Článek
Na kuchyňském stole mám hrnky, které pořád přerovnávám. Ucha doprava, ucha doleva. Vedle nich leží prázdný sáček od koláče, který mi Dana koupila cestou domů.
Jeden hrnek beru do dlaní. Je hladký, modrý, přesně takový, jaký jsem chtěla vyrobit. To mi ještě v pátek večer připadalo jako dostatečný důvod, aby ho chtěl někdo další.
S Danou jsme začaly chodit na keramiku před dvěma lety. Já po práci v účtárně potřebovala dělat něco, co nebude končit odeslanou tabulkou. Dana přišla hlavně kvůli mně. Alespoň jsem to tak dlouho vyprávěla.
Jenže pozvala jsem ji jednou. Pak už si každý čtvrtek nosila vlastní zástěru a pokaždé se ptala, jestli by příště nemohla zkusit zase něco jiného.
Já jsem chtěla šest stejných hrnků. Vyrobit jeden se mi dařilo, šest už byl osobní souboj. Měřila jsem je, přikládala ucha, začínala znovu. Dana mezitím udělala misku, která připomínala spíš zmačkaný klobouk. Uvnitř jí zůstaly otisky prstů a jeden okraj měla vyšší.
„Aspoň se dobře drží,“ řekla a podala mi ji. Pochválila jsem jí barvu.
Takto jsem ji povzbuzovala celé měsíce. Barva, nápad, odvaha zkoušet. Nikdy mě nenapadlo, jak by znělo, kdyby někdo stejně mluvil o mých věcech.
Když se uvolnil stůl na jarním řemeslném trhu v Poděbradech, zavolala jsem pořadatelce hned. Pak Daně. Měla jsem auto, ubrus a představu, jak to bude vypadat. Dana řekla, že zaplatí polovinu místa a přinese svoje misky. Souhlasila jsem. Samotné by mi za stolem bylo smutno.
U ní před domem nakládám do kufru dvě krabice. Z jedné vykukuje starý ručník, mezi jeho záhyby se dotýkají dva zelené okraje. Hned je odděluju dalším kusem látky.
„Neboj, nejsou ze skla,“ směje se Dana.
Moje hrnky mají každý vlastní papír. Doma jsem je balila skoro hodinu, zatímco manžel u dveří čekal, až mu dovolím odnést krabici. Nakonec jsem ji nesla sama.
Na trhu je cítit káva, mokré dřevo a něco sladkého z pojízdné pekárny. Přes stůl rozprostírám vyžehlený režný ubrus. Modré hrnky rovnám do dvou řad, menší dopředu. Dana vyskládá misky kolem nízké dřevěné bedýnky.
Jednu jí posunu, aby se netlačila na můj největší hrnek. Potom ještě druhou. Dana si sundá bundu a pověsí ji na židli.
„Tak už to nech,“ řekne. „Vždyť ani nepřišli lidi.“
Má pravdu. Znovu otáčím cenovku, aby byla rovně.
První zákaznice si prohlédne moje hrnky. Jeden vezme za ucho, druhou rukou podepře dno. Přestávám si třít studené prsty. Teď. Teď se zeptá, jestli mám ještě jinou barvu.
„To je krásně lehké,“ řekne. Pak ho postaví a nakloní se nad Daninu zelenou misku. Tu křivou. Přejede palcem po okraji, jako by hledala místo, kam jí ruka nejlíp zapadne.
Dana řekne cenu. Žena vytáhne peněženku.
Mám radost. Opravdu, v tu chvíli ano. Podávám papír na zabalení a sleduju, jak Dana neuměle překládá rohy. První prodej! Vyfotím ji s penězi v ruce. Na snímku má otevřenou pusu a vypadá skoro vyděšeně.
„Pošli mi to,“ žádá mě. Posílám. Ještě bez potíží.
Během další hodiny prodá dvě misky a malý talířek s nepravidelnými tečkami. Já jeden hrnek. Kupuje ho muž, který se ptá, jestli v něm může mít tužky. Říkám samozřejmě a pak mu zbytečně vysvětluju, že je určený hlavně na pití. Muž přikývne, ale znovu si ověří, jestli se mu na stůl vejde vedle monitoru.
Peníze ukládám do své krabičky. Přestávám Daně počítat prodeje. Za několik minut začnu znovu.
Dvě ženy se zastaví u její bedýnky. Jedna zvedne žlutou misku, podívá se na ni ze strany a pak na Danu.
„Ten okraj jste tak nechala?“
„Ano. Líbilo se mi to,“ odpoví Dana.
„Ona je ještě začátečnice,“ přidám se. Usmívám se přitom. Ten úsměv cítím, mám ho pevně usazený ve tvářích. „U ruční práce není všechno úplně stejné.“
Žena se na mě krátce podívá. Pak zase na misku. „Mně právě připadá příjemná.“
Mohla bych zmlknout. Místo toho ukážu na svoje hrnky a vysvětlím, kolik času zabralo udělat stejně velká ucha. Obě poslouchají. Jedna dokonce řekne, že to musela být práce. Žlutou misku si koupí a odejdou.
Dana skládá bankovku do pouzdra. Čekám, že něco řekne. Ona jen posune bedýnku k sobě.
Za chvíli přichází další zákaznice. Bere do rukou širokou zelenou nádobu a Dana jí vypráví, že do podobné doma dává citrony. Slyším se, jak upozorňuju na nestejnou výšku stěn.
„Na citrony to nevadí,“ odpoví zákaznice.
„To samozřejmě ne. Jen říkám, že tady je to trochu…“
„Iveto.“ Dana řekne moje jméno tiše. Přesto se mi udělá horko až pod vlasy. Zákaznice odloží nádobu a jde dál. Nevím, jestli ji odradila cena, já, nebo si ji jen nechtěla koupit. Nejradši bych okamžitě věděla, která možnost platí.
„Co je?“ zeptám se.
Dana vezme bedýnku a přesune ji na druhý konec stolu. Mezi jejími miskami a mými hrnky zůstane pruh prázdného ubrusu.
„Prosím tě, nech mě mluvit o mých věcech.“
„Já ti je přece nekazím.“
Podívá se na mě. Ten pohled znám z čtvrtků v dílně, když se soustředí a nemá chuť poslouchat. Dnes ho poprvé dostávám já.
Jdu pro kávu. Cestou zkoumám ostatní stánky a nacházím spoustu křivých věcí, za které někdo chce peníze. Tohle mě uklidní asi na deset kroků. Pak si uvědomím, že jsem ještě před chvílí chtěla patřit mezi ty lidi.
Vracím se se dvěma kelímky. Dana poděkuje a ten svůj postaví pod židli. Vedle pouzdra má připravené další papíry na balení. Já si schovám několik nepoužitých do krabice, aby je neodnesl vítr.
Odpoledne se ochladí. Zvedám hrnky a utírám pod nimi drobky, které tam nejsou. Jeden koupí mladá žena pro sestru. Chce ho jen vložit do sáčku a já tentokrát udělám přesně to. Dana se mě potom zeptá, jestli mi má vzít něco k jídlu. Odmítnu tak rychle, že už nabídku neopakuje.
Když začínáme balit, přijde žena s červeným batohem. Vezme můj modrý hrnek. Právě ten, u kterého jsem předělávala ucho třikrát. Prohlédne si ho proti světlu.
Neřeknu nic. Dokonce ani nezadržuju dech okatě. Jen stojím a čekám.
Žena hrnek postaví. „Ještě se podívám tady.“
Vybere si poslední žlutou misku z Daniny nabídky. Dana jí ji zabalí, poděkuje a uloží peníze. Můj hrnek zůstane na ubruse s uchem natočeným ke mně. Žádný další člověk už nepřijde.
Při skládání stolu si skřípnu prst. Dana mi nabídne kapesník namočený vodou, ale já mávnu rukou. Ona ho položí vedle mě a odnese svou skoro prázdnou krabici k autu.
Moje je těžká stejně jako ráno. Ne úplně, prodala jsem dva hrnky. Jenže ten rozdíl v rukou nepoznám.
Dana čeká, až jí odemknu. Zvykly jsme si cestou z keramiky všechno probrat, ještě než vyjedeme z ulice. Dnes sedí na druhém sedadle a zapíná si pás. Na klíně drží složený ručník z krabice.
Prvních pár kilometrů mluvíme jen o cestě. U odbočky na hlavní silnici si už připravuju větu o tom, že příště musíme vybrat jiný trh. S jinými zákazníky. Skoro ji vyslovím.
Místo toho zastavím u pekárny, protože mám hlad, až se mi třesou ruce. Dana se neptá a vystoupí se mnou. Když hledám peněženku, podá mi sáček s tvarohovým koláčem. Koupila dva.
Jíme v zaparkovaném autě. Na sukni mi padá cukr a já nemám sílu ho setřásat.
„Chtěla jsem, abys prodala,“ řeknu. „Ale asi jsem počítala s tím, že já prodám víc.“
Dana žmoulá okraj sáčku. „Nemusela jsi ze mě před lidmi dělat někoho, komu se to jen nepovedlo.“
Přikývnu. Vysvětlování mám připravené hned, celé dlouhé věty o nervozitě a zklamání. Nechám je být. „Nemusela. Promiň.“
Chvíli slyšíme jen stěrače auta vedle nás. Pak se zeptám na první zákaznici. Jestli jí říkala, na co tu zelenou misku chce.
„Pro sebe k narozeninám.“ Dana se zarazí. „To jsem ti vlastně nestihla říct.“
„Povídej.“
A tak mi vypráví o ženě, která si při balení pořád sahala do papíru, aby se misky ještě dotkla. Znovu se mi sevře žaludek. Napadne mě, že takhle nikdo nesahal po mém hrnku. Dana se ale právě usmívá a já ji nechám dokončit i to, co jí zákaznice řekla při loučení.
Doma teď stojím nad svými hrnky a přichází od Dany zpráva. Ptá se, jestli jí pošlu ten ranní snímek ještě jednou, tentokrát v plné velikosti. Najdu ho. Na displeji má otevřenou pusu a v ruce první bankovky. Vedle telefonu stojí můj modrý hrnek. Posunu ho, abych se mohla opřít o stůl, a fotografii jí odešlu.
