Článek
Listopadová tma za oknem byla ještě hustá a nehybná, když se na nočním stolku znovu rozsvítil telefon. Pavla nemusela otevírat oči, aby věděla, kolik je. Pět čtyřicet. Nejdřív tlumené vrčení vibrací a pak vyzvánění, které Jirka nikdy nestihl ztlumit dřív, než se jí zařízlo do posledního kousku spánku. Do poslední půlhodiny před budíkem, kterou si celý pracovní týden tak úzkostlivě hlídala.
„Ahoj, mami,“ zachraptěl Jirka a posadil se. Z displeje se rozlilo modravé světlo a s ním dobře známý hlas: „Tak co, spals? Venku je zase mlha, auta jezdí se světly…“
Pavla se otočila ke zdi a přetáhla si peřinu přes hlavu. Nepomohlo to. Hana mluvila do telefonu tak hlasitě, jako by syn neseděl u obrazovky, ale na druhém konci zahrady. Videohovory se naučila letos na jaře v kurzu pro seniory v místní knihovně, kam ji Jirka po zimě přihlásil. Tehdy z toho měli všichni radost. Teď to Pavla počítala na dny: od dubna skoro každé ráno, bez výjimky, i o víkendech.
„Nemůže ti volat večer?“ zeptala se později v kuchyni, když Jirka hledal klíče od dodávky. Rozvážel zboží pro velkoobchod a v půl sedmé musel být na rampě, takže pro něj ta hodina nebyla tak nesmyslná jako pro ni. Pavla učila na základní škole a ráno potřebovala mít hlavu čistou, ne plnou cizího povídání o mlze a sousedově psovi.
„Je to máma,“ pokrčil rameny. „Ráno je na tom líp.“
„Ráno jsem na tom líp já. Teda bývala jsem.“
Hádka se pak vracela v různých podobách. Jednou proto, že Hana na obrazovce zahlédla rozházenou postel a pochválila Jirku, že „aspoň on vstává včas“. Podruhé proto, že Pavla vyšla z koupelny jen v osušce a uviděla, jak ji telefon v Jirkově ruce zabírá. Připadala si jako ve výloze. Ve vlastní ložnici, ve vlastním bytě, v hodinu, kdy ještě nikomu nepatřila.
„Řekni jí to ty, nebo jí to řeknu já,“ prohlásila jednoho večera tak ostře, že se sama zarazila. Jirka mlčel, díval se do talíře a pak tiše slíbil, že to zkusí. Nezkusil. Pavla to věděla už ve chvíli, kdy to vyslovil.
Čtvrteční hovor
Ve čtvrtek vstal Jirka o chvilku dřív a stál pod sprchou, když jeho telefon na nočním stolku znovu ožil. Pavla se nadechla, natáhla ruku a hovor přijala. Celou cestu ze spánku si skládala věty. Že takhle to dál nejde. Že i ona má nárok na klid. Že dospělého syna není nutné každé ráno kontrolovat. Připravila se na uražený tón, na výčitky a na to, že z ní bude zlá snacha, která bere matce syna.
Na displeji se ale neobjevil Hanin obličej, jen kus stropu a lampa. Obraz se zakymácel a Hana, zjevně překvapená, otočila telefon k sobě. „Pavlo? To jsi ty? Je Jirka v pořádku?“
„Je ve sprše,“ řekla Pavla. Všechny připravené věty jí najednou uvízly v krku.
Hana chvíli mlčela. Pak, aniž by ji o to někdo žádal, pomalu otočila telefon a ukázala kuchyň. Dva bílé hrnky na lince, jeden obrácený dnem vzhůru. Židli u okna s přehozenou pánskou bundou, kterou nikdo neuklidil. Staré rádio na lednici, vypnuté. Svítila jen jedna žárovka nad sporákem.
„Vláďa vstával vždycky v půl šesté,“ řekla Hana tiše, bez jediné výčitky. „Pustil rádio, postavil vodu na kafe a hlučel, i když jsem mu říkala, ať je potichu.“
Pavla mlčela. Prsty jí sjely po okraji peřiny a sevřely ji pevněji.
„Teď je tu před šestou takové ticho, že se ho bojím,“ pokračovala Hana. „Přes den to jde, přijde pošťačka, jdu na nákup. Ale tohle… Proto volám Jirkovi. Vím, že to není hezké. Vím, že vás budím.“
Za stěnou šuměla voda. Pavle se vybavil loňský říjen, pohřeb Jirkova táty a Hana, která tehdy statečně stála u rakve a všem tvrdila, že to zvládne. Nikdo se jí pak už moc neptal, jak to zvládá. Všichni byli rádi, že nemusejí. Ona taky.
„Hano,“ řekla nakonec a hlas se jí zachvěl víc, než chtěla. „Každý den to nepůjde. Opravdu ne. Ale co pondělí, středa a pátek? Budete volat mně, ne Jirkovi. Vezmu si telefon do kuchyně a udělám si u toho snídani. Budeme snídat spolu, jen každá u jiného stolu.“
Hana se na ni dívala tak dlouho, až si Pavla myslela, že se obraz zasekl. „A čtvrtek?“ zeptala se opatrně. „Ve čtvrtek je to nejhorší, to je den po trhu, kam jsme chodili spolu.“
Pavla zaváhala. Bylo by snadné říct ano. „Ve čtvrtek ne,“ odpověděla. „Ve čtvrtek vám zavolá Jirka, až se vrátí z rozvozu. A ostatní rána mi klidně pošlete fotku, jaká je u vás mlha.“
Hana pomalu přikývla. „Pondělí, středa, pátek,“ zopakovala. „Dobře.“ Znělo to statečně a trochu zklamaně zároveň.
Když Jirka vyšel z koupelny s ručníkem kolem krku, Pavla mu podala už ztichlý telefon. Nic nevysvětlovala. Jen mu ve dveřích na okamžik položila dlaň na rameno.
V pondělí zazvonil budík v půl šesté, o celou hodinu dřív než dřív. Pavla ho chtěla zaklít a zamáčknout, místo toho se ale vyhrabala z postele, postavila vodu na čaj a opřela svůj telefon o cukřenku. V pět čtyřicet se na displeji objevila Hana v županu u okna. Rádio na lednici hrálo, poprvé za celý rok. Před sebou měla dva hrnky. Jeden svůj, druhý postavila tak, aby byl dobře vidět, a pomalu ho posunula blíž ke kameře.
Pavla nevěděla, co na to říct, a tak neřekla nic. Jen zvedla svůj čaj směrem k obrazovce a napila se.
V předsíni si Jirka zavazoval boty. Chvíli se díval do kuchyně, jako by nevěřil, co vidí, pak se ve dveřích zastavil a beze slova Pavlu políbil do vlasů. „Ahoj, mami,“ houkl k telefonu a zabouchl za sebou.
Zlost bývá někdy jen první odpověď na něco, co ještě neznáme celé. Kolikrát jsme už někomu vyčetli dotěrnost dřív, než jsme se podívali, co mu doma schází?
