měli obecní úřad, hospodu, malý obchod otevřený do pěti a autobusovou zastávku u kapličky. Autobus jezdil šestkrát denně.
Josef to až do úterý považoval za dostatečné. Nikdy ho nepotřeboval. Celý život řídil.
První auto byla modrá Škoda 100, kterou koupil v osmdesátém roce od kolegy z práce. Pak přišla stodvacítka, favorit, felicie a několik dalších. Teď měl šedého Superba. Neříkal mu nijak.
Dospělý muž podle Josefa nedává autům jména. Superb stál na dvoře. Čistý.
Natankovaný. Naprosto funkční. Josef kolem něj prošel.
„Tak ho aspoň zamkni,“ řekla Marie. „Je zamčený.“ „Není.“
„Je.“ Marie stiskla kliku. Dveře se otevřely.
Josef vytáhl klíče a zamkl. „Ty jsi dneska nějaký mimo.“ „Nic mi není.“
„Já neříkám, že ti něco je.“ „Tak proč to říkáš?“ „Co?“
„Že jsem mimo.“ Marie si upravila kabelku. „Protože jsi nechal odemčený auto.“
Šli na autobus. Den předtím seděl Josef u praktického lékaře. V neděli se mu v kuchyni udělalo zvláštně.
Neomdlel. Alespoň podle něj. Seděl u stolu, četl noviny a na několik vteřin se mu zatmělo před očima. Musel se chytit hrany stolu a počkat, až to přejde.
Pak vstal. Napil se vody. Marie byla v koupelně.
Kdyby jí o tom neřekl, nikdo by nic nevěděl. To byla chyba. „A motala se vám hlava?“ zeptal se doktor.
„Trochu.“ „Bušení srdce?“ „Nevím.“
„Bolest na hrudi?“ „Ne.“ „Stalo se vám to někdy předtím?“
„Ne.“ Doktor mu změřil tlak. Pak znovu.
Zeptal se na léky a něco si napsal. „Pošlu vás ještě na vyšetření.“ „Kvůli pár vteřinám?“
„Právě proto, že nevíme, proč se to stalo.“ Josef si zapnul košili. „A řídit můžu?“
Doktor se na něj podíval. „Dokud nebudeme vědět víc, neřiďte.“ „Jak dlouho?“
„Do vyšetření.“ „To může být měsíc.“ „Snad nebude.“
„Já jezdím padesát let.“ „Já vám věřím.“ Josef neměl rád, když mu lékař říkal, že mu věří.
Nikdo obvykle nezačíná větou „já vám věřím“, když se chystá říct něco příjemného. „Mně se za volantem nikdy nic nestalo.“ „To je dobře.“
„Tak vidíte.“ Doktor odložil propisku. „Pane Králi, kdyby se vám těch pár vteřin udělalo černo před očima při devadesátce, je úplně jedno, jak dlouho řídíte.“
Josef přikývl. Přikyvoval často, když už nechtěl pokračovat v hovoru. Cestou domů řídil.
Bylo to naposledy. Večer si na internetu vyhledal závratě při řízení. První článek otevřel.
Druhý také. Třetí zavřel v polovině. V úterý ráno nechal klíče na poličce.
Autobus do Benešova byl skoro prázdný. Josef s Marií seděli vedle sebe. „Je to vlastně pohodlný,“ řekla.
Josef se podíval z okna. „Hm.“ „Člověk nemusí parkovat.“
„Hm.“ „A stojí to dvacet korun.“ „Dvacet čtyři.“
„No dobře.“ „Tam.“ „Co tam?“
„Dvacet čtyři tam.“ Marie se na něj podívala. „Josefe, já nepotřebuju ekonomickou analýzu autobusu.“
V Benešově vystoupili u polikliniky. Marie šla na kontrolu k očnímu. Josef měl původně čekat v autě.
Místo toho seděl čtyřicet minut na lavičce před lékárnou a sledoval lidi přicházející z parkoviště. Starší muž pomáhal ženě vystoupit z auta. Matka skládala kočárek do kufru.
Nějaký kluk zaparkoval přes dvě místa. Josef měl chuť mu něco říct. Nemohl.
Byl příliš daleko. Po cestě domů měl autobus jedenáct minut zpoždění. „Vidíš,“ řekl Josef.
„Co?“ „Jedenáct minut.“ „No a?“
„Kdybychom jeli autem, jsme doma.“ „Kdyby fungoval alternátor.“ Josef mlčel.
Ve čtvrtek zavolala dcera Jana. Bydlela v Praze. „Tati, budete v sobotu doma?“
„Asi jo.“ „Přijedeme s holkama.“ „Tak přijeďte.“
„Máma říkala, že máte auto v servisu.“ Josef stál v kuchyni a díval se oknem na Superb. „Jo.“
„Co s tím je?“ „Alternátor.“ „Aha.“
Jana tomu rozuměla stejně jako Marie. „A kdy bude?“ „Příští týden.“
To byla druhá lež. V sobotu přijela Jana s manželem Petrem a dvěma dcerami. Josef vyšel před dům.
Petr zaparkoval. „Máš to moc u kraje.“ „Dobrý.“
„Nemáš.“ Petr vystoupil a podíval se na zadní kolo. „Je tam půl metru.“
„Není.“ „Tati, nech ho,“ řekla Jana. „Já mu jen říkám.“
Petr se usmál. „Přeparkuju.“ „Nemusíš.“
„Tak proč mi to říkáš?“ Josef se otočil k vnučkám. „Ahoj.“
Starší ho objala. Mladší měla sluchátka. „Sundej si to aspoň, když zdravíš.“
„Dědo.“ „Co dědo?“ Sundala jedno sluchátko.
„Ahoj.“ „Ahoj.“ U oběda se mluvilo o škole, cenách bytů a Petrově práci.
Pak Jana řekla: „A co auto?“ Josef položil vidličku.
„Co s ním?“ „Kdy bude?“ „Příští týden.“
„To jsi říkal.“ „Tak vidíš.“ „A kde ho máte?“
„V servisu.“ Jana se podívala z okna. Superb stál na dvoře.
Nikdo nic neřekl. Josef si nabral bramboru. „Tak proč je venku?“ zeptala se mladší vnučka.
Marie se rozesmála. Ne zlomyslně. Prostě proto, že to bylo směšné.
Josef žvýkal. „Čekám na díl.“ „Takže servis přijede sem?“ zeptala se Jana.
„Ne.“ „Tak jak—“ „Jano, nech to.“
„Já jen nechápu.“ „Nemusíš všechno chápat.“ Petr se napil piva.
Marie si přidala omáčku. „Prostě s tím teď nejezdím,“ řekl Josef. „Takže není rozbitý,“ řekla Jana.
Josef se na ni podíval. „Ne.“ „Aha.“
To „aha“ se mu nelíbilo. Po obědě chtěla Jana jet s Marií na hřbitov. Byl dva kilometry za obcí.
Josef vždycky řídil. Každou první neděli v měsíci. Vzali vodu, svíčku, nůžky a jeli.
Marie čistila hrob, Josef nosil konev. „Ty nejedeš?“ zeptala se Jana. „Ne.“
„Proč?“ „Co bych tam dělal.“ Jana chvíli čekala.
„Tak nic.“ Když odjeli, Josef šel na dvůr. Odemkl Superb.
Sedl si za volant. Auto vonělo plastem, prachem a mentolovými bonbony, které měl v přihrádce. Položil ruce na volant.
Pak zapnul zapalování. Motor naskočil. Hned ho vypnul.
Na palubní desce bylo 126 403 kilometrů. Josef si pamatoval, kdy překročil sto tisíc. Jeli tehdy s Marií do Třeboně.
Cestou chtěla zastavit kvůli poli. „Kvůli čemu?“ „Je hezký.“
„Je to pole.“ „Tak zastav.“ Nezastavil.
O deset kilometrů dál se pohádali. Večer už si ani jeden nepamatoval proč. Teď by zastavil.
V pondělí měl první vyšetření v Benešově. Marie chtěla jet s ním. „Nemusíš.“
„Stejně potřebuju do drogerie.“ „Kvůli čemu?“ „Šampon.“
„Ten mají tady.“ „Nemají můj.“ „Všechny jsou stejný.“
Marie se podívala na jeho hlavu. „Ty jsi odborník.“ Josef měl vlasy.
Málo. Ale měl. Autobus jel v 6:48.
Byla ještě tma. Na zastávce stál pan Marek odnaproti. „Kam jedete takhle brzo?“
„Doktor.“ „Autem ne?“ Josef se podíval na silnici.
„Je v servisu.“ Marie nic neřekla. Pan Marek kývl.
„To je pak člověk nahranej.“ „Jo.“ „Já bych bez auta nemohl.“
„Já taky ne.“ Marie se na Josefa podívala. V ordinaci se ho znovu ptali na nedělní příhodu.
Jak dlouho trvala. Jestli opravdu neztratil vědomí. Co ten den jedl.
Kolik pil. Jaké bere léky. Josef začal litovat, že tehdy vůbec něco řekl.
„A od té doby se to neopakovalo?“ „Ne.“ „Řídíte?“
„Ne.“ „Dobře.“ Josefovi se nelíbilo ani tohle dobře.
Cestou domů se Marie zeptala: „Tak?“ „Co tak?“
„Co říkali?“ „Nic.“ „Josefe.“
„Udělají ještě další vyšetření.“ „A auto?“ Díval se z okna.
„Zatím ne.“ Marie chvíli mlčela. „Tak proto.“
„Co proto?“ „Alternátor.“ Josef se otočil.
„Co s ním?“ „Nic.“ „Tak proč to říkáš?“
„Protože už chápu, co je s autem.“ „S autem nic není.“ „To jsem pochopila.“
Autobus zastavil v malé obci, kde nikdo nevystoupil. Marie si zapnula kabát. „Proč jsi mi to neřekl?“
„Co?“ „Že ti doktor řekl, ať neřídíš.“ „Nezakázal mi to.“
„Tak proč neřídíš?“ Josef se podíval před sebe. Řidič autobusu měl ruce vysoko na volantu.
Podle Josefa zbytečně. „Protože nejsem idiot.“ Marie se krátce zasmála.
Pak mu položila ruku na koleno. Josef ji vzal a položil mezi ně. „Nedělej ze mě nemocnýho.“
„Já nic nedělám.“ „Děláš.“ „Jen jsem ti dala ruku na koleno.“
„No právě.“ Další dny je vozili lidé. Pan Marek je vzal do Benešova, když jel sám.
Marie začala chodit ve čtvrtek na nákup s paní Vackovou. Měla červené Suzuki. Josef neměl rád ani paní Vackovou, ani její auto.
Hlavně auto. Bylo malé a vysoké a při devadesátce podle něj muselo plavat. „Jak můžeš jezdit v něčem takovým?“
„Normálně.“ „Sedíš jak na židli.“ „Mně se to líbí.“
„Ve větru to musí bejt hrozný.“ „Josefe, já tím nejedu na Nordkapp.“ Poprvé po letech začala Marie jezdit na nákup bez něj.
Vracívala se s věcmi, které by Josef nekoupil. Avokádo. Jiný chleba.
Řecký jogurt. Jednou přinesla láhev prosecca. „Co to je?“
„Víno.“ „To vidím.“ „Tak proč se ptáš?“
„My pijeme bílý.“ „Tak teď budeme pít tohle.“ „Je sladký?“
„Nevím.“ „Tak proč jsi to koupila?“ Marie ho dala do lednice.
„Protože jsem chtěla.“ Josef začal chodit pěšky. Do obchodu to bylo dvanáct minut.
Na poštu sedmnáct. Na obecní úřad šel jednou, přestože tam nic nepotřeboval. Cestou zpátky se zastavil u autobusového jízdního řádu.
Už ho znal zpaměti. V neděli umyl Superb. Nejdřív hadicí.
Potom ručně. Vyčistil disky. Vysál koberečky.
Přední sklo leštil tak dlouho, až na něm nebylo vůbec nic. Pan Marek se zastavil u plotu. „Tak už je spravený?“
Josef držel hadr. „Co?“ „Auto.“
„Ne.“ Pan Marek se podíval na Superb. „Vypadá dobře.“
„To s tím nesouvisí.“ „Jasně.“ Josef měl pocit, že všichni říkají „jasně“, když myslí něco jiného.
O týden později přijela Jana sama. Marie byla u kadeřnice. Josef vařil kávu.
„Máma není?“ „Není.“ „Vidím.“
Sedli si ke stolu. Jana přinesla krabičku dortů. Josef si vzal větrník.
„Jak dopadly výsledky?“ „Dobře.“ „A můžeš řídit?“
„Ještě čekám na poslední kontrolu.“ „Máma říkala, že ti to hrozně vadí.“ „Máma toho říká.“
Jana si zamíchala kávu. „A co když ti řeknou, že nějakou dobu ještě ne?“ Josef rozkrojil větrník lžičkou.
„Proč by to říkali?“ „Nevím.“ „Tak proč se ptáš?“
„Protože se to může stát.“ „Nestane.“ „Dobře.“
Josef zvedl oči. „Co dobře?“ „Nic.“
„Zase to tvoje dobře.“ „Tati, co chceš, abych řekla?“ „Nic.“
„Tak nic neříkám.“ Chvíli mlčeli. „Můžu vás občas vozit,“ řekla Jana.
„Ne.“ „Proč?“ „Protože bydlíš v Praze.“
„Ne pořád.“ „Máš práci.“ „Mám.“
„Děti.“ „Mám.“ „Tak se starej o ně.“
Jana položila lžičku. „Já se o tebe nechci starat.“ „Tak vidíš.“
„Chci tě někdy odvézt.“ „To nepotřebuju.“ „Dobře.“
Znovu. To její dobře. Josef vstal a odnesl talíř.
„Proč jsi tak protivnej?“ zeptala se. „Nejsem.“ „Jsi.“
„Protože ze mě všichni děláte invalidu.“ „Nikdo z tebe nedělá invalidu.“ „Máma jezdí s Vackovou. Ty mě chceš vozit. Doktor mi řekl, ať neřídím.“
„Ale auto máš pořád.“ Josef se otočil. „To je právě ono.“
Řekl to dřív, než se rozhodl. Jana chvíli čekala. „Co je právě ono?“
„Nic.“ „Tati.“ „Nic.“
Josef pustil vodu a opláchl talíř. „Když jsem byla malá,“ řekla Jana, „myslela jsem, že auto je tvoje práce.“ Josef se otočil.
„Jak to myslíš?“ „Nevím. Prostě jsi pořád někoho vozil.“ „Protože to bylo potřeba.“
„Já vím.“ „Tebe na gymnastiku.“ „Na klavír.“
„Na klavír.“ „Gymnastiku jsem nesnášela.“ „Taky jsi tam chodila.“
„Tři měsíce.“ „No.“ „A v osmnácti jsi mě učil řídit.“
Josef se ušklíbl. „To byla katastrofa.“ „Tys byl katastrofa.“
„Já?“ „Řval jsi na mě.“ „Neřval.“
„Řval.“ „Říkal jsem ti, co děláš špatně.“ „Velmi hlasitě.“
„Protože jsi pustila spojku.“ „To se při učení stává.“ „Na křižovatce.“
Jana se rozesmála. Josef nechtěl, ale také se usmál. Když odjížděla, vyšel před dům.
Jana otevřela auto. „To máš nový?“ „Dva roky.“
„Tak proč vypadá takhle?“ „Jak?“ „Špinavě.“
„Protože mám děti.“ „To není důvod.“ „Tati.“
Josef obešel předek. „A tlak máš v pneumatikách?“ „Auto by mi to řeklo.“
„To není odpověď.“ Jana mu hodila klíče. Chytil je.
„Tak to zkontroluj.“ „Já?“ „Ty.“
Josef se podíval na klíče. Pak na auto. „Nemůžu nikam jet.“
„Nemusíš. Jen zapni zapalování.“ Sedl si za volant. Jana nastoupila vedle něj.
„Co děláš?“ „Sedím.“ „Proč?“
„Protože je moje auto.“ Josef zapnul zapalování. Palubní deska se rozsvítila.
„Dva čtyři vpředu.“ „Je to dobře?“ „Jo.“
„Tak hotovo.“ Josef pořád seděl. „Máš sedačku moc blízko.“
„Mně to vyhovuje.“ „Kolena máš skoro v palubce.“ „Jsem menší než ty.“
„To není argument.“ Jana natáhla ruku. „Klíče.“
Josef jí je podal. Vystoupil. Připadalo mu to horší, než čekal.
Na poslední kontrolu šel za několik dní. Tentokrát s Marií. Lékař prošel výsledky.
Srdce. Krev. Další vyšetření.
Ptal se, jestli se stav opakoval. „Ne.“ „Ani motání hlavy?“
„Ne.“ „Berete už léky podle nové dávky?“ „Ano.“
Lékař ještě chvíli četl zprávu. „Vypadá to, že svou roli mohl hrát nízký tlak, málo tekutin a vaše léčba. Dávku jsme upravili. Výsledky jsou uklidňující.“ Josef čekal.
„Takže?“ „Pokud zůstanete bez potíží, můžete zase řídit. Kdyby se vám ale podobný stav opakoval, za volant nesedejte a ozvěte se.“ „Takže můžu.“
„Ano.“ Josef se podíval na Marii. Marie se usmála.
„Tak vidíš.“ „Co vidím?“ „Nic.“
Cestou domů jeli autobusem. Řidič před kruhovým objezdem podle Josefa zbytečně zpomalil. „Ten neumí jezdit.“
Marie se podívala dopředu. „Možná veze lidi.“ „To je jeho práce.“
„Tak právě proto.“ „Co tím myslíš?“ „Nic.“
Doma šel Josef rovnou k poličce. Klíče tam pořád ležely. Vzal je.
Superb nastartoval hned. Marie stála ve dveřích. „Kam jedeš?“
„Projet se.“ „Kam?“ „Nevím.“
„Tak jedu s tebou.“ „Proč?“ „Protože se chci projet.“
Josef otevřel dveře spolujezdce. „Tak pojď.“ Vyjeli z obce.
Josef jel padesát tam, kde byla padesátka. Devadesát tam, kde byla devadesátka. Před zatáčkou sundal nohu z plynu o něco dřív než obvykle.
Marie se dívala z okna. Nic neřekla. Po deseti kilometrech Josef zastavil na malém parkovišti u lesa.
Vypnul motor. „Co je?“ zeptala se. „Nic.“
„Proč stojíme?“ „Protože chci.“ Na přední sklo dopadal déšť.
Marie seděla vedle něj. Josef si položil ruce na stehna. Chvíli se díval na volant.
„Jeď zpátky ty.“ Marie se otočila. „Já?“
„Ano.“ „Proč?“ „Protože já už jel.“
„Já neřídila deset let.“ „Sedm.“ „Jak to víš?“
„Pamatuju si.“ Marie se zasmála. „Tak to radši pojedeme autobusem.“
„Neblbni.“ Vystoupili. V dešti obešli auto.
Marie se posadila za volant. Posunula sedačku dopředu. Josef nastoupil vedle ní.
„Spojku nemáš.“ „To vím.“ „Je to automat.“
„Josefe.“ „Jen říkám.“ „A kde se dává dé?“
Ukázal jí. „Tady.“ „A ruční brzda?“
„Sama.“ „Co sama?“ „Povolí sama.“
Marie se podívala dolů. „To je nějaká blbost.“ „Není.“
„Dřív byla páka.“ „Dřív bylo spoustu věcí.“ Marie nastartovala.
„Pomalu,“ řekl Josef. „Ještě jsem se nerozjela.“ „Já vím.“
„Tak mlč.“ Vyjeli. Prvních několik kilometrů Josef sledoval silnici tak soustředěně, až ho bolely oči.
„Tady zpomal.“ „Vidím.“ „Je tam zatáčka.“
„Vidím.“ „Pak doprava.“ Marie se na něj podívala.
„Já vím, kde bydlíme.“ Josef se nadechl. Nic neřekl.
Marie projela zatáčku. Ne tak, jak by ji projel on. Pomaleji.
Trochu blíž ke středu. Ale projela. Když vjeli do obce, Josef ukázal před sebe.
„Tady vlevo.“ „Já vím.“ „Jen říkám.“
„Nemusíš.“ „Dobře.“ Marie zaparkovala před domem.
Křivě. Josef se podíval na pravé přední kolo. Marie vypnula motor.
„Ani slovo.“ Josef otevřel dveře. „Já nic.“
Vystoupil. Obešel auto. Kolo bylo skoro půl metru od kraje.
Podíval se na Marii. Pořád seděla za volantem. „Tak co?“ zeptala se přes otevřené okno.
Josef si strčil ruce do kapes. „Nic.“ „Je to křivě?“
„Trochu.“ „Mám to přeparkovat?“ Josef se podíval na auto.
Pak na ni. „Nech to.“ Marie vystoupila.
Zamkla. Šli domů. Klíče si nechala v ruce.
