Článek
Bylo mi padesát a na víkend jsem odjížděla v modrých šatech, které se mi při chůzi obtáčely kolem kolen. Tereza na nádraží poznamenala, že mi sluší, a já se před ní bez rozpaků otočila. Znala mě i s oteklýma očima po rozvodu, v zimní bundě přes pyžamo, když jsem jí jednou večer potřebovala něco říct. Tentokrát jsme měly před sebou dva dny v penzionu u Třeboně, bez práce a rodinných návštěv. Kufr jsem jí podala do vlaku a v duchu už seděla někde na slunci s nohama pod stolem.
V sobotu jsme se vrátily z dlouhé procházky promrzlé. Tereza si po sprše rozpustila vlasy a sedla si vedle mě na pohovku v pokoji. Z malé lahve jsme si nalily každá sklenku vína. Vyprávěla jsem jí o posledním nepovedeném rande, při kterém muž půl večera mluvil o své zahradní sekačce. Smála se, pak mi z tváře odhrnula pramen vlasů. Její ruka tam zůstala. Přestala jsem uprostřed věty. „Můžu?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem a pootočila se k ní.
Políbila mě pomalu a já ji chytila za rukáv, když se odtahovala. Bylo zvláštní cítit tak známou vůni takhle zblízka. Terezu jsem objímala při narozeninách, usínala vedle ní na výletech, nikdy mě však nenapadlo přitisknout ústa k jejímu krku. Teď ano. Ještě chvíli jsme se líbaly. Potom vstala, že otevře okno. Seděla jsem na pohovce s horkými tvářemi a dívala se na její záda. Když si šla lehnout, dotkla se mého ramene. Dlouho jsem pak poslouchala, jestli už spí.
Ráno jsem chtěla, aby si ke snídani sedla vedle mě. Vybrala si židli naproti. Mluvily jsme o odjezdu a o tom, kde cestou koupíme něco domů. Teprve při balení jsem řekla: „Ten včerejšek mi pořád běží hlavou.“ Tereza přeložila svetr a přitiskla ho do kufru. „Mně taky. Jen bych z toho teď nedělala velkou věc.“ Slyšela jsem hlavně to slovo teď. Připadalo mi možné, že potřebuje čas stejně jako já. Ve vlaku jsem položila tašku do police, nechala místo vedle sebe volné a čekala, jestli si přisedne.
V následujících dnech mi psala jako vždycky. Fotku připáleného oběda, dotaz na opravnu bot, poznámku o kolegyni. Jenže já četla každé její oslovení několikrát. Když se zeptala, jestli jsem dobře spala, odpověděla jsem až po obědě, abych nepůsobila nedočkavě. Pak mě mrzelo, že už nenapsala. Při práci jsem si vybavovala její dlaň na tváři a večer v posteli zjišťovala, že se na ten dotek netěším jen ve vzpomínce. Chtěla jsem ho znovu, úplně střízlivá, v obyčejné úterý.
Naše další setkání jsem navrhla na neděli. „Přijď ke mně, uvařím,“ napsala jsem. Tereza souhlasila a přidala, že už se těší na pořádné povídání. Na stůl jsem dala látkové ubrousky a koupila stejné víno jako v penzionu. Připadala jsem si odvážná, dokud nezazvonila. Když se ve dveřích naklonila k obvyklému polibku na tvář, obrátila jsem ústa k jejím. Zarazila jsem se těsně před dotykem a rychle jí nabídla, že pověsím kabát.
Všimla si prostřeného stolu. „Ty sis dala práci,“ řekla a položila vedle talíře krabičku zákusků. Sedla si na své obvyklé místo u okna a začala o Pavlovi, novém kolegovi z jiného oddělení. Byl rozvedený, rád chodil pěšky a na fotografii prý vypadal hůř než ve skutečnosti. Položila přede mě telefon. „Napadlo mě, že bychom mohli zajít někam ve třech. Nemuselo by to hned být rande.“ Na displeji se usmíval cizí muž a já nedokázala odtrhnout oči od jeho ruky položené na psí hlavě.
„Terezo, já jsem tě dneska nepozvala, abychom mi hledaly chlapa.“ Odsunula jsem telefon. Usmála se, jako by chtěla něco zlehčit, ale já pokračovala: „Chtěla jsem být s tebou. Od toho víkendu na tebe myslím jinak.“ Zůstala opřená o židli, prsty na víčku krabičky. „Já jsem myslela, že když budeme normálně fungovat…“ Nedopověděla to. Sedla jsem si naproti ní. „Tak já na to přestanu myslet?“ Tereza sklopila oči. „Asi jsem doufala, že to vyšumí.“
Ukázala na telefon. „Dřív jsme spolu přece takhle probíraly chlapy. Myslela jsem, že se k tomu vrátíme a nebudu muset…“ Odmlčela se. „Říct mi to?“ zeptala jsem se. Přikývla. Telefon obrátila displejem dolů. Řekla mi, že se jí ten polibek líbil, nechtěla ho svádět na víno. Ale dál jít nechtěla. „Tak proč jsi mě políbila?“ Chvíli hledala odpověď. „V tu chvíli jsem chtěla. A pak jsem nevěděla, jak ti říct, že to pro mě bylo jen tehdy.“ Rozplakala jsem se až při slově tehdy.
Podala mi kapesník, ale nepřišla mě obejmout. Byla jsem za to vděčná a současně mě to bolelo. Nabídla, že zůstane, jenže já nevěděla, jak bych vedle ní seděla další hodinu a mluvila o práci. Požádala jsem ji, aby šla. U dveří se zeptala, jestli mi může zítra zavolat. „Zítra ještě ne,“ řekla jsem. Přikývla a oblékla si kabát. Po jejím odchodu jsem odklidila nepoužitý talíř. Zákusky zůstaly v krabičce. Jeden byl můj oblíbený, přesně věděla který.
O týden později jsem vyjela vlakem do Roztok. S Terezou jsme odtamtud chodívaly podél řeky k přívozu a na druhém břehu se hned obracely zpátky. Tentokrát jsem za přístavištěm pokračovala dál. U rozcestí jsem se málem zeptala, kudy půjdeme. Pak jsem vytáhla mapu. Cesta kousek stoupala a já si nahoře musela rozepnout bundu. S návratem jsem počítala dřív, ale ještě se mi nechtělo. Prošla jsem další zatáčku, teprve potom se otočila. Zpáteční vlak jsem si vyhledala až při čekání na přívoz.
Na tu sobotní noc myslím pořád. Někdy bych byla radši, kdybychom tehdy dopily víno a šly spát. Jindy si vzpomenu na její ruku ve vlasech a znovu bych se k ní otočila. Nevím, kdy ji dokážu pozvat jen na obyčejnou neděli.
