Článek
Když přede mě Karel postavil cibulačku, odsunula jsem talíř tak prudce, že polévka vyšplíchla na ubrus. Sáhl po utěrce. Já už stála.
„Vždyť ji nemusíš jíst,“ řekl.
„Tak proč ji pořád vaříš?“
Zůstal s utěrkou v ruce. Věděla jsem, že jsem nespravedlivá. Celou cestu z práce jsem se těšila domů, a teď jsem chtěla pryč i odtud.
Ještě před pár týdny bývala tahle polévka naše páteční večeře. Karel krájel cibuli, já strouhala sýr. Než jsme usedli, dvakrát jsme se pohádali o rádio a jednou ochutnali víno.
Teď jsem na povrchu viděla kolečka tuku. Nic víc mě k talíři netáhlo.
Ochutnej to po mně
Několik týdnů před tím pátečním večerem jsem se po nemoci vrátila do práce. Bylo mi šestapadesát a v malé jídelně jsem vařila jedenáctým rokem. Vůni cibule ani pečeného masa jsem pořád necítila. U lékaře jsem to řešila, na další návštěvu jsem teprve čekala.
Kolegyni Daně jsem se svěřila hned první směnu. Domluvily jsme se, že dochucení zkontroluje ona.
„Ještě trochu majoránky,“ řekla nad bramboračkou.
Podala jsem jí sáček. Dřív bych promnula špetku majoránky mezi prsty a přivoněla si k dlani. Ten pohyb jsem udělala i tentokrát.
Dana se dívala jinam.
Nechala mi přípravu těsta a knedlíků, které jsem uměla posoudit rukama. Přesto jsem se při každém podávání lžíce cítila, jako bych odevzdávala kus své práce.
„Promiň, zase tě zdržuju.“
„Jitko, já dneska potřebovala, abys mi zkontrolovala součet porcí. Taky se ti za to nemůžu omlouvat do důchodu.“
Zasmála jsem se s ní. Večer jsem ale Karlovi řekla jen, že směna byla dlouhá.
Nech mi to v lednici
Zpočátku se mě pokaždé zeptal, jestli už něco cítím. Potom s tím přestal. Já přesto čekala otázku u každého jídla.
Jednou přinesl čerstvý chleba z pekárny. Podržel mi sáček a já ucukla dřív, než stačil říct, že chce pomoct s klíči.
„Já ti ho nedávám očichávat,“ řekl tiše.
Vzala jsem mu nákup, ale stud mě neopustil celý večer.
Začala jsem jíst v práci před odchodem. Doma jsem tvrdila, že nemám hlad. Když Karel chystal večeři, šla jsem se osprchovat a nechala ho čekat. Pak už jsem ho posílala ke stolu samotného.
„Nech mi to v lednici.“
Připadala jsem si méně nešťastná nad rohlíkem snědeným ve stoje než nad jídlem, na kterém si dal záležet. Nemusela jsem zvednout oči a vidět, že čeká, jestli mi aspoň trochu chutná.
Už nic nechystáš?
Po té cibulačce přestal vařit moje oblíbená jídla. V úterý jsem přišla domů a našla ho u stolu s chlebem a tvarohem. Druhý talíř tam nebyl.
„Na mě už nepočítáš?“
Zavřel kelímek.
„Nevím, jak mám počítat. Když připravím večeři, odejdeš. Když ji nepřipravím, taky je to špatně.“
Sedla jsem si naproti němu v kabátě.
„Já se jen nechci každý večer tvářit, že je to dobré.“
„To po tobě nechci. Ale můžeme spolu u toho stolu ještě něco dělat?“
Měla jsem připravenou odpověď, že pro něj se přece nic nezměnilo. Jenže seděl nad jedním talířem a drobky sbíral do dlaně.
Sundala jsem si kabát. Vyprávěla jsem mu o majoránce, o Danině lžíci i o tom, jak někdy závidím lidem, kteří si stěžují na pach smažení z kuchyně.
„Nevím, kdy budu zase normální společnost,“ řekla jsem.
„Tak dneska nemusíš být normální. Jen mi řekni, jestli chceš chleba.“
Přikývla jsem. Otevřel znovu kelímek a podal mi ho. Pro talíř jsem si došla sama.
Ruce si pamatovaly
V sobotu jsem vytáhla mísu a zeptala se Karla, jestli se mnou zadělá těsto na housky. Nechtěla jsem zkoušet další vůni. Chtěla jsem mít na chvíli jistotu, co dělám.
Do mísy na váze nasypal příliš mouky. Část jsem odebrala zpátky do sáčku a on mi přisunul židli.
Těsto mi zpočátku lepilo na prstech. Postupně se spojilo a pod dlaněmi povolovalo. Karel držel mísu, já hnětla. Pak jsme se vystřídali, protože ho zajímalo, jak poznám, že už stačí.
Když byly housky v troubě, šla jsem prostřít. Vyndala jsem dva talíře a máslo. Karel přinesl zbytek cibulačky z mrazáku a zeptal se, jestli ji má ohřát.
„Jen mi pak neříkej, jak to voní.“
Přikývl a vzal hrnec.
U první housky jsem cítila horko do prstů a křupnutí kůrky. Pořád mi něco podstatného chybělo. Karel vyprávěl o pokaženém výtahu v práci a já si mezi sousty stěžovala, že jsme housky nechali zespodu moc ztmavnout. Ten večer jsem od stolu nevstala dřív než on.
