Článek
S Lenkou jsme se znaly od střední školy. Když si před šesti lety otevřela malé kadeřnictví, požádala mě, jestli bych jí na začátku nepomohla s účetnictvím.
Pracuji jako účetní, a tak jsem souhlasila. Myslela jsem, že jí párkrát ukážu, co má připravit, a potom si najde někoho, kdo jí bude doklady pravidelně zpracovávat.
To se ale nestalo.
Z krátké pomoci byla samozřejmost
Každý měsíc mi přivezla tašku s účtenkami a fakturami. Doklady většinou nebyly seřazené a často něco chybělo.
Seděla jsem nad nimi dvě nebo tři hodiny. Kontrolovala jsem platby, hledala rozdíly a psala jí, co musí dodat.
Lenka měla ve zvyku všechno řešit na poslední chvíli. Několikrát mi volala večer, protože zapomněla na důležitý termín.
„Prosím tě, podíváš se na to? Já vůbec nevím, co s tím.“
Vždycky jsem se podívala.
Peníze jsem po ní nikdy nechtěla. Byla to kamarádka a ze začátku jsem měla pocit, že jí pomáhám rozjet podnikání.
Jenže po roce už se o dočasné pomoci nemluvilo. Lenka automaticky počítala s tím, že její doklady zase zpracuji.
Když jsem někdy neměla čas, připomněla mi, že se blíží termín. Jako by to byla moje povinnost.
Dcera chtěla jen zastřihnout konečky
Moje čtrnáctiletá dcera se chystala na školní ples. Potřebovala zastřihnout konečky a upravit ofinu.
Lenka mi řekla, že ji může vzít v sobotu na konci pracovní doby. O ceně jsme se nebavily.
Dcera byla v salonu necelou hodinu. Lenka jí vlasy zastřihla, vyfoukala a trochu natočila.
Večer mi přišel QR kód na 1 800 korun.
Nejdřív jsem si myslela, že ho poslala omylem. Napsala jsem jí, jestli platba patří nám.
Odpověděla, že ano. Do částky započítala stříhání, foukanou i úpravu vlasů.
Překvapilo mě to hlavně proto, že mi předem žádnou cenu neřekla.
„Musíš pochopit, že materiál i můj čas něco stojí,“ napsala mi.
Účet jsem zaplatila. O její práci jsem se nechtěla hádat.
Ta věta mi ale zůstala v hlavě.
Od dalšího měsíce už jsem doklady nepřevzala
Spočítala jsem si, že jsem jen za poslední rok strávila jejím účetnictvím přibližně třicet hodin. Nezapočítala jsem zprávy, telefonáty ani situace, kdy jsem něco řešila večer.
Druhý den jsem jí poslala svůj běžný ceník.
Za podobný rozsah práce si účtuji 6 500 korun měsíčně.
Napsala jsem jí, že jí účetnictví klidně povedu dál, ale od dalšího měsíce už za běžnou cenu.
Okamžitě mi zavolala.
„To snad nemyslíš vážně. Vždyť jsme kamarádky.“
Připomněla jsem jí, že jsme byly kamarádky i předchozí den.
„To se ale nedá srovnávat,“ odpověděla. „Já mám salon, nájem a přípravky.“
Já zase měla vzdělání, počítač, placený software a odpovědnost za práci, při které mohla její chyba skončit pokutou.
To jsem jí ale už nevysvětlovala.
Jen jsem jí řekla, že od dalšího měsíce musí mít jinou účetní.
Kamarádství prý pokazily peníze
Lenka si nakonec někoho našla. Nebyla spokojená, protože nová účetní po ní chtěla doklady připravené včas a odmítala hledat chybějící faktury.
Párkrát mi ještě napsala, jestli bych jí alespoň rychle neporadila.
Neodpověděla jsem hned. A když jsem odpověděla, doporučila jsem jí, aby se obrátila na účetní, kterou si platí.
Od té doby se vídáme méně.
Lenka tvrdí, že naše přátelství pokazily peníze. Podle ní jsem po jednom účesu začala počítat každou hodinu, kterou jsem jí věnovala.
Já to vidím jinak.
Šest let jí nevadilo, že můj čas nic nestojí. Vadit jí to začalo až ve chvíli, kdy jsem mu dala stejnou cenu jako ona tomu svému.
