Článek
„Mami, já tam nevylezu.“ Ema stála u žehlicího prkna a namotávala si na prst odstřiženou nit. Vedle ní visely modré šaty, kterým jsem právě došila rukávy.
„Ještě jsme je ani nevyzkoušely.“
„Já nemluvím o šatech.“
Bylo jí třináct, mně dvaačtyřicet. Poslední tři večery jsem šila kostým královské dcery do školní hry. Ema se o roli přihlásila sama. Text jsme spolu opakovaly při vaření, znala ho bez zaváhání.
Do premiéry zbýval týden.
„Pohádala ses s někým?“
Zavrtěla hlavou.
„Tak proč najednou?“
„Není to najednou. Říkala jsem ti, že se bojím.“
To říkala. Já pokaždé odpověděla, že před vystoupením se bojí každý.
Někdo se ti smál?
Posadila jsem se vedle ní na postel. Ema měla na kolenou scénář, rohy stránek ohnuté dovnitř.
„Jestli měl někdo poznámky, můžeš mi to říct.“
„Nikdo nic neudělal.“
„Ani paní učitelka?“
„Mami, já prostě otevřu pusu a nic.“
Navrhla jsem, že si text ještě projdeme. Ema scénář zavřela.
„To mi nepomůže.“
Znělo mi to jako výmluva. Vybavila jsem si sebe ve školní šatně s flétnou v ruce. Před závěrečným koncertem jsem utekla domů a pak tvrdila, že mi bylo špatně. Dodnes jsem se při vzpomínce styděla.
„Když to vzdáš, bude tě to mrzet,“ řekla jsem.
Ema zvedla oči.
„Jak to víš?“
Chtěla jsem jí vyprávět o flétně. Jenže ona už si lehla čelem ke zdi. Přikryla jsem ji a při odchodu znovu připomněla, kolik textu už umí.
Před prázdnými židlemi
Učitelka mě pozvala na odpolední zkoušku, abych přinesla kostým. Ema souhlasila, že scénu ještě jednou zkusí, ale požádala mě, ať sedím úplně vzadu.
V sále bylo pár dětí, dvě lavice a řada prázdných židlí. Vždyť tu ani není publikum, pomyslela jsem si.
Spolužák na jevišti dořekl svou větu. Ema udělala krok dopředu. Ruce držela podél těla, palcem třela šev kalhot.
Čekali jsme.
„Zkus jen první větu,“ řekla tiše učitelka.
Ema se nadechla. Viděla jsem, jak polkla. Pak se jí brada začala třást.
Nikdo se nesmál. Spolužák sklopil dřevěný meč a podíval se na učitelku.
„Dáme pauzu.“
Ema seběhla ze schůdků. Přistoupila jsem k ní s šaty přes ruku, jako by právě ty mohly něco spravit.
„Doma ti to jde tak hezky.“
„Ale tady nejsem doma.“
Podávala jsem jí kapesník. Nevzala si ho, dokud jsem šaty nepoložila na židli.
Pro koho vlastně šiju
Učitelka si k nám přisedla. Řekla, že Bára, která zatím hrála dvorní dámu, za Emu při jejích absencích zaskakovala. Hlavní roli už několikrát zkoušela a chtěla by ji převzít.
„A já bych mohla podávat věci?“ zeptala se Ema. „Vím, kdy má přijít dopis a kdy koruna. Minule ji nemohli najít.“
Učitelka přikývla. Domluvily se, že Ema přijde další den dřív a připraví s ní stolek za oponou.
Dívala jsem se na dceru. Ještě měla mokré tváře, ale už se ptala, jestli může jednotlivé rekvizity označit barevnými lístky.
Cestou domů jsem jí konečně řekla o svém koncertu.
„Takže chceš, abych tam šla, protože tys nešla?“
„Asi jsem si myslela, že ti ušetřím to, co mrzí mě.“
Chvíli jsme šly mlčky.
„Mě by teď mrzelo, kdybys mě donutila.“
Doma jsem šaty sundala z ramínka. Bára byla menší, bylo potřeba zkrátit sukni i rukávy. Ema si přinesla nůžky na papír a u druhého konce stolu stříhala lístky k rekvizitám. Tentokrát jsem ji nezkoušela z textu.
Viděla jsem její ruku
Na premiéru přišla i babička. Předem jsem jí vysvětlila změnu obsazení. Přesto se po zhasnutí světel naklonila ke mně.
„Škoda. Emě by ty šaty slušely.“
„Báře sluší taky,“ odpověděla jsem.
Na jevišti přišla chvíle s dopisem. Z mezery v oponě se vysunula ruka s obálkou. Bára ji převzala a rozevřela přesně tak, jak to Ema doma nacvičovala.
Potom jsem dceru na okamžik zahlédla. Přidržovala oponu, v druhé ruce už měla připravenou korunu. Na někoho za sebou se usmála.
Po představení vyběhla do chodby ještě dřív než ostatní.
„Vidělas, jak mu spadl meč? Podala jsem mu ho z druhé strany. Skoro nikdo si nevšiml.“
Chtěla jsem říct, že příště už třeba zvládne i roli. Místo toho jsem se zeptala, odkud věděla, že tam má stát.
Chytila mě za rukáv a odvedla mě ke stolku. Modré šaty visely v šatně. Ema prošla kolem nich, vzala do ruky korunu a ukázala mi místo u opony.
