Článek
Když babička každou sobotu vstává kvůli vašemu zápasu, snad jí dovolíte, aby vám taky fandila. Zoře to připadalo samozřejmé. Matěj měl ovšem o fandění poněkud jinou představu.
Do haly ho vozila třetí sezonu. Nejdřív zavazovala tkaničky, později už směla jen čekat, než se zavážou samy, což bývala podstatně delší operace. V deseti letech člověk raději zmešká rozcvičku, než aby mu babička klečela u bot před celým družstvem. Tohle Zora chápala. Aspoň si to myslela.
S křičením to měla jinak. Sedět nad hřištěm a neozvat se, když se vlastní vnuk rozběhne s míčkem, přece není podpora. To může člověk zůstat doma a dívat se na pračku. Zora navíc neměla pocit, že řve. Jen mluvila důrazněji, protože v hale nebylo slyšet vlastního slova.
„Matýsku, běž!“ neslo se tedy z tribuny docela pravidelně. Někdy přidala, kudy má běžet, ačkoli zrovna proti ní seděl trenér, kterého za podobnou činnost platil klub.
Syn Roman ji už několikrát upozornil, že Matěj to oslovení nemá rád. Zora odpovídala, že doma mu tak říkají všichni. Jako by domácí kuchyň a hala plná desetiletých kluků byly jedno a totéž. Roman se dál nepřel. Na zápasy chodil méně často a Zora jeho připomínky přijímala s jistou rezervou. Kdo tam není, tomu se radí snadno.
Pak přišla do klubové skupiny zpráva o listopadovém turnaji. Odjezd v sobotu po sedmé, skoro hodina cesty, potřeba rozdělit děti do aut. Zora měla větší vůz a už slíbila odvoz dvojčatům z vedlejší ulice. S Matějem vzadu zbývalo poslední místo vedle ní.
Přihlásila se o ně Adamova maminka. Pracovala v obchodě, kolegyně onemocněla a směnu už jí nikdo nevyměnil. Zora ji znala hlavně od dveří šatny, kde většinou ještě v pracovní bundě hledala synovu láhev. Napsala jí, ať si nedělá starosti. Adam může přijet k nim, svačinu má mít vlastní a zpátky ho přiveze až před dům.
Pěkně zařízená sobota. Vnouče se hýbe, ostatním člověk pomůže a cestou si ještě popovídají. Co bychom pro ty naše kluky neudělali, že ano.
Matěj se o obsazení auta dozvěděl v pátek odpoledne. Seděl u Zory v kuchyni, z toustu vytahoval rajče a poslouchal, jak mu vysvětluje ranní odjezd. U Adamova jména přestal jíst. Zeptal se, jestli bude babička na turnaji celou dobu. Zora se zasmála. Snad si nemyslí, že je tam vysype a pojede nakupovat.
„Tak já s tebou nejedu,“ řekl.
Nejdřív ji napadlo, že se s Adamem pohádali. Nabídla, že může sedět vzadu s dvojčaty, a rovnou přidala upozornění, aby jí po cestě nekopali do sedadel. Matěj však odsunul talíř. Nešlo o místo. Nechtěl, aby zase volala přes celou halu. Kluci po něm na tréninku pokřikovali Matýsku, běž, a jeden u toho dělal babiččin hlas.
Zora cítila, jak jí tvrdne obličej. Tak ona ho vozí, čeká na něj, když se trénink protáhne, a za odměnu se má dozvědět, že dělá ostudu? Zeptala se, který kluk to byl. Matěj okamžitě sklopil oči. Zřejmě si uměl představit, co by s takovou informací udělala. Hlavně ať za nimi nechodí, požádal ji.
Právě se za nimi chystala jít. V duchu už měla připravenou docela slušnou řeč o tom, jak by byli rádi, kdyby pro ně jejich babičky něco udělaly. Teď musela spolknout i tu. Místo ní pronesla, že je tedy nebude obtěžovat vůbec. Matěj začal znovu skládat toust, přestože z něj zbýval už jen studený okraj.
Roman přijel za dvacet minut. Syn mu něco řekl u dveří a Zora slyšela vlastní jméno. Nebylo příjemné stát u dřezu ve svém bytě a čekat, jak dopadne porada o vašem chování. Nakonec Roman oznámil, že Matěje ráno odveze sám. Potřebuje si prý cestou něco vyřídit. Té zámince nevěřil snad ani věšák v předsíni.
Zora se chtěla zeptat, zda pro ni tedy přestal být dost dobrý i její vůz. Místo toho se zeptala, kdo odveze Adama. Roman nechápal. Proč by se na tom mělo něco měnit? Tři kluky přece odvézt může. To ovšem nebyla odpověď, kterou si v tu chvíli přála slyšet.
Když odešli, otevřela klubovou skupinu. Napsala, že se omlouvá, ale z rodinných důvodů nakonec nepojede. Dlouho na tu větu koukala. Rodinné důvody zněly rozumně, skoro vážně. Rozhodně lépe než přiznání, že se urazila na desetiletého kluka.
Zprávu neodeslala. V telefonu měla od Adamovy maminky ranní poděkování a poznámku, že v sobotu nastupuje už v šest. Zora si představila, jak žena mezi zákazníky shání jiné auto. Anebo jak Adam zůstává doma kvůli něčemu, o čem nic neví. Text smazala a nastavila budík.
Ráno byla před domem tma a Adam přišel v čepici, která mu zůstala napůl obrácená. Přivedl ho starší bratr. Zora zkontrolovala, že má florbalku, tašku i svačinu, a posadila ho vedle sebe. Pak nabrali dvojčata. Místo mezi nimi zůstalo prázdné. Zora na ně položila tašku s termoskou, aby se na tu mezeru nemusela dívat ve zpětném zrcátku.
Kluci první čtvrthodinu nemluvili. Potom se začali přít, kdo komu v počítačové hře něco slíbil, a Zora přestala sledovat prázdné místo. Adam se zeptal, jestli si může pustit topení na nohy. Mohl. Byla ráda za požadavek, který dokáže splnit bez následné rodinné porady.
Na parkovišti už stál Roman. Matěj vystoupil, přes rameno tašku, a babičce zamával dvěma prsty. Zora mu odpověděla stejně stručně. Měl by přece přijít sám. Když člověka odstaví, nemůže čekat, že se za ním ještě pohrne. S touto spravedlivou myšlenkou si vzala z auta termosku a přitom jí upadlo víčko do louže.
Na tribuně si sedla o dvě řady dál než ostatní rodiče. Roman jí nabídl místo vedle sebe, ale ukázala na otevřenou tašku a kelímek, že už se tady rozložila. Zespodu sem doléhalo pískání bot. Matěje poznala i bez čísla, podle způsobu, jak si před rozcvičkou popotáhl jeden rukáv.
První zápas vydržela mlčet skoro čtyři minuty. Potom Matěj získal míček, před ním byl volný prostor a Zora se nadechla tak prudce, až se paní vedle otočila. Ven nevyšlo nic. Jenže on vzápětí přihrál dozadu. Vždyť mohl jít dopředu! Ruka jí sama vyletěla a zase klesla na kelímek s kávou. Snadné to tedy nebylo.
Na druhém konci tribuny někdo volal, ať kluci přidají. Zora k tomu místu pohlédla skoro vděčně. Aspoň někdo se tady nestydí dát najevo zájem. Pak muž zakřičel na vlastního syna, proč zase stojí, a chlapec u střídačky otočil hlavu. Jen na vteřinu. Zora už podobný pohled viděla u Matěje. Pokaždé ho považovala za kontrolu, jestli je ještě na místě.
O přestávce se u ní zastavila matka dvojčat, která dorazila později. Smála se, že ji dnes podle hlasu vůbec nemohla najít. Zora už měla na jazyku vysvětlení o přecitlivělých dětech. Místo toho řekla, že si dává pauzu. Žena přikývla, otevřela krabičku s buchtou a nabídla jí. Žádné další pátrání. Zoru trochu zklamalo, jak snadno okolí přijalo její ztišení.
Matěj vyšel ze šatny a zamířil ke stolu s pitím. Mohl se zastavit, byl sotva tři metry od ní. Podíval se, ona také, a pak se oba začali věnovat něčemu neodkladnému. On uzávěru láhve, ona papírovému ubrousku. Roman stál stranou a tentokrát nic nezařizoval.
Zora si přehrávala včerejší kuchyň. Matěj neřekl, aby nejezdila. Ptal se, jestli tam bude, a pak začal mluvit o křičení. Teprve ona nabídla úplné zmizení. A když se nepolekal a nezačal ji přemlouvat, málem odřekla odvoz i ostatním.
Před druhým zápasem jí Roman podal Matějovu mikinu. Syn ji nechal u něj, ale on se jde podívat, jestli už otevřeli bufet. Zora látku přehodila přes opěradlo. Měla na sobě zaschlý flek od něčeho bílého, snad jogurtu. Takové věci uměla řešit. Horší bylo přijít na to, kam s rukama, když nemají ukazovat směr útoku.
Při dalším střídání Matěj zakopl a spadl na koleno. Zora se nadzvedla, ale on už vstával. Nikdo k němu neběžel, nebylo proč. Sedla si zpátky a nahmatala v kapse telefon. Mohla si ho vyfotit pro sestru. Než však otevřela fotoaparát, Matěj odběhl na střídačku. Telefon zase schovala.
Ve třetím zápase už rozeznávala i akce ostatních dětí. Adam si dvakrát řekl o přihrávku a nedostal ji. Jedno z dvojčat se na střídačce rozčilovalo tak, až mu trenér položil ruku na rameno. Zora předtím většinu podobných věcí přehlédla. Sledovala přece Matěje a ještě měla dost práce s tím, aby o něm všichni věděli.
Ke konci bylo vyrovnáno. Rodiče vstávali, někdo bubnoval patami do stupínku a Zora svírala okraj sedadla. Matěj běžel podél mantinelu. Míček na okamžik zmizel za shlukem hráčů, pak se ocitl před brankou a děti zvedly florbalky. Zora vyskočila s ostatními. Tleskala, až ji pálily dlaně. Kdo přesně vystřelil, tentokrát ani pořádně neviděla.
Po zápase stála u schodů s mikinou přes ruku a čekala na své tři cestující. Matěj mohl odejít druhou stranou za otcem. Místo toho k ní přiběhl ještě v dresu. „Vidělas to?“ vyhrkl.
Zora přiznala, že přes hráče moc ne. Ukázal jí tedy, odkud přihrával. Florbalkou naznačil mantinel, její botou polohu obránce a volnou rukou pohyb spoluhráče. Gól dal Adam. Matěj mu poslal míček mezi dvěma kluky, protože si konečně všiml, že u vzdálenější tyčky nikdo nestojí. Zora sledovala, jak jí to celé znovu staví před nohama.
Chtěla říct, že mu přece vždycky radila, aby se víc rozhlížel. Místo toho se zeptala, jestli Adam tu přihrávku čekal. Matěj jí začal vysvětlovat ještě druhou část akce. Za nimi už někdo prosil, aby uvolnili schody.
Venku Roman odemkl auto. Matěj se podíval na něj, potom na babičku. Zora mu řekla, ať jede s tátou, jak se domluvili. Ona veze Adama a dvojčata. Nemuselo se všechno napravit ještě před obědem.
„V úterý mě vyzvedneš?“ zeptal se.
Zora přikývla a podala mu mikinu. Natáhl si ji přes dres a běžel za otcem. Tentokrát se za vnukem neozvala přes parkoviště.
Cestou domů Adam oznámil, že dal rozhodující gól. Dvojčata mu hned připomněla Matějovu přihrávku. Za chvíli už se všichni tři dohadovali, jestli trenér za výhru slíbil pizzu, nebo jestli řekl jen, že by si ji zasloužili. Zora jim do toho nevstupovala. Přesné znění slibu neznala.
Dvojčata vysadila u jejich branky, Adamovi zastavila před domem. Starší bratr na něj čekal ve dveřích. Kluk vystoupil, vytáhl tašku a poděkoval. Zora ještě stáhla okénko, protože na sedadle zůstala jeho čepice. S ní se vrátil a pak už oba bratři zmizeli uvnitř.
Adamově mamince napsala, že je syn doma. Než odložila telefon, přišlo poděkování. Zora ho nechala bez dalšího vysvětlování a jela domů. Na zadním sedadle jí zůstala jen vlastní taška s termoskou.
