Článek
Ota Pospíšil jezdil po Brně se šalinou třicet čtyři let. Teď ho porážely tři schody před vlastním domem.
Od operace kyčle uběhly skoro tři měsíce. Doktor byl spokojený. Ota ne.
Hůl z nemocnice stála v předsíni za botníkem. Šedá, kovová, s gumovou patkou. Ven ji nikdy nevzal.
Když se ho dcera Hana ptala proč, mávl rukou: „Nepotřebuju ji. Vždyť chodím.“
Chodil. Jenže u každého schodu se chytal zábradlí tak pevně, až mu zbělaly klouby. A do obchodu na rohu chodil delší cestou, kolem zídky, o kterou se dalo nenápadně opřít.
Hana to viděla. Nic neříkala. Aspoň zpočátku.
V pondělí odpoledne zazvonila u dveří s dlouhým balíčkem v ruce. „To je pro tebe, tati.“
Ota rozbalil papír a zamračil se. Hůl. Tmavě modrá, lehká, a pod rukojetí na ní visela malá trojúhelníková vlaječka. Žlutá s červeným okrajem, jaké mívají děti na kolech. „To si děláš legraci.“ „Trochu,“ přiznala Hana. „A trochu ne.“
Položil hůl na stůl, jako by pálila. „Mám se s tím producírovat po sídlišti? Ať se všichni smějou, že starej Pospíšil dojezdil?“
Hana si sedla naproti němu. „Nechci, abys s ní chodil po sídlišti. Chci jen jednu věc. Ve čtvrtek mám poradu do pěti a Martin je v Ostravě. Vyzvedl bys Báru ze školky?“
Ota zaváhal. Školka byla dvě zastávky daleko. Pěšky necelých dvacet minut. Dřív to ušel za deset. „Vyzvednu. Ale bez tohohle.“ „Bez toho tě Bára nepozná,“ usmála se Hana. „Slíbila jsem jí dědu s vlaječkou. Už to vykládá celé třídě.“
Ota zabručel něco o tom, že se z něj dělá cirkus. Hůl ale nechal stát u dveří.
Ve čtvrtek vyšel z domu o půl hodiny dřív. Hůl nesl v ruce vodorovně, jako deštník, který se nehodí otevírat. Vlaječka se mu houpala u kolena.
Na schodech před domem ji nepoužil. Držel se zábradlí.
Cestou koukal do chodníku. Měl pocit, že se každý otáčí. Paní se psem. Kluk na koloběžce. Řidič dodávky, který mu zastavil u přechodu.
Ve skutečnosti se neotočil nikdo. Jenže to Ota z chodníku vidět nemohl.
Před školkou stály maminky s kočárky a jeden tatínek s telefonem u ucha. Ota se postavil kousek stranou, k plotu.
Pak se otevřely dveře a ven se vyhrnula třída Berušek.
Bára ho uviděla první. „Dědo!“
Hned za ní se zastavil malý kluk v zelené čepici. Na hůl hleděl tak soustředěně, jako se Ota kdysi díval na první tramvaj, kterou měl řídit. „To je vaše?“ „No… moje,“ zabručel Ota. „A proč má vlaječku?“
Ota otevřel pusu. Nevěděl.
Bára to věděla za něj. „Protože děda jezdil se šalinou. To má jako znamení.“
Za chvíli kolem nich stál hlouček. Holčička s copánky chtěla vlaječku pohladit. Kluk v zelené čepici položil tu nejdůležitější otázku: „A má to brzdu?“
Ota se nadechl. Pak hůl otočil a ukázal jim patku. „Má. Tady dole, gumovou. Když chodník klouže, drží.“
Kluk si patku prohlížel a vážně přikyvoval. „A kolik to jede?“ „Přesně tak rychle jako já.“ „To je pomalu,“ usoudil kluk. „Je,“ uznal Ota. „Zato to nevykolejí.“
Děti se rozesmály, nejvíc ten v zelené čepici. Když ho maminka odváděla, otočil se ještě ve vrátkách a zasalutoval: „Na shledanou, pane řidiči!“
Otovi hořely uši. Ale jinak než ráno.
Paní učitelka, mladá žena v mikině s logem školky, mu podala Bářinu tašku. „Vy jste ten děda s vlaječkou? Bára o vás mluví celý týden. Prý jste nejlepší řidič v Brně.“ „Nejlepší ne,“ řekl Ota. „Jen jsem nikdy nikoho nesrazil.“
Domů šli pomalu. Bára ho držela za volnou ruku a vyprávěla o obědě, o nové písničce a o tom, že Tadeáš v zelené čepici chce k Vánocům taky hůl.
U zastávky si sedli na lavičku. Kolem tiše projela nízkopodlažní tramvaj. Ota se za ní díval, dokud nezahnula.
Bára ho zatahala za rukáv. „Dědo, proč jsi ji nosil v ruce? Vždyť je na chození.“
Ota dlouho mlčel. Pak řekl to, co neřekl doktorovi, Haně ani sám sobě: „Protože jsem se bál.“ „Že spadneš?“ „Ne. Bál jsem se, že se na mě lidi budou dívat.“
Bára se zamyslela s vážností, jakou umí jen pětiletí. „Ale ty pořád jezdíš, dědo. Jenom pomalu, jak říkal Tadeáš. A nevykolejíš.“
Ota se rozesmál tak nahlas, že se na něj ohlédla paní z vedlejší lavičky. Tentokrát mu to bylo jedno.
Když se zvedali, opřel se o hůl. Ani o tom nepřemýšlel. Patka se zapřela o chodník, vlaječka se zatřepetala a zbytek cesty už ji nenesl, ale šel s ní.
Hana čekala před vchodem s telefonem v ruce a pracovní kartičkou ještě na krku. Viděla je přicházet a nic neřekla.
Ota došel k prvnímu schodu. Zábradlí bylo vpravo, jako vždycky. Chvíli se na ně díval.
Pak postavil hůl na schod a vyšel nahoru. Bára šla vedle něj a hlásila zastávky.
Často se nestydíme za to, co nám chybí, ale za to, jak si představujeme, že nás vidí ostatní.
Za co se stydíte vy… a co by na to asi řekly děti?
