Článek
Pavla jsem poznala krátce před šestatřicátými narozeninami. Pracoval jako servisní technik a často jezdil po republice. Když jsme spolu začali chodit, řekl mi, že je už rok odloučený od manželky. Rozvod prý zatím neřeší, protože se potřebují domluvit na domě a nechce do toho tahat právníky.
Měl šestnáctiletou dceru a já respektovala, že si nové uspořádání žádá čas. Dnes mi připadá neuvěřitelné, jak rychle jsem přijala pravidla, která stanovoval jen on.
Jeho maminka mi schovávala výbavu
Po třech měsících mě vzal k rodičům do vesnice kousek od Kolína. Jeho maminka mě objala a řekla, že už se na mě těšila. Otec mi nalil víno a vyptával se na práci. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych u toho stolu neměla sedět.
Začali jsme k nim jezdit na nedělní obědy. Pomáhala jsem jeho matce na zahradě a ona mi ukazovala staré fotografie. Jednou vytáhla vyšívaný ubrus po své mamince.
„Ten ti schovám. Až budete mít něco společného, bude se hodit,“ řekla.
Už dávno jsem neměla vlastní mámu a její zájem mi dělal dobře. Někdy jsem jí zavolala i bez Pavla. Ptala se, jak mi je, a já jí věřila.
Na společné bydlení nebyla vhodná chvíle
Pavel u mě přespával dvakrát, někdy třikrát týdně. Na ostatní dny měl práci, dceru nebo povinnosti kolem domu. Říkal, že spává u rodičů, aby se s manželkou zbytečně nehádal.
Jednou jsem se jeho matky zeptala, jestli se Eva ještě nesnaží manželství zachránit. Zavrtěla hlavou. „Ta už si taky žije po svém. Ty se tím netrap.“ Ulevilo se mi. Aspoň jsem nikomu nerozbíjela rodinu.
„Ještě chvíli vydrž, Klárko. Nechci, aby dcera měla pocit, že jsem ji vyměnil,“ opakoval.
Z vlastní rodiny jsem věděla, co rozchod rodičů dokáže způsobit. Přestala jsem na něj tlačit. Jeho matka mě navíc ujišťovala, že Pavel potřebuje všechno vyřešit v klidu.
Přijela jsem v jinou sobotu
Na jaře jsem jeho mamince vezla sazenice rajčat. Měla jsem cestu kolem a chtěla ji překvapit. Pavel mi předtím napsal, že má víkend s dcerou.
Otevřela mi žena přibližně v mém věku. Za ní stála Pavlova matka a v ruce držela talíř.
„Dobrý den, já jsem Klára. Vezla jsem paní Věře rajčata,“ vysvětlila jsem.
„Já jsem Eva, Pavlova manželka,“ odpověděla žena.
Chvíli jsem čekala, že někdo něco dodá. Že mi vysvětlí, proč je tady. Jenže Věra položila talíř a podívala se na mě tak, že mi začalo být zle.
„Pavel je ještě s tátou v obchodě,“ řekla Eva. „Za chvilku budou zpátky.“
O rozvodu nic nevěděla
Evy jsem se zeptala, jestli spolu opravdu ještě bydlí.
„Samozřejmě. Proč bychom nebydleli?“
Řekla jsem jí, že s Pavlem dva roky chodím. Dívala se na mě a opakovala, že to není možné. O žádném odloučení nevěděla. Jeho noci mimo domov považovala za pracovní cesty. O mně se doslechla jako o kolegyni, která občas potřebuje pomoc s autem.
Eva se posadila na židli v předsíni. Pak vstala, odešla do kuchyně a zavřela dveře. Sazenice jsem pořád držela v náručí. Věra se mi je pokusila vzít, ale ustoupila jsem.
„Vy jste to věděla?“ zeptala jsem se jí.
Přikývla. Její manžel také. Oba věděli, proč ke mně syn jezdí i co mi tvrdí o své rodině.
„My jsme mysleli, že si nakonec vybere. Nechtěli jsme přijít o syna,“ řekla tiše.
Nejvíc mě bolí její telefonáty
Odjela jsem dřív, než se Pavel vrátil. Večer mi volal a vysvětloval, že jeho manželství opravdu není šťastné. Jen mi nechtěl ublížit tím, jak složité to celé je.
Naposledy jsem ho viděla, když si vyzvedával věci z mého bytu. O několik dní později mi napsala Eva. Chtěla vědět, od kdy to mezi námi trvalo. Nevěděla jsem, co jí Pavel řekl, a tak jsem jí napsala pravdu.
Pavlovu matku jsem už neviděla. Ještě několikrát volala a potom poslala zprávu, že pro mě má pořád schovaný ten ubrus.
Neodpověděla jsem. S Pavlovou lží se postupně vyrovnávám. Mnohem hůř snáším vzpomínku na ženu, které jsem se svěřovala se strachem, že mi dochází čas mít dítě.
Vyslechla mě, uklidnila a pak se zeptala, jestli s Pavlem přijedeme v neděli. Dnes už vím, že mě mohla stejně laskavě pozvat, jako o týden později pozvala jeho ženu.
