Článek
Není na ní Karlovy Vary, ale Karlsbad. Ulice se jmenují německy, hotely mají německé nápisy a město, které založil český král, mluví většinově německy. Na jaře 1938 se v Karlových Varech nekonala jen lázeňská sezona. Do města přijela Sudetoněmecká strana Konrada Henleina. V sálech a hotelích se jednalo o požadavcích, které se tvářily jako ochrana německé menšiny v Československu. Ve skutečnosti se z nich stal jeden z kroků k rozbití republiky.
Dne 24. dubna 1938 byl v Karlových Varech vyhlášen Karlovarský program. O pár měsíců později už město patřilo nacistickému Německu. Po válce se zase změnilo skoro k nepoznání. Většina německého obyvatelstva byla vysídlena, do prázdných domů přišli noví obyvatelé a z města, které bylo po staletí známé jako Karlsbad, se teprve tehdy staly většinově české Karlovy Vary.
Karel IV. a horká voda
Příběh města se tradičně začíná u Karla IV. Podle legendy objevil léčivý pramen při lovu v loketských lesích. Reálnější je držet se toho, co se dá doložit: 14. srpna 1370 propůjčil Karel IV. osadě u horkých pramenů městská práva podle vzoru nedalekého Lokte.
Město vyrostlo z vody. Ne z pevnosti, trhu nebo křižovatky obchodních cest, ale z horkých pramenů, kvůli nimž sem lidé přijížděli léčit tělo. Nejdřív se v minerální vodě hlavně koupali, později se rozšířila pitná kúra. Vary se staly místem, kam člověk nepřijel jen přespat. Přijel se léčit, chodit, pít vodu, ukazovat se a potkávat jiné lidi.
Právě lázeňství z nich časem udělalo evropské město. Přijížděli panovníci, šlechtici, lékaři, úředníci, umělci, obchodníci a bohatí pacienti. Jazykem každodenního města ale po dlouhá staletí nebyla čeština. Byla to němčina.
Ještě před druhou světovou válkou byly Karlovy Vary městem s drtivou německou většinou. V roce 1930 mělo město podle sčítání 23 901 obyvatel. Z nich bylo 20 856 Němců a jen 1 446 Čechoslováků, tedy osob československé národnosti.
Německy se mluvilo doma, v obchodech, v lázních, v hotelech, v redakcích i v městském životě. Češi tam žili také, ale nebyli určující většinou. Po vzniku Československa v roce 1918 se z Karlsbadu stalo město nového státu, se kterým se velká část místních Němců neztotožňovala.
To neznamená, že by každý karlovarský Němec byl nacista. To by bylo příliš jednoduché. Ve městě žili němečtí liberálové, sociální demokraté, podnikatelé, lázeňští lékaři, hoteliéři, řemeslníci, židovské rodiny i lidé, kteří chtěli hlavně práci a klid. Jenže třicátá léta klid nepřinesla.
Hospodářská krize zasáhla pohraničí tvrdě. Lázeňský provoz, obchod i průmysl pocítily propad. Do nespokojenosti vstoupila Sudetoněmecká strana. Nabízela jednoduchou odpověď: za problémy může Praha, Češi, Československo. Karlovy Vary se staly jedním z míst, kde se tahle politika ukázala naplno.
Duben 1938
V dubnu 1938 přijel do Karlových Varů Konrad Henlein. Město nebylo vybrané náhodou. Bylo symbolem německého pohraničí, bohaté lázeňské tradice a zároveň místem, kde se dalo dát požadavkům Sudetoněmecké strany velkou scénu.
Karlovarský program měl osm bodů. Požadoval mimo jiné plnou rovnoprávnost německé skupiny, uznání německého sídelního území, samosprávu v tomto území a svobodu hlásit se k německému národu a německému světovému názoru.
Na papíře to mohlo vypadat jako politický program menšiny. Jenže po anšlusu Rakouska a po březnových jednáních Henleina s Hitlerem už nešlo jen o jazyk na úřadě. Požadavky měly Československo tlačit do situace, ze které nebyla dobrá cesta ven. Kdyby je Praha odmítla, mohla být obviněna z útisku Němců. Kdyby je přijala, rozložila by vlastní stát zevnitř.
V Karlových Varech se tak v dubnu 1938 neřešila jen budoucnost jednoho lázeňského města. Hrálo se o hranice republiky. Po Mnichovské dohodě v září 1938 muselo Československo postoupit pohraničí Německu. Karlovy Vary se staly součástí říše. Čeští úředníci, vojáci, státní zaměstnanci a část českých obyvatel odešli nebo museli odejít. Židovská komunita, která k městu patřila od 19. století, se ocitla v přímém ohrožení.
V květnu 1945 se Karlovy Vary vrátily do Československa. Jenže obyvatelstvo, které v nich žilo, se už do starého světa vrátit nemohlo. Německá většina byla po válce vysídlena. Nejdřív přišel divoký odsun, potom organizované transporty. Z města a okolí odcházeli lidé, jejichž rodiny tam často žily po generace.
Někteří nesli odpovědnost za podporu nacismu, jiní byli prostě Němci ve špatné době na špatném místě. Pro Karlovy Vary to nebyla jen výměna jazyka na úředních tabulkách. Byla to i výměna obyvatel města.
Po roce 1948 se změnil i smysl lázní. Karlovy Vary už nebyly tím starým evropským světem, kam jezdili bohatí hosté, aristokraté, rentiéři a cizinci na dlouhé pobyty. Socialistický stát z nich udělal lázně pro pracující.
Do hotelů a sanatorií přijížděli lidé na poukazy. Léčili se zaměstnanci podniků, horníci, dělníci, úředníci, lidé, kteří by se do prvorepublikového luxusního Karlsbadu často vůbec nedostali.
Lázně už nebyly jen pro horní vrstvy. Zároveň ale město ztratilo část staré kosmopolitní elegance. Velké hotely zestátnil stát, provoz se podřídil plánu, soukromý lázeňský svět zmizel.
Po roce 1989 přišla další změna. Tentokrát ne tak drastická jako po válce, ale viditelná na první pohled. Do Karlových Varů začali ve větším počtu jezdit rusky mluvící hosté a investoři. V lázeňském centru přibývaly ruské nápisy. Kupovaly se domy, hotely a byty. Vznikaly obchody a služby zaměřené na klientelu z postsovětského prostoru. Někteří místní si zvykli, jiní mluvili o tom, že se centrum města mění v prostor, kde čeština znovu ustupuje.
Bylo to jiné než před rokem 1945. Přesto se v běžné řeči začalo o Karlových Varech mluvit jako o nejrustějším českém městě. Lázně totiž vždy přitahovaly cizince. Dřív německy mluvící hosty, evropskou aristokracii a bohaté pacienty. Po roce 1989 velkou část klientely z Ruska a dalších postsovětských zemí.
Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 se tahle etapa začala měnit. Sankce, omezení cestování i politická atmosféra zasáhly klientelu, která byla v Karlových Varech dlouho vidět. Ale stopy zůstaly. Nápisy, domy, vlastnické vztahy, vzpomínky místních, prázdnější hotely i otázka, na koho se lázeňské město bude spoléhat dál.
Zdroje:
