Článek
Šest let jsem žila v Anglii a domů jsem jezdila na Vánoce, někdy ani to ne. Když mi v červnu sousedka paní Horká zavolala, že tátu našli ráno za výčepem, letěla jsem prvním spojem z Manchesteru. Za tři týdny jsem měla na stole nabídku developera a v hlavě jediný plán: počkat, až skončí dědické řízení, podepsat, zaplatit dluhy a odjet.
Proč bych tu měla zůstávat?
Hospoda U Lípy stojí na návsi naproti kapličce. Dole je výčep a velký sál, nahoře byt, ve kterém jsem vyrostla. Sál se nepoužívá od doby, kdy se v něm přestaly pořádat plesy, střechou nad ním zatéká a kotel je starší než já. Táta dlužil za elektřinu i pivovaru. Developer z Jihlavy chtěl pozemek se zahradou pro šest rodinných domů a nabídl cenu, ze které by se zaplatily dluhy a ještě trochu zbylo.
Ve vsi se to rozneslo dřív, než jsem stihla nabídku dočíst. Paní Kubátová mi v obchodě vracela drobné, aniž by se na mě podívala. Starosta se po pohřbu zeptal, jestli si to opravdu nechci rozmyslet, protože hospoda je to poslední, co tu ještě mají. Pan Šindelář od hasičů mi řekl rovnou, že by se táta v hrobě obracel.
Nechci tvrdit, že mě to nebolelo. Jenže nikdo z nich mi neřekl, kdo by tam vlastně měl čepovat. Já ne. V Anglii jsem dělala ve skladu a potom na hotelové recepci. Umím objednat zboží a usmívat se na cizí lidi, ale na hospodu na vsi, kde se v úterý nevytočí ani jeden sud, jsem neměla peníze ani sílu. A upřímně ani chuť.
Kdo vlastně tátovi psal?
Účty jsem procházela u okna, kde táta vždycky sedával s notebookem na dlouhé dřevěné lavici. Faktury měl v šanonu, hesla v linkovaném sešitě s kaprem na obálce. Kromě přístupu do banky a k objednávkám z velkoobchodu tam byla spousta e-mailových adres, které jsem neznala. U každé bylo jméno: Pepa z Brna, Hanka K., cyklista Venca, Turistka77, Jaroslav Mlíčko a spousta dalších.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o dodavatele. Pak jsem na mapách otevřela profil hospody a uviděla je všechny. Za posledních pět let tam bylo skoro dvě stě recenzí. První napsala Hanka K. tři měsíce po mámině smrti: „Guláš dobrý, hostinský smutný. Přijdu zase, ať má s kým mluvit.“
Ne všechny byly pochvalné. Pepa z Brna si stěžoval, že pivo je tak studené, až ho bolí zuby, a že mu hostinský tak dlouho vyprávěl o kaprech z návesního rybníka, že mu vystydla polévka. Dal tři hvězdičky. Majitel pod tím odpověděl: „Děkujeme za zpětnou vazbu. Příště polévku donesu s pokličkou a o kaprech budu mluvit až po jídle.“
Táta si s nimi povídal. Cyklista Venca se ptal, jestli už je opravená střecha nad sálem, a táta mu za dva dny odepsal, že ještě ne, ale letos to snad vyjde. Turistka77 chválila nové záclony. Jaroslav Mlíčko psal hlavně o počasí a o tom, že na návsi zase nikdo nebyl. Mezi recenzí a odpovědí někdy uběhly jen čtyři minuty.
Přečetla jsem je všechny za jedinou noc. Seděla jsem na té lavici pod oknem, v chodbě za mnou bublal kotel a venku svítila jen lampa u kapličky. Kolem třetí jsem došla k recenzi z letošního ledna. Hanka K. se ptala: „A jak se má dcera v té Anglii?“ Táta odepsal: „Píše málo, ale má hodně práce. To je dobře.“
Zaklapla jsem notebook a dlouho seděla potmě. Volali jsme si jednou za čtrnáct dní, většinou v neděli, a já po deseti minutách pokaždé říkala, že už musím. Netušila jsem, že zbytek týdne zaplňuje lidmi, které si sám vymyslel. Ani to, že o mně mluví s nimi, protože se mnou na to nebyl čas.
Dá se prodat hospoda, ve které si někdo povídal?
Ráno jsem developerovi napsala, že si to ještě rozmyslím. Nevěděla jsem, co přesně chci rozmýšlet. Spočítala jsem, kolik by stálo udržet hospodu otevřenou aspoň přes zimu. Spočítala jsem i, kolik lidí za poslední měsíc před tátovou smrtí opravdu přišlo. Podle pokladny to byli hlavně čtyři stejní chlapi v pátek a hasiči po schůzi.
Šla jsem za starostou, ukázala mu čísla a čekala, že mi řekne, jak hospodu obec podrží. Řekl, že rozpočet je napjatý a že by se možná našel nájemce, jen to chce čas. Paní Kubátová se doslechla, že váhám, a poprvé se na mě v obchodě usmála. Z toho úsměvu mi bylo skoro hůř než z jejího předchozího mlčení.
Starosta pak obvolal dva hospodské z okolí. Jeden se ani nepřijel podívat, druhý prošel sál, podíval se na mokrý strop a řekl, že bez nové střechy to nebere. Mezitím mi přišla od pivovaru druhá upomínka s termínem a já pořád platila nájem za pokoj v Manchesteru. Čas, o kterém starosta mluvil, jsem neměla.
Tehdy jsem pochopila, že ves nechce hospodu. Chce, aby hospoda existovala. Aby se svítilo v okně, když jdou lidé z autobusu, aby bylo kde uspořádat pohřební hostinu a kam jednou za rok pozvat na hasičský ples. Táta to věděl taky. Nevím, kolik lidí podle jeho hvězdiček opravdu přijelo, a nechci to omlouvat. Myslím ale, že si v tom okně hlavně rozsvěcel sám.
V září, hned jak skončilo dědické řízení, jsem jela do Jihlavy a smlouvu podepsala. Ruka se mi netřásla, jen jsem dvakrát špatně napsala datum. Developer se zeptal, jestli si chci z budovy něco nechat, než ji vyklidí. Řekla jsem, že lavici od okna. Myslel si, že kvůli dřevu. Neopravovala jsem ho.
Co se vejde do pražského bytu?
Do Prahy jsem se stěhovala v říjnu, do pronajatého dvoupokoje v Libni. Práci jsem našla na recepci hotelu nedaleko Florence, protože to umím. Lavice měří dva metry dvacet a do kuchyně se vešla jen tak, že stůl obcházím bokem. Naložit mi ji pomohl pan Šindelář. Celou dobu mluvil jen o tom, čím ji podložit, aby se v dodávce neodřela.
Profil hospody na mapách teď hlásí „trvale zavřeno“. Na jaře se má bourat. Ve vsi si budou pamatovat, že jsem to byla já, kdo prodal U Lípy, a budou mít pravdu. Prodala jsem ji kvůli penězům, ale nejen kvůli nim. Kdybych zůstala, byla bych tam šestým hostem a povídala bych si s těmi, kteří neexistují.
Večer si na lavici sedám s čajem a dívám se z okna na tramvaje. Ztratila jsem byt nad výčepem, ve kterém jsem vyrostla, i dobré jméno ve vsi, kam už asi nepojedu. Vím to a nic z toho nevrátím. V neděli volám paní Horké, která mi tehdy telefonovala do Manchesteru. Vypráví mi, kdo teď jezdí na pivo do vedlejší vsi a že bagr ještě nepřijel. Po deseti minutách neříkám, že už musím. A lavici nikomu nedám.
