Článek
Pavel dokáže rozeznat herce podle hlasu, i když stojí v televizi zády, pamatuje si obsazení představení starých několik sezon a do divadla si bere svačinu v krabičce od pomazánkového másla. Zpočátku mě okouzlovaly hlavně ty první dvě vlastnosti. Třetí jsem pokládala za drobnou vadu, kterou časem přestanu vnímat.
Je mi jedenašedesát a pracuji na pokladně v supermarketu. S cizími lidmi promluvím za den tolikrát, že večer občas ani nezapínám rádio. Přesto mi chybí někdo, komu bych mohla říct něco jiného než cenu nákupu a otázku, jestli potřebuje účtenku. Pavel se objevil koncem léta, kdy už jsem si namlouvala, že mi vlastně nic nechybí.
Seznámila nás kolegyně Marcela. Byl to její soused, rozvedený, o dva roky starší než já, bez dluhů a údajně velký milovník kultury. Poslední dvě informace vyslovila téměř jedním dechem. Jako by se jednalo o dvě stejně vzácné vlastnosti, za které by se měl muž po šedesátce okamžitě zamluvit.
Na první schůzce jsme šli na odpolední film. Pavel koupil dvě nejlevnější vstupenky úplně zkraje řady a já si všimla, že si před placením ještě přepočítal cenu na plakátu. Peníze za svou vstupenku jsem mu poslala hned. Nehledala jsem sponzora. Jen jsem si původně představovala, že se třeba nejdřív zeptá, odkud ráda vidím.
Film se mi líbil a Pavel po něm nemluvil jen o tom, kdo s kým chodí ve skutečnosti. Všiml si drobnosti, kterou jsem přehlédla, a dokázal mi popsat, proč ho pobavila. Taková věc má pro mě větší cenu než káva. Což bylo dobře, protože na kávu jsme nešli. Pavel měl v batohu termosku a dva kelímky.
Seděli jsme na lavičce za kinem, já držela horký plast za okraj a připadala si trochu jako na školním výletě. Vytáhl také dva obložené chleby. Zeptal se, jestli jím hořčici, a já v tom viděla péči. Teprve doma mě napadlo, že kdybych ji nejedla, nezbylo by mu než ji z mého chleba seškrábat.
Další schůzky probíhaly podobně. Na výstavě jsme využili levnější poslední hodinu, v kině jsme vyzkoušeli další okraj sálu a na koncertě v kulturním domě jsme seděli za sloupem, který se na plánku tvářil mnohem štíhleji. Pavel byl pokaždé spokojený. Já se občas nakláněla tak, že jsem měla po kulturním zážitku ztuhlý krk.
Neříkala jsem nic. Sama obracím každou stokorunu, zvlášť před Vánoci, a nechtěla jsem působit jako ženská, které nic není dost dobré. Když člověk celý den vidí zákazníky vracet jogurt kvůli třem korunám, těžko bude večer přednášet o velkorysosti. Jenže šetření při nákupu sýra a společný večer pro mě přece jen nebyly totéž.
Pavel si mé rozpaky vykládal po svém. Jednou mi s uznáním řekl, že se mnou nejsou žádné náklady navíc. Zrovna jsem si z kabátu vyklepávala drobky po jeho makovém závinu. Usmála jsem se, protože jsem nevěděla, jak jinak přijmout pochvalu, která mě potěšila asi jako dobře vyplněný reklamační formulář.
Doma jsem o něm vyprávěla sestře. Zeptala se, jestli je lakomý, nebo jen zvyklý chodit všude sám. Odpověděla jsem, že to přece poznám. Pavel mi ochotně posílal tipy, hledal názvy filmů, na které jsem zapomněla, a jednou mi přinesl knihu, o níž jsem se zmínila. Byla z knihobudky a trochu zvlněná, ale udělal mi radost.
Když jsem mu na oplátku navrhla výstavu fotografií, poslal mi odkaz na jinou. Ta moje prý byla špatně pověšená, už ji viděl. Šli jsme na jeho návrh a bylo to pěkné. Považovala jsem za štěstí, že mám vedle sebe někoho, kdo se vyzná. Ani jsem mu neřekla, že na té původní vystavovala žena, jejíž snímky sleduji už dlouho.
V říjnu jsme šli do divadla na komedii, kterou Pavel znal. Koupil místa na horním balkoně. V šatně mi podržel kabát a já si tam poprvé dovolila pomyslet, že možná opravdu s někým chodím. Měla jsem nové náušnice, které za pokladnou schovávám pod vlasy, a boty, v nichž se nedá osm hodin stát. Ten večer mi to vůbec nevadilo.
O přestávce jsem zamířila k baru, on ke schodům. Venku pod přístřeškem si rozbalil housku. Když jsem se vrátila s malou skleničkou vína, přidržel mi dveře. Chtěla jsem si s ním přiťuknout, jenže on právě držel v jedné ruce půl housky a ve druhé víčko od termosky. Nakonec jsme spolu mluvili o kulisách.
Před cestou domů se mě zeptal, jestli bych si nechtěla pořídit předplatné. Ukázala jsem mu v programu cenu jedné vstupenky, kvůli které jsem nedávno zůstala doma. Vytáhl telefon a spočítal mi, na kolik vyjde večer v balíčku. Šest představení, pevné místo a člověk se nemusí pokaždé rozhodovat, jestli za to ty peníze dát. Jemu to prý pomáhá léta.
Pak řekl, že by nám to vyšlo lépe než jednotlivé vstupenky. Slyšela jsem hlavně to nám. Šest večerů naplánovaných dopředu, šest důvodů převléknout se po práci a nemuset vymýšlet, kam spolu půjdeme. Pavel mi ještě ukazoval rozdíl mezi skupinami. Já už v duchu procházela rozpis směn.
Následující týden mi poslal odkaz na nabídku. Otevřela jsem ho o přestávce v práci, mezi kelímkem polévky a zprávou od vedoucí. Skupiny měly částečně společný repertoár, ale dvě inscenace se lišily. Ve čtvrteční byla nová hra o rodinné oslavě, na kterou jsem četla upoutávku. Právě ta mě lákala nejvíc.
Napsala jsem mu, že se mi nejlépe hodí čtvrtek. Odpověděl, ať si tedy vyberu čtvrteční skupinu, že u pokladny ještě poradí se sedadlem. Přečetla jsem si to jako souhlas. Kdyby chtěl chodit jindy, přece by mi to napsal. Já mu zase nenapsala, že počítám s místy vedle sebe. To jsem považovala za samozřejmé.
Před návštěvou pokladny jsem Marcelu požádala o výměnu jedné prosincové směny. Usmála se způsobem, který jsem u ní znala od zákaznic kupujících těhotenský test. Řekla jsem jí, ať se netváří, že se vdávám, a pak jsem jí stejně ukázala nové šaty v telefonu. Měly rukávy a nemusely se žehlit. V mém věku už romantika zahrnuje i údržbu.
Sešli jsme se v pondělí po mé ranní směně. Před divadlem pršelo, Pavel držel vytištěný program s poznámkami a já měla v kabelce seznam čtvrtků. Pokladní se zeptala, o jakou skupinu máme zájem. Já řekla čtvrteční a Pavel současně úterní. Zasmála jsem se. Myslela jsem, že jeden z nás přehlédl řádek.
Pavel k ní posunul svůj papír a vysvětlil, že potřebujeme každému jinou skupinu. Měl označené místo úplně na kraji. Zeptala jsem se, jestli jsme se nedomluvili, že budeme chodit spolu. Vypadal překvapeně. V úterý prý chodí už léta. Vždyť mi psal, ať si vyberu podle sebe.
Pokladní nám nabídla dvě sousední místa ve čtvrtek. Pavel se ani nepodíval na cenu. Ukázal na svou úterní skupinu a řekl, že tam je místo té nové rodinné hry obnovená inscenace s jeho oblíbeným hercem. Tu viděl třikrát a rád půjde znovu. Ta novinka prý nestojí za nic, byl na ní minulý týden.
„Tak dejte dvě na úterý,“ dodal směrem k okénku. „Tady paní může sedět vedle mě.“
Pokladní se podívala na mě a já ucítila, jak mi v ruce vlhne seznam směn. Před chvílí mi říkal, že si mám vybrat sama. Teď stačilo, že jsem projevila přání sedět s ním, a můj čtvrtek i hra, na kterou jsem chtěla, zmizely z jednání. Požádala jsem ji, ať zatím nic nezadává. Ustoupili jsme stranou.
Pavel mi začal vysvětlovat, co všechno je na nové inscenaci špatně. Dlouhá druhá půlka, zbytečné křičení, hlavní herečka podle něj neuměla zahrát obyčejnou ženskou. Poslouchala jsem ho a poprvé mě jeho podrobnosti neuklidňovaly. Já tu herečku znala z televize a zajímala mě právě na jevišti. Neměla jsem jediný důvod přijmout jeho rozsudek předem.
Řekla jsem, že na tu hru chci. Nabídl, že mi převypráví děj, abych zbytečně neutrácela. Musela jsem ho zastavit, už začínal první scénou. Nebylo snadné přerušit člověka, který se mi snažil dobře poradit. Jenže jsem si nepřišla pro obsah místo představení. Přišla jsem si vybrat večer, na který se budu těšit.
Když jsem se ho zeptala, jestli by čtvrtek jednou zkusil se mnou, zavrtěl hlavou. Úterní program mu vyhovuje. Chodí na stejná představení opakovaně, sleduje změny v hereckém obsazení a někdy si koupí další levný lístek i mimo předplatné. Předpokládal, že si pořídím něco podobného a pak si budeme mít o čem povídat.
To byl jeho společný plán. Měl v něm místo i pro mě, jen jinak, než jsem čekala. Mohli jsme si vyprávět, co jsme viděli, ale výběr už měl každý udělaný. Tedy on ho měl udělaný. Mně teď doporučoval, abych svůj změnila, protože ten jeho byl lepší. Na výstavě fotografií jsem s tím souhlasila tak ochotně, že neměl důvod čekat odpor.
Vrátila jsem se k okénku a požádala o čtvrteční skupinu. Vybrala jsem si přízemí, místo kousek od uličky s přímým výhledem na jeviště. Stálo víc, než jsem plánovala. Pavel přes mé rameno upozornil, že výš by bylo levněji. Pokladní nechala kurzor na mém sedadle a počkala, až jí nákup potvrdím já.
Venku jsem mu řekla, že jsem se těšila, jak program vybereme spolu. Odpověděl, že mi přece nemůže doporučit něco, co se mu nelíbilo. Nedokázala jsem mu vysvětlit, že bych jednou ráda vyslovila návrh, který by zůstal ve hře i po jeho posudku. Začala jsem o fotografiích a on se okamžitě pustil do osvětlení té výstavy. Nechala jsem ho domluvit.
Na tramvaj jsme šli beze zloby, ale už každý se svým nákupem. U zastávky navrhl sobotní film. Řekla jsem, že tentokrát ne, a ve středu jsem mu zavolala, že v našem chození nechci pokračovat. Nemluvili jsme dlouho. Popřál mi, ať se mi představení líbí. Znělo to slušně a trochu nevěřícně. Poděkovala jsem mu a žádnou obhajobu čtvrtka už nepřidávala.
První představení mám hned následující čtvrtek. Je to ta nová hra a já při oblékání zjistím, že si pamatuji skoro všechny Pavlovy výhrady. Ani jsem neviděla oponu a už vím, kde bude nuda. Nejradši bych mu zavolala, že jsem měla vzít úterý. Pak si dopnu náušnici a jdu. Zaplatila jsem za vlastní výhled, tak ho snad využiju.
Odevzdám kabát a koupím si skleničku vína. Chybí mi někdo naproti, to ano. Telefon nechám v kabelce. Paní u vedlejšího stolku se zeptá, jestli už začíná zvonění. Odpovím, že zatím ne, a dál si každá stojíme sama. V sále se usadím bez naklánění. Na jevišti je dlouhý stůl a kolem něj židle, jedna jiná než ostatní.
První půlhodinu přistihuji sama sebe, jak hledám, co mi Pavel popisoval. Pak žena na jevišti začne sklízet oslavu, kterou si nikdo z hostů neužil. Každý jí cestou ven vysvětlí, jak ji měla uspořádat. Ona jim podává kabáty a pořád se omlouvá. Když poslednímu hostu omylem nabídne utěrku místo šály, rozesměju se nahlas.
O přestávce se dvě paní u baru shodnou, že hlavní herečka přehrává. Už se nadechuji, že jim přisvědčím. Místo toho si vybavím, jak na jevišti držela tu utěrku ještě dlouho po odchodu hosta, protože nevěděla, co s rukama. Ten okamžik znám od vlastní pokladny, když mě někdo zpraží a já dál svírám jeho účtenku. Herečka mi připadá dobrá. Víno dopiju a vrátím se do sálu.
Po představení píše sestra, jaké to bylo. Doma jí odpovím, že druhá půlka byla místy dlouhá, ale kvůli té ženské bych šla znovu. Chvíli na svou zprávu koukám. Opakované návštěvy mi u Pavla připadaly jako podivínství a teď mám sama chuť jednu zkusit. Jen bych si vybrala jiné představení než on. Sestře ještě dopíšu, ať se mnou počítá, pokud bude chtít jít. Lístek jí ale bez zeptání nekoupím.
