Článek
Při příjezdu nám majitelka podala klíč od obvyklého pokoje a zeptala se, zda má rovnou poznamenat stejný týden na příští rok. Zita přikývla dřív, než jsem položila tašku.
„Ještě vám napíšu,“ řekla jsem majitelce. Zarazilo mě, jak nerada tu odpověď vyslovuju. Dosud jsme si další podzim domlouvaly skoro automaticky.
Jezdily jsme sem osm let. Znaly jsme vrzající schod, nejlepší stůl u snídaně i cestu, po které se dalo vrátit z lesa bez prudkého kopce. Zita mi přenechávala postel u okna, protože věděla, že večer čtu. Já jí vozila náhradní čaj, na který pravidelně zapomínala. Sáčky jsem jí při vybalování položila na noční stolek.
Letos mi bylo jednašedesát a poprvé jsem nemusela počítat, kolik dovolené mi zbude na Vánoce. Od září jsem byla v důchodu. Chtěla jsem jí vyprávět, jak zvláštní je pondělní ráno bez budíku.
Zase ten telefon
První den jsme prošly naši obvyklou trasu kolem rybníků. Zita mi podala ruku na mokré lávce a u stánku jsme se smály tomu, že si ani jedna nevzala hotovost. Bylo mi s ní dobře.
Večer jí zavolal Milan. Odešla na chodbu, a když se vrátila, hodila telefon na postel.
„Zase je u něj syn. Na mě nemá čas.“
Znala jsem jejich vztah šest let. Milan sliboval společné víkendy, potom je rušil. Zita mi četla zprávy a ptala se, co tím asi myslí. Dřív jsem s ní probírala každé slovo. Tentokrát jsem po půlhodině zkusila změnit téma.
„Přihlásila jsem se na keramiku. Ve středu jsme poprvé točili.“
„To máš dobrý, že máš čas. Poslouchej, co mi napsal včera.“
Sáhla po telefonu. Já si sundala brýle, které jsem si nasadila, abych jí ukázala fotografii svého prvního hrnku.
Jen než to dopoví
Druhý večer jsem se pokusila říct, že se v prázdném bytě někdy cítím ztracená. Celý život jsem chtěla volná rána, ale teď jsem se přistihla, že snídám až ve chvíli, kdy bych dřív měla přestávku v práci.
„Aspoň nemusíš snášet šéfa,“ odpověděla Zita. „Víš, co Milan udělal mně?“
Nechala jsem ji mluvit. Když domluvila, už jsem neměla chuť začínat znovu.
Ráno jsem jí u kávy řekla, že bych ráda probrala i něco svého.
„Vždyť probíráme. Včera jsi mluvila o důchodu.“
„Dvě věty.“
„Tak mluv teď.“
Čekala s hrnkem u pusy. Najednou jsem si připadala jako někdo, komu odměřili čas na odpověď. Řekla jsem, že teď už nevím jak. Zita odložila hrnek a začala skládat ubrousek. Zbytek snídaně jsme řešily počasí.
Den bez ní
Na čtvrtek jsem si vybrala cestu do městečka za kopcem. Zita chtěla zůstat v penzionu. S Milanem si domluvili telefonát a chtěla na něj mít klid. Dřív bych výlet odložila. Tentokrát jsem si sbalila svačinu.
„Počkám na tebe s večeří?“ zeptala se.
„Vrátím se do šesti.“
Šla jsem pomalu, zastavila se u zavřené kapličky a v cukrárně si sedla dovnitř, přestože venku svítilo slunce. Nikdo nečekal, až dopiju. Vydržela jsem tam skoro hodinu.
Cestou zpátky jsem vytáhla telefon, abych Zitě vyfotila psa, který seděl za výlohou mezi květináči. Takové hlouposti jsme si posílaly odjakživa. Fotografii jsem pořídila, ale neodeslala ji. Chtěla jsem jí to večer vyprávět.
Když jsem otevřela pokoj, telefonovala. Usmála se na mě a ukázala zdvižený prst. Sedla jsem si na postel a čekala. Nakonec jsem se převlékla a šla dolů sama.
Příští rok neobjednám
Zita přišla k večeři pozdě. Začala vysvětlovat, že Milan možná konečně přijede na celý víkend. Poslechla jsem ji a potom řekla, že další pobyt rezervovat nebudu.
„Kvůli jednomu telefonátu?“
„Není jeden. A nejde jen o ně. Už nevím, kdy ti můžu něco říct, aniž bych čekala, až dořešíme Milana.“
„Já ti přece nikdy nezakázala mluvit.“
„To ne.“
Připomněla mi, kolikrát poslouchala mě při rozvodu. Měla pravdu. Tenkrát jsem jí volala i pozdě večer a ona telefon zvedala.
„Pomohlas mi,“ řekla jsem. „Nechci tvrdit, že ne. Jen už takhle další společný týden nechci.“
Dojedly jsme. Nenabídla jsem jiný termín ani kratší víkend. Zita se neptala, co bych si přála změnit. Po návratu na pokoj si našla dřívější autobus. Měly jsme odjíždět v sobotu, ona odjela už v pátek ráno.
Čaj navíc
Při loučení mi vrátila nespotřebované sáčky čaje. Položila je na stolek mezi postelemi a řekla, že si je mám nechat. Objaly jsme se, ale obě už jsme se přitom dívaly ke dveřím.
Poslední den jsem zůstala sama. Vyšla jsem k rybníku, pak se kvůli dešti vrátila. Na pokoji bylo nezvykle ticho. Mohla jsem si číst, ale několikrát jsem položila knihu a podívala se na prázdnou postel.
Od návratu jsme si nenapsaly. Ve středu jsem dokončila svůj hrnek. Je nakřivo a ucho se mi povedlo přilepit příliš nízko. Měla jsem radost a chvíli mě mrzelo, že jí ji neumím sdělit bez vysvětlování všeho ostatního.
V telefonu pořád mám psa mezi květináči. Když na něj narazím, usměju se. Pak si vzpomenu, komu jsem ho chtěla ukázat.
