Článek
S Lenkou a Radkem se známe ještě z vysoké školy. Několikrát do roka zajdeme na večeři a většinou skončíme u stolu na tři hodiny.
Probereme práci, děti, dovolené i spolužáky, které jsme deset let neviděli.
Na konci přijde účet.
A právě ten se postupně stal trochu zajímavější součástí večera, než by člověk čekal.
„Nebudeme přece počítat každou korunu“
Původně jsme každý platili svoje.
Pak nám jednou číšník přinesl účet dohromady a začali jsme vzpomínat, kdo měl které pivo a komu patřila druhá káva.
Lenka navrhla jednoduché řešení.
„Rozdělíme to třemi. Nebudeme přece počítat každou korunu.“
Rozdíl byl možná padesát korun, takže jsme souhlasili.
Od té doby se z toho stalo pravidlo.
Bylo to pohodlné. Číšník vydělil částku třemi a za minutu bylo zaplaceno.
Jen se postupně ukázalo, že Lenka má většinou trochu jinou představu o večeři než já.
Já řídil, Lenka ochutnávala víno
Lenka má ráda dobré restaurace a když už někam jde, nešetří na sobě.
Nic proti tomu nemám.
Jenže já většinou řídil. Objednal jsem si hlavní jídlo, nealkoholické pivo a tím pro mě večer končil.
Lenka si často dala maso nebo rybu, dvě sklenky vína, kávu a občas dezert.
Jednou jsme seděli v restauraci v centru. Já měl burger za 345 korun a domácí limonádu za necelou stovku.
Lenka si objednala steak za 590, dvě vína a cheesecake.
Účet vyšel skoro na 2 700 korun.
„Tak devět set každý,“ oznámila.
Zaplatil jsem.
Moje objednávka stála něco přes čtyři stovky, takže jsem tentokrát přispěl docela slušně i na věci, které jsem nejedl.
Ale pořád mi připadalo hloupé dělat scénu.
Jednou jsem navrhl každý svoje
Při další večeři to bylo podobné.
Když přišel účet, řekl jsem, že bychom možná mohli zaplatit každý svoje. Číšník měl všechny položky v systému a nebyl by s tím žádný problém.
Lenka se zasmála.
„Prosím tě. Nebudeme mezi kamarády řešit dvě stovky.“
Radek pokrčil rameny. Jemu bylo jedno, jak zaplatíme.
Mně vlastně také.
Tak jsme částku zase rozdělili třemi.
Jen jsem si tu větu zapamatoval.
Dvě stovky mezi kamarády řešit nebudeme.
Pak jsem jednou nemusel řídit
O několik měsíců později jsme šli na večeři znovu.
Tentokrát mě měla vyzvednout manželka, takže jsem poprvé po dlouhé době nemusel autem.
Navíc jsme v práci právě dokončili několikaměsíční projekt a já měl chuť dát si něco lepšího.
V nabídce měli rib eye za 645 korun.
Objednal jsem si ho.
K tomu pivo.
Po prvním jsem si dal druhé.
Lenka tentokrát oznámila, že se snaží trochu hlídat, takže si objednala salát s kuřecím masem a minerálku.
Radek měl těstoviny.
Když se po jídle objevil číšník s nabídkou dezertů, oba odmítli.
Já si dal crème brûlée a espresso.
„Ty ses dneska rozjel,“ smála se Lenka.
Souhlasil jsem.
Netušil jsem, že tím zároveň měním náš několik let starý systém placení.
„Já bych dneska dala každý svoje“
Číšník položil účet doprostřed stolu.
Radek se na něj podíval.
„Tak třetiny?“
Lenka zareagovala skoro okamžitě.
„Já bych dneska dala každý svoje.“
Podíval jsem se na ni.
Pak na účet.
A musel jsem se trochu usmát.
Moje objednávka byla opravdu nejdražší. Steak, dvě piva, dezert a káva vyšly přes tisíc korun.
Lenka se svým salátem a minerálkou zaplatila méně než polovinu.
„Jasně,“ řekl jsem.
Číšník účet bez problémů rozdělil.
Každý jsme zaplatili svoje.
Kdyby tím večer skončil, možná bych nic dalšího neříkal.
Pak ale Lenka sama poznamenala, že takhle je to přece spravedlivější.
Na tuhle větu jsem čekal
Zeptal jsem se jí, proč to tedy nebylo spravedlivější minule.
„Jak minule?“
Připomněl jsem jí večeři, při které jsem navrhoval úplně totéž.
Tehdy mi vysvětlila, že mezi kamarády nebudeme řešit dvě stovky.
Lenka se na chvíli zarazila.
„No jo, ale dneska je ten rozdíl mnohem větší.“
Radek se začal smát.
Já také.
„Takže už jsme překročili částku, kterou mezi kamarády můžeme řešit?“
Lenka protočila oči.
Řekla, že jsem hrozný, protože si pamatuji každou blbost.
To nebyla pravda.
Nepamatoval jsem si ceny ani přesné účty.
Pamatoval jsem si jen to pravidlo.
Nechtěl jsem po ní žádné peníze
Lenka se mě trochu podrážděně zeptala, jestli chci zpětně dopočítat všechny večeře.
Samozřejmě že ne.
Řekl jsem jí, že mi jde jen o jednu věc.
Když většinou objednávala dražší věci ona, dělení účtu bylo pohodlné a řešit rozdíl bylo malicherné.
Stačil jeden večer, kdy jsem měl dražší objednávku já, a najednou bylo správné přesně rozlišit, kdo měl které jídlo.
„Dobře, zní to blbě,“ uznala nakonec.
To mi úplně stačilo.
Nechtěl jsem omluvu ani tři stovky za steak, který jsem před několika měsíci nejedl.
Dopili jsme a pokračovali v hovoru.
Na další večeři už bylo pravidlo jasné
Když jsme se sešli příště, Radek po příchodu oznámil, že kvůli zachování našeho přátelství požaduje písemná pravidla placení.
Lenka mu řekla, ať není trapný.
Pak dodala:
„Každý svoje, jo?“
Souhlasili jsme.
Od té doby to tak děláme.
Nikomu to nevadí a ve skutečnosti je to jednodušší. Číšník si při placení jen projde položky a každý zaplatí, co měl.
Nikdo nepočítá desetikoruny.
Nikdo také nedoplácí tři stovky na cizí steak.
Lenka si zase objednala dražší jídlo
Před pár týdny jsme byli na večeři znovu.
Lenka si dala hovězí, dvě sklenky vína a nakonec dezert.
Já jsem tentokrát řídil, takže jsem skončil u těstovin a minerálky.
Když číšník přinesl účet, automaticky se zeptal, jestli dohromady.
Lenka odpověděla první.
„Zvlášť, prosím.“
Pak se na mě podívala.
„A nic neříkej.“
Neřekl jsem.
Jen jsem zaplatil svoje těstoviny.
Mezi kamarády přece nebudeme řešit každou korunu.
