Článek
„Hedviko! Pomozte mi!“ ozvalo se zpoza sousedových dveří. Zastavila jsem se s pytlem v ruce. Pan Šíma zavolal znovu, tentokrát slaběji.
Klíč jsem měla doma v zásuvce pod telefonními nabíječkami. Svěřil mi ho před dvěma lety. Prý kdyby si zabouchl. Teď jsem přes ty nabíječky nemohla najít vůbec nic.
„Už jdu!“ křikla jsem, přestože mě přes dvoje dveře sotva mohl slyšet.
Ležel mezi kuchyňským stolem a linkou. U nohy měl převrácenou židli, telefon na stole. Pokoušel se na něj dosáhnout vařečkou.
Zavolala jsem záchranku a zůstala u něj. Když ho odváželi, požádal mě, abych vypnula rádio. Teprve potom jsem si všimla, že celou dobu hraje.
Doma mi zůstal u dveří pytel s odpadky. Sedla jsem si vedle něj na botník. Ruce se mi rozklepaly až tam.
Za zdí je moc ticho
Po týdnu se vrátil s holí a s dcerou, která mu přivezla nákup. Potkaly jsme se na chodbě. Poděkovala mi a já řekla, že to přece nic nebylo.
Jenže bylo. Bylo mi čtyřiašedesát a najednou jsem doma nedokázala pustit vysavač, abych něco nepřeslechla.
První večer jsem zazvonila s otázkou, jestli něco nepotřebuje. Druhý den jsem nesla polévku. Třetí jsem šla zjistit, proč ještě nevyšel pro poštu. Jindy jsem ho ráno slýchala zamykat.
„Už jsem tam byl,“ řekl. „Vy jste asi ještě spala.“
„Já jen, že vás nebylo slyšet.“
„To je snad v paneláku výhoda.“
Zasmála jsem se. On taky, ale dveře už přivíral. Ještě jsem se zeptala, jestli má telefon u sebe. Vytáhl ho z kapsy jako školák, kterému kontrolují kapesník.
Klíč chtěl zpátky
V sobotu kolem poledne něco bouchlo. Odložila jsem hrnek a zazvonila. Nic. Zazvonila jsem podruhé, potom jsem mu zavolala.
Telefon vyzváněl uvnitř.
Už jsem držela jeho klíč, když se ozvalo otočení zámku. Pan Šíma stál přede mnou v županu, vlasy mokré.
„Spadla mi lahvička šamponu.“
„A kdyby to nebyl šampon?“
„Tak bych vás zavolal. Jako minule.“
Namítla jsem, že přes tekoucí vodu nemusím jeho hlas slyšet. Chvíli si mě prohlížel. Pak natáhl ruku.
„Ten klíč mi vraťte, prosím.“
Položila jsem mu ho do dlaně. Měl ještě mokré prsty.
Doma jsem polévku snědla rovnou z kastrůlku. Talíř jsem si nevyndala. Pořád jsem si opakovala, že jsem mu přece pomohla. A teď se ke mně choval, jako bych mu chodila počítat příbory.
Taky se bojí
Dva dny jsme se nepotkali. Třetí odpoledne zazvonil on. Nesl umytou krabičku od polévky a zeptal se, jestli si může na chvíli sednout.
Připravila jsem dva hrnky. Jeho jsem postavila k volné židli, ale sama jsem zůstala u linky.
„Dcera chce, abych bydlel u ní,“ začal. „Zatím nechci.“
„Já vás taky nikam nestěhuju.“
„Vy mě hlídáte přes zeď.“
Chtěla jsem odporovat. Jenže jsem si vzpomněla, jak jsem včera stála s ovladačem v ruce a čekala, až u něj uslyším vodu.
„Když jste neotvíral, zase jsem vás viděla na té podlaze.“
Podíval se do hrnku. „Já se tam vidím každý večer.“
Konečně jsem si sedla.
Řekl mi, že si teď i pro rohlík chodí s telefonem. Před sprchováním chvíli stojí v koupelně a přemýšlí, jestli raději nepočkat na dceru.
„Ale nechci vám vysvětlovat každé koupání. Ani chodit po bytě tak, abyste měla klid.“
V půl deváté
Nakonec sám navrhl, že mi ráno zavolá. V půl deváté, po snídani. Když bude mít jiný program, řekne mi to předem. Nevěděli jsme, jestli nám to bude vyhovovat, ale chtěli jsme to zkusit.
Klíč zůstal u něj. Nezeptala jsem se na něj, i když jsem se při úklidu zásuvky přistihla, že ho hledám.
První ráno zavolal o dvě minuty později. Do té doby jsem měla boty na nohou. Do telefonu jsem mu to neřekla.
„Dobré ráno. Jsem v pořádku a chleba taky,“ oznámil. „Jen jsem ho nemohl najít.“
„Tak co jste snídal?“
„Zatím nic. Ale teď už vím, kde je.“
Pak mi vyprávěl, že dcera přerovnala kuchyň a on si ji včera večer zase vrátil po svém. Chleba přitom zůstal mezi hrnci.
Dneska jsem po našem hovoru konečně vysála. Pořád jsem přitom slyšela ten jeho první výkřik. Vysavač jsem ale vypnula až u posledního koberce.
