Článek
Provozní ředitel Dalibor měl rád pořádek, zvlášť takový, který se dal rozeslat přílohou. Před firemní konferencí prosadil nové průkazy s aktuální fotografií. Návštěvy se měly hlásit na recepci a uvnitř se pohybovat s doprovodem zaměstnance s platnou kartou. Alena z recepce upozornila, že někteří lidé ještě nemají nové průkazy. Dalibor odpověděl, že důslednost je naučí dodržovat termíny.
Termíny mezitím naučily důslednosti především jeho asistentku. Třikrát mu přesunula fotografování, dvakrát připomněla konec platnosti starých karet. Dalibor měl pokaždé něco důležitějšího. Poslední možnost nechal na večer před konferencí, kdy měl fotograf v malé zasedačce ještě připravené pozadí. Pak odešel na jednání a na svůj termín zapomněl. Ze dveří prošel krátce před polednem; v poledne staré karty přestaly fungovat.
Vrátil se po šesté. Fotograf už odjel domů, vybavení si měl vyzvednout ráno. Dalibor přiložil kartu ke čtečce, obrátil ji a nakonec ji přitiskl takovou silou, jako by odpor kladl plast. Turniket zůstal zavřený. Alena za pultem ukázala na obálku s jeho jménem. Uvnitř byl pouze formulář k vydání průkazu. Fotografie chyběla.
Dalibor jí pokynul, aby ho pustila ručně. Alena připomněla zákaz výjimek a nabídla návštěvní průkaz. Potřeboval by ovšem doprovod někoho s platnou kartou. Sama ho převzít nemohla, nesměla opustit recepci. Dalibor se rozhlédl po hale. Za sklem uklízečka paní Vacková vytírala kolem krabic s konferenčními deskami. Návštěvní průkaz odmítl; chtěl konečně vyřešit svůj vlastní.
Zavolal fotografovi. Ten se po chvíli přemlouvání vrátil, ovšem za příplatek. Dalibor ho přivítal před turniketem a vyzval Alenu, aby alespoň pustila dovnitř jeho: vyfotí ho přece, a tím se problém vyřeší. Fotograf však také potřeboval zaměstnance, který ho převezme. Ředitel se nabídl okamžitě. Alena se podívala na jeho neplatnou kartu a pak zase na něj.
Následovalo vysvětlování, při němž Dalibor několikrát použil slovo logicky. Alena mu zopakovala, že fotografii potřebují, ale vydání karty zajišťuje kolegyně, která už odešla. Dalibor jí předtím skočil do řeči právě u této části. Teď kolegyni zavolal a zjistil, že průkaz připraví až zítra odpoledne. Ráno měl přitom vítat hosty pod heslem Spolupráce bez překážek. Podklady k projevu ležely v jeho kanceláři.
Vrátil se tedy k návštěvnímu postupu. Dočasný průkaz mohl platit i na zítřejší dopoledne, doprovod ale potřeboval pokaždé. Dalibor se ještě pokusil přijmout sám sebe jako vlastní návštěvu. Alena návrh nevložila do počítače. Paní Vacková za sklem mezitím setřela pruh podlahy a přišla se zeptat, jestli ti dva pánové hodlají ještě dlouho stát u vstupu.
Novou kartu měla připnutou na halence. Fotografování stihla v úterý před směnou. Když Alena vysvětlila situaci, souhlasila, že oba převezme. Nejdřív však chtěla dokončit přízemí. Dalibor otevřel ústa k odpovědi, ale za zády uslyšel fotografa, který se ptal, zda se do příplatku započítává také čekání. Přikývl tedy na všechno.
Do zasedačky šli za úklidovým vozíkem. Dalibor se dvakrát zastavil, když paní Vacková potřebovala vysypat koš. Fotograf dostal pokyn přenést brašnu přes mokrou část chodby. Portrét vznikl rychle; obtížnější bylo přimět ředitele, aby se netvářil jako člověk čekající na vysvětlení. Podklady si z kanceláře odnesl v doprovodu paní Vackové, která u dveří trpělivě držela mop.
Ráno ho převzala asistentka s platným průkazem. Ujistila se, že visačku NÁVŠTĚVA nosí viditelně, přesně podle jeho pokynu. Dalibor s ní zahájil konferenci a během přestávky nemohl odejít ani do kanceláře, dokud asistentka nedotelefonovala. Novou kartu dostal až odpoledne. Fotografův příplatek mezitím dorazil na faktuře. Z celé bezpečnostní tabulky tak měl ředitel nejdražší fotografii a uklízečka dva návštěvníky navíc. Výjimku přitom nepotřeboval nikdo. Stačilo jen, aby ředitel chvíli poslouchal recepční a potom uklízečku.
