Článek
S Alenou se známe od školy. Ona režíruje ochotníky, já po práci v prodejně látek šiju závěsy a zkracuju kalhoty. Obvykle mi svoje divadelní nápady líčí u kávy. Tentokrát vytahuje obrázky kabátů a já místo přikyvování začínám počítat knoflíky.
Za ušití šesti kabátů nabízí dvanáct tisíc. Materiál soubor zaplatí zvlášť. Mají být schválně trochu směšné. Velké kapsy, široké klopy, jeden rukáv jako druhý. To poslední si do poznámek dopisuju sama.
Večery mezi šesti ramínky
Mám na ně tři týdny. Dvěma zákaznicím řeknu, že teď nemůžu, a na lednici připnu fotografii nového stroje. Starý při pomalém šití občas vynechává stehy. Na nový už mám většinu peněz; tahle zakázka má doplnit zbytek.
První týden se mi doma líbí. Z rádia hraje hudba a já konečně nepřeměřuju délku nohavic. Manžel obchází šest ramínek zavěšených na dveřích. Tvrdí, že u nás v předsíni čeká na autobus delegace z minulého století.
Druhý týden Alena volá, že hlavní herec odjíždí na několik měsíců pracovně pryč. Náhradu nesehnali a představení ruší. Sedím u stroje s jednou kapsou v ruce. Nejprve se zeptám, jestli tedy posuneme zkoušku. Teprve pak mi dojde, že není co posouvat.
Alena mě uklidňuje: peníze mají schválené, dohodu dodrží. Kabáty mám dokončit, uloží je do fundusu. Třeba hru někdy obnoví nebo je použijí jinde. Nemusím už ani spěchat.
Poděkuju jí. Večer přišívám stejnou kapsu třikrát.
Zkouška na představení, které nebude
Peníze pořád potřebuju. Jen už se mi nechce každý večer usedat ke kabátům, které v duchu vidím pod igelitem ve skladu. Přistihnu se, že se na Alenu zlobím. Přitom mi nic neodepřela, práci chce zaplatit a termín uvolnila. Těžko se stěžuje na takhle slušné zacházení.
Na domluvenou zkoušku nakonec jedeme. Alena chce před uložením poznamenat, komu co sedí, a já potřebuju vědět, kam ještě sáhnout. V klubovně stojí termoska a na stole leží jiné scénáře.
Petr zvedá ruce, abych mu zkontrolovala průramky. Přes rameno se ptá kolegyně, jestli by v nové komedii hrála jeho manželku. Ta odmítá: prý už s ním byla vdaná dvakrát. Smějeme se a já mu přitom špendlím rukáv.
„A tam budou potřeba jaké kostýmy?“ zeptám se.
„Normální oblečení. Něco přineseme z domova.“
Přikývnu a hledám další špendlík. Všichni už plánují něco jiného, jen já doma dál vyrábím původní premiéru. Nechci přece, aby kvůli mně hráli starou hru. Ale trochu bych chtěla, aby se jim po ní aspoň stýskalo.
Cestou domů Aleně říkám, že se mi kabáty dokončovat nechce. Ona namítne, že budou mít hotovou zásobu a já odměnu. Na chvíli to zase zní jako výborný plán.
Nový stroj si ještě počká
Doma rozložím kabáty na stůl. Dva jsou hotové, čtyři potřebují rukávy, podšívku a dokončit zapínání. Odhaduju to ještě na šest večerů. Manžel mezitím už podruhé vyrazil do kina sám, protože já chci mít nejdřív ušito.
Sepíšu odpracované hodiny a zavolám Aleně. Navrhnu šest tisíc za dosavadní práci. Materiál už soubor uhradil, všechno mu předám. Zbytek nechci šít jen proto, abych se dostala k celé částce.
Alena chvíli mlčí. Pak se ptá, jestli mi něco provedla. To mě zabolí víc, než jsem čekala. Vysvětlím jí, že ne, a tentokrát nezapomenu dodat, že nabídky zaplatit všechno si vážím.
Domluvíme se. Kabáty převezme tak, jak jsou, a šest tisíc mi pošle. Při předávání zvedne z krabice nastříhaný rukáv a hledá, ke kterému kusu patří. Ukážu jí to. Ani jedna nenavrhuje, že bych mohla dodělat aspoň tenhle.
Fotografii stroje z lednice nesundávám. Jen pod ni připínám lístek s částkou, která ještě chybí. S Alenou si domlouváme na příští týden kávu. „Bez obrázků,“ dodá a já se zasměju. Manžel při pohledu na prázdné dveře poznamená, že delegace odjela. Opravím ho: čtyři členové pořád ještě nemají přišité rukávy.
