Článek
Když Pavel řídí, rád poslouchá moje zpívání. Tvrdí, že mu aspoň neradím, kdy má přeřadit. Před ostatními ale nezpívám nikdy. Na oslavách pohybuju rty a při refrénu hledám něco v kabelce.
K jeho padesátinám jsem přesto vymyslela pěvecké překvapení. V pronajatém salonku se mělo sejít osmnáct lidí a já chtěla udělat něco osobnějšího než přinést dort. Vybrala jsem píseň, kterou jsme si pouštěli na první společné dovolené.
Dceři Kláře jsem plán oznámila při mytí nádobí. Utřela si ruce a požádala mě o ukázku. Po první sloce zavřela okno.
„Kvůli sousedům?“
„Kvůli hluku z ulice,“ řekla. Ani se na mě nepodívala.
Ještě jeden pokus
Bylo mi devětačtyřicet a dceřin pokoj jsem následující týden navštěvovala častěji než za celé její dospívání. Připravila hudební doprovod bez zpěvu a na notebook jsme nahrávaly můj hlas. Každý úsek několikrát. Spletla jsem nástup, spolkla konec slova nebo začala ve špatné výšce.
Klára vybírala povedenější úseky. Když mi pustila celou nahrávku, poznala jsem se, ale takhle souvisle dobře jsem nikdy nezazpívala.
„Na oslavě do toho můžu zpívat potichu?“
„Můžeš. Ale musíš se držet nahrávky.“
Nakonec jsme se dohodly, že budu jen otevírat ústa. Měla jsem výčitky, ale představovala jsem si Pavlův výraz. Přála jsem si, aby na mě byl pyšný i kvůli něčemu, co ode mě nečeká.
Každý večer jsem zkoušela před zrcadlem. Pavel myslel, že si vybírám šaty. Když zaklepal, strčila jsem telefon pod svetr a začala si rovnat ramínka.
Hlavně stát rovně
V sobotu jsme s Klárou v salonku vyzkoušely malý reproduktor. Nahrávku pouštěla ze svého telefonu, hlasitost nastavila tlačítky přímo na přístroji. Postavila ho na stolek vedle místa, kde jsem měla stát.
„Kdyby něco, koukej na mě,“ řekla.
Potom přišli hosté a všechno šlo rychleji, než jsem čekala. Pavel rozbaloval dárky, jeho bratr hledal brýle, které měl na hlavě, a já při každé pauze v hovoru vstávala, přestože jsme byly domluvené až po přípitku.
Konečně Klára cinkla lžičkou o skleničku. Oznámila, že mám pro tátu překvapení. Postavila jsem se k reproduktoru a sevřela ruce za zády, aby nebylo vidět, jak se mi třesou.
Hudba začala. Otevřela jsem ústa přesně včas. Pavel se usmíval, sestra zvedla telefon a já si troufla udělat i malý krok k manželovi.
Teď si mě poslechněte
U druhé sloky se hosté začali bavit o tom, jak dlouho jsme spolu. Pavel jim ukázal, ať ztichnou. Pak se natáhl k reproduktoru a několikrát stiskl tlačítko pro zeslabení.
„Počkejte, ať Renatu slyšíme!“
Byl ode mě sotva dva kroky. Hudba i nahraný hlas zeslábly téměř k neslyšení. Já ještě naprázdno otevřela ústa na dvě slova a zarazila se.
Klára se zvedla. Pavel se podíval na přístroj a pak zase na mě.
„Ty jenom otvíráš pusu?“
Někdo se zasmál. Cítila jsem horko až za ušima. Mohla jsem ukázat na dceru nebo říct, že se něco pokazilo. Místo toho jsem přiznala, že můj zpěv zůstal v reproduktoru.
„A dost jsme se nadřely, než jsme ho tam dostaly.“
Pavel se rozesmál taky. Nejdřív mě to bodlo. Pak mi podal ruku a zeptal se, jestli začneme znovu.
„Jedině všichni.“
Podruhé už nahlas
Klára pustila samotný doprovod. Pavel mě držel za ruku a zpíval tak hlasitě, že jsem vlastní hlas skoro neslyšela. Když jsme se každý vydali jinou melodií, sevřel mi prsty a pokračoval. U refrénu se přidali ostatní. Sestra se při natáčení rozesmála a sklopila telefon k ubrusu.
Nahrávku jsme si nechali. Doma si ji Pavel jednou pustil a řekl, že zním hezky. Pak se zeptal, jestli mu pošlu i sestřino video.
To zachycuje jeho nataženou ruku, můj vyděšený obličej a nakonec dlouhý záběr na ubrus. Zpěv je slyšet pořád. Při prvním společném sledování jsem si zakryla oči. Teď už vydržím i místo, kde mě chce slyšet samotnou.
Zpívat jsem se nenaučila. Když ale Pavel doma začne naši písničku, kabelku hledat nemusím.
