Článek
Napadlo vás někdy, že se lidé, kterým zařizujete radost, od vás možná jen slušně nechávají vést? Mě to nenapadlo celých patnáct let. Od maturity jsem byla ta, která drží naši partu z gymplu pohromadě. Šest holek z oktávy, skupina na WhatsAppu jménem Oktáva navždy a já jako její samozvaná ředitelka. Dvakrát ročně sraz, v létě a před Vánoci, k tomu narozeniny, svatby a miminka. Vždycky jsem poslala anketu s termíny, obvolala podniky, zamluvila stůl, vybrala dárek a spočítala, kolik kdo pošle. Kdyby se za organizování srazů rozdávaly medaile, měla bych jich plnou vitrínu a ještě krabici ve sklepě. V práci koordinuju firemní akce, takže mi to šlo samo. Bavilo mě to a byla jsem si jistá, že beze mě by se holky prostě nesešly.
Na pravdu jsem přišla jedno říjnové úterý v tramvaji cestou z práce. Před lety jsem pro nás založila sdílené album Naše srazy, kam jsme měly házet fotky. Telefon mi pípl, že Lenka přidala nové položky. Otevřela jsem ho s úsměvem a čekala fotku jejích kluků. Místo toho jsem zírala na pět známých obličejů u dřevěného stolu na terase brněnské vinárny. Markéta, Lenka, Zuzka, Petra, Jana. Sklenky růžového, lampionky nad hlavami a Zuzka smějící se se záklonem. Pod fotkou datum 19. července. Ten víkend jsem seděla doma a říkala si, že holky letos asi nemají čas, protože na mou červnovou anketu odpověděly jen dvě. Obě napsaly „uvidím“.
Nejdřív jsem dělala, že se nic nestalo. Fotky z alba ještě ten večer zmizely, Lenka je tam zřejmě nahrála omylem, když si v telefonu uklízela galerii. Jenže já už je měla vypálené v hlavě jako logo do sklenice. Celý týden jsem si opakovala, že dospělé ženy se přece můžou sejít, v jakém složení chtějí, a že nejsem žádná žárlivá puberťačka. A abych si to dokázala, udělala jsem v úterý přesně to, co vždycky. Poslala jsem do skupiny anketu na vánoční sraz: tři termíny, dva podniky na výběr, odkaz na menu a smajlík s jedličkou. Bylo to propracovanější než pozvánka na firemní večírek pro dvě stě lidí.
Anketa visela čtyři dny. Hlasovala jen Jana. Ostatní ji četly, to jsem viděla podle modrých fajfek, a mlčely.
V sobotu večer jsem to nevydržela. Seděla jsem v kuchyni nad vychladlým čajem, třikrát jsem zprávu napsala a smazala a nakonec poslala tu nejkratší: „Holky, viděla jsem fotky z července. Nezlobím se, jen bych ráda věděla, proč jste mi nic neřekly.“ Pak jsem telefon otočila displejem dolů a šla umýt nádobí, které umýt nepotřebovalo. Za hodinu pípl. Psala Markéta, vždycky ta nejdiplomatičtější z nás: „Chtěly jsme si jednou sednout bez programu. Nevěděly jsme, jak ti to říct.“ Pod zprávou se během pár minut objevila čtyři srdíčka. Od všech ostatních.
Nebyla pro mě. Byla pro Markétu, že to konečně řekla za ně.
Tu noc jsem nespala a přehrávala si posledních patnáct let jako záznam z bezpečnostní kamery. Zuzka, která kdysi navrhla, že bychom mohly zajít jen na pivo k ní do Řečkovic, a já to smetla, protože jsem už měla zaplacenou zálohu ve wellness. Petra, která se omlouvala ze sushi, a já jí do skupiny poslala menu s poznámkou, že tam mají i něco bez ryby. Lenka, která v deset koukala na hodinky, protože doma měla malé děti, zatímco já s úsměvem vyhlašovala druhé kolo. A pak mi došlo to nejhorší. Na srazy jsem v počítači používala stejnou tabulku jako v práci na teambuildingy. Termín, místo, rozpočet, zodpovědná osoba. Zodpovědnou osobou jsem byla vždycky já. Za celou tu dobu jsem se ani jednou nezeptala, co by chtěly ony. Neudržovala jsem přátelství. Řídila jsem akci a holky na ni chodily jako zaměstnanci, kteří se bojí odmítnout šéfovou.
Odpověděla jsem druhý den ráno, krátce a věcně, protože nic jiného jsem ze sebe nedostala. Že rozumím, že vánoční anketu ruším a že další srazy už plánovat nebudu. Myslela jsem to jako vstřícné gesto. Holky to zjevně četly jako výčitku, protože skupina na tři týdny utichla. Pak tam Jana poslala fotku svého psa v mikulášské čepici a všechno se tvářilo, že jede dál. Do alba už ale nepřibyla žádná fotka od stolu a od Zuzky jsem se později dozvěděla, že se v prosinci nesešel nikdo. Beze mě ani se mnou. Byly to první Vánoce po patnácti letech, kdy jsem nekupovala šest stejných svíček a nebalila je do stejného papíru. Ušetřený čas jsem trávila tím, že jsem se dívala do telefonu, jestli někdo něco nenapíše.
V únoru mi soukromě napsala Zuzka. Ne do skupiny, jen mně: „Nezajdeme v sobotu na kafe? Nic neplánuj. Já taky ne.“ Sešly jsme se v obyčejné kavárně u nádraží, bez rezervace, a dvacet minut jsme čekaly na volný stůl ve stoje u okna. Bylo to zvláštní a trochu toporné. Mluvily jsme o její nové práci, o mém kole, vlastně o ničem. Ani jedna z nás nezmínila červenec. Při loučení řekla, že bychom to mohly zopakovat, a já jen kývla, místo abych vytáhla telefon a hned navrhla termín. Celou cestu domů mě svrběly prsty. Od té doby jsme se viděly ještě dvakrát a pokaždé se ozvala ona.
Ve skupině Oktáva navždy jsem pořád. Čtu ji a občas pošlu srdíčko pod fotku něčího dítěte. Minulý týden se tam Markéta zeptala, jestli by se někdo nechtěl na jaře sejít, a její zpráva tam tři dny visela bez odpovědi. Věděla jsem, že kdybych napsala, že to zařídím, za hodinu by pod tím bylo pět palců nahoru a možná by dorazily všechny. Nenapsala jsem nic. Netuším, jestli je to po patnácti letech konečně skromnost, nebo jen uražená pýcha, která se za ni převléká. Album Naše srazy pořád spravuju já. Od října do něj nikdo nic nepřidal. Smazat ho nedokážu a přidat do něj taky nemám co.
