Článek
S Alenou jsme se znaly patnáct let. Bydlela přímo pod bytem mladých manželů, já o patro níž a přes chodbu. Každý čtvrtek jsme spolu pily kávu. Střídaly jsme kuchyně a většinou už při stavění hrnků na stůl poznaly, jestli druhá přichází s něčím nepříjemným.
Od jara mluvila hlavně o hluku shora. Popisovala posouvání židlí, večerní návštěvy a hudbu přes zavřené dveře ložnice. Několikrát prý zazvonila, ale ztišení vydrželo jen chvíli. Ráno pak sousedy potkávala u schránek a oni se usmívali, jako by se nic nestalo.
Také ke mně občas něco dolehlo. Jednou v neděli duněly basy, jiný večer se na schodišti dlouho loučila návštěva. Nedokázala bych však říct, z kterého bytu pokaždé přicházela. Aleně jsem přesto přitakávala, že s takovou bezohledností by měl někdo něco udělat.
Když přinesla vytištěný dopis správci domu, nalévala jsem právě vodu do konvice. Položila vedle cukřenky dvě stránky a ukázala, kde mám podepsat. Byla ráda, že už to konečně sepsala. Vzala jsem si brýle a začala číst, zatímco ona rozdělovala přinesený koláč.
Dopis uváděl, že jsme obě v sobotu čtrnáctého slyšely od jedenácti večer do půl druhé hlasitou hudbu, křik a rány. Přečetla jsem datum ještě jednou. Tu sobotu jsem jela za dcerou do Pardubic. Pomáhala jsem jí sestavit knihovnu a vrátila se až v neděli po obědě.
Připomněla jsem Aleně, že jsem jí před odjezdem nechávala náhradní klíč kvůli očekávanému balíku. Pamatovala si to. Jen pokrčila rameny, že zrovna na té sobotě přece nezáleží, když podobné večery bývají i jindy. Ukázala mi znovu místo pro podpis.
Potřebovala druhé jméno, ne další vzpomínku
Navrhla jsem vyškrtnout moje jméno z popisu soboty. Mohla jsem samostatně napsat o nedělní hudbě, kterou jsem skutečně slyšela. Datum jsem si ovšem nepamatovala a nechtěla jsem doplňovat hodiny podle toho, co měla poznamenané ona.
Alena odložila nůž. Vysvětlovala mi, že správci už psala a pokaždé dostala jen odpověď, aby se se sousedy zkusila domluvit. Tentokrát chtěla uvést přesný večer a dva lidi, kteří jej potvrdí. Jinak zase zůstane jedinou protivnou ženskou, které vadí každý krok.
Věřila jsem jí, že tu noc nespala. Co u mě sotva zaznělo, mohla slyšet přímo nad hlavou. Vrátila jsem jí však dopis bez podpisu. Požádala jsem ji, aby ho upravila; pod tímhle popisem bych tvrdila, že jsem byla doma, a ona přece ví, že nebyla.
Začala připomínat, kolikrát mi vyzvedla zásilku a jak se mnou čekala na zámečníka, když jsem si zabouchla dveře. Mluvila tiše a hleděla na mě, jako bych jí odpírala stejně obyčejnou pomoc. Koláč jsem měla rozdrobený na talíři a nevěděla jsem, kam položit vidličku.
Přiznala jsem, že jsem o sousedech někdy mluvila jistěji, než odpovídalo tomu, co jsem sama zažila. Mohla proto počítat s mou podporou stížnosti. To ale nebyl souhlas potvrdit sobotní noc. Alena listy srovnala a uklidila do desek ještě před dopitím kávy.
Dva dny se neozvala. Potom mě u výtahu zastavila paní Králová a zeptala se, proč jsem si stížnost rozmyslela. Alena jí řekla, že jsme byly domluvené, ale já nechci mít v domě nepříjemnosti. Než jsem stačila vysvětlit celou věc, otevřely se dveře výtahu a paní Králová nastoupila.
Pozvánku na pondělní domovní schůzi jsem měla na lednici už týden. Alena mi zprávou oznámila, že se bude projednávat také hluk a že mi podrží židli. Při představě, jak před ostatními opravím její vyprávění, se mi tam nechtělo. Teď jsem se nepříjemností skutečně bála.
Na schůzi jsem opravila jen to, co se týkalo mě
V místnosti za kočárkárnou bylo těsno. Alena seděla s deskami na kolenou a vedlejší židli nechala prázdnou. Sedla jsem si k ní; nechtěla jsem předem ukazovat celému domu, že jsme se nepohodly. Mladí manželé přišli poslední a zůstali stát u dveří.
Když správce otevřel hluk, Alena popsala sobotní návštěvu. Pak dodala, že původně měly vystoupit dvě domácnosti, ale já už se přidat nechci. Několik lidí se na mě podívalo. Měla jsem připravené dlouhé vysvětlení, nakonec jsem však začala pouze tím, že jsem dotyčnou noc nebyla doma.
Doplnila jsem, že tím nezpochybňuji její zkušenost. Popsala jsem vlastní neděli s hudbou, včetně toho, že přesné datum nevím. Správce si udělal dvě oddělené poznámky. Alena se dívala na jeho sešit. Čekala jsem, zda něco namítne, ale jen sevřela desky pevněji.
Sousedé připustili sobotní oslavu, nesouhlasili však s tím, jak dlouho trvala a jak byla hlasitá. O tom jsem nemohla rozhodnout. Správce je požádal, aby večerní návštěvy ztišili, a Alenu, aby případné další rušení popsala samostatně. Pak jsme přešli k zatékání do sklepa.
Po schůzi jsme obvykle chodily ke mně a probíraly, co kdo navrhl. Tentokrát si Alena oblékla kabát a začala mluvit s paní Královou. Chvíli jsem stála u dveří s klíči v ruce. Potom jsem je pozdravila a šla nahoru sama. Doma jsem vytáhla jeden hrnek místo dvou.
Ve čtvrtek jsem jí zavolala a nabídla kávu. Nechtěla jsem nechat patnáct let skončit bez dalšího rozhovoru. Odmítla, protože ji pořád mrzelo, jak sama na schůzi vypadala. Nezačala jsem znovu vysvětlovat datum. Řekla jsem jí, že mi naše posezení chybí. Chvíli jsme obě mlčely, než se rozloučila.
Od té doby spolu mluvíme hlavně na chodbě. Jednou mi sama řekla, že je nahoře poslední dobou klidněji. Měla jsem z toho radost. Zeptala jsem se, jestli už lépe spí, a chvíli jsme si povídaly jako dřív. Když pak odemykala svůj byt, na kávu mě nepozvala.
Dopis jsem nepodepsala a naše čtvrtky se zatím nevrátily. Mrzí mě, jak lehce jsem dřív přitakávala věcem, o kterých jsem věděla málo. Za to se Aleně omluvit můžu. Za odmítnutí potvrdit noc strávenou jinde však ne. Přála bych si, abychom spolu jednou mohly sedět u stolu, aniž by jedno z toho muselo vymazat druhé.
