Článek
Přivydělat si mezi květinami mi připadalo jako příjemná změna. Žádné porady, žádné dohady o dovolenou, jen něco pěkného zabalit a nechat si zaplatit. V šedesáti třech už člověk nemusí nikomu dokazovat, že zvládne celou prodejnu. Já jsem to ovšem během prvních deseti minut stihla říct neteři dvakrát.
Klára potřebovala odjet na víkend a její kolegyně onemocněla. Nabídla mi dvě placené směny, v sobotu a v neděli dopoledne. Po telefonu vysvětlovala, že hotové vazby budou připravené, objednávky označené a složitější přání mám posílat zprávou jí. To poslední jsem považovala za zbytečnou starost.
Dřív jsem vedla domácí potřeby. Uměla jsem prodat pekáč člověku, který původně přišel pro kolíčky, a zákaznice se ke mně vracely i kvůli popovídání. Od zavření prodejny beru občasné inventury. Peníze se hodí, ale počítání cizích zásob má jednu nevýhodu: málokterá krabice vás ráda vidí.
V pátek mi Klára ukázala pokladnu, terminál a místo, kam odkládá zaplacené objednávky. Potom jsme spolu připravovaly kytice. Já čistila stonky, ona vázala. Když přede mě položila další svazek, zeptala jsem se, jestli budu zítra také jen loupat listí. Zasmála se. Já to úplně jako legraci nemyslela.
U jedné objednávky mě zastavila, když jsem sáhla po jiné stuze. Ta původní mi k růžím neseděla, ale zákaznice si ji výslovně přála. Chvíli jsem Kláru přesvědčovala, ať se podívá na obě vedle sebe. Nakonec si objednávku přitáhla a dokončila ji sama.
V sobotu jsem si vzala světlou halenku a vlastní náušnice, které jsem nosila do práce. Pod zástěrou nebyla halenka skoro vidět, ale o to nešlo. V devět jsem otočila cedulku na dveřích a najednou zase měla kam patřit. Na pultě stála moje káva, v zásuvce moje svačina. Drobnosti, které mi chyběly víc, než jsem doma přiznávala.
První hodina šla výborně. Pán si vyzvedl objednávku, dvě studentky vybraly malou kytici a já jim našla papír ve stejné barvě jako přáníčko. Pak přišla paní pro bílé květiny. Nabízela jsem jí veselejší směs, dokud neřekla, že bílé měla maminka nejradši. Teprve potom jsem se zeptala na příležitost. Šla na hřbitov.
Trochu mě to zarazilo, ale za chvíli už jsem obsluhovala další. Když máte za pultem pauzu, snadno se začnete pitvat v každé větě. Zákazníci přitom potřebují, abyste byli pohotoví. Takhle jsem si to alespoň vysvětlovala, když kolem jedenácté vstoupil muž s mokrými rameny a telefonem v ruce.
Bylo mu kolem čtyřiceti a chtěl největší kytici ve váze u okna. Ta byla za osmnáct set. Prohlédl si ji ze všech stran a řekl, že potřebuje něco pořádného na usmířenou. Přitom mu přišla zpráva. Usmál se na displej, rychle odpověděl a já už měla jasno. Doma se někdo zlobí a pán to hodlá vyřešit peněženkou.
Takových nákupů jsem zažila dost. Muži kdysi brávali drahé hrnce, když zapomněli na narozeniny, a ještě se ptali, jestli je můžeme zabalit tak, aby nevypadaly jako hrnce. Tenhle zákazník měl navíc na rukávu přilepený kousek barevného papíru. Patrně někde slavil. Už jsem si představovala manželku, která na něj doma čeká.
Ukázala jsem mu menší kytici za šest set padesát. Byla pěkná, žádné zbytky. Řekla jsem, že velikost omluvy se nemusí měřit počtem růží. Muž se znovu podíval k oknu. Prý se mu tamta opravdu líbí. Jenže já už jsem mu vysvětlovala, že někdy udělá větší radost obyčejná pozornost než okázalé gesto.
„A hlavně přijít včas domů,“ dodala jsem při balení. „To bývá účinnější než takováhle náruč.“
Podíval se na mě a na okamžik otevřel ústa. Pak je zase zavřel. Zeptal se, jestli tedy ta menší může být hned, protože už má zpoždění. V jeho hlase jsem slyšela potvrzení všeho, co jsem si myslela. Zaplatil, poděkoval a odešel. Já měla příjemný pocit, že jsem někomu ušetřila peníze i zbytečné divadlo.
Kláře jsem do večerního přehledu napsala, že všechno proběhlo dobře. Připsala jsem i to, že jsem jednoho pána přesvědčila, aby zbytečně neutrácel. Odpověděla otázkou, jestli byla velká kytice poškozená. Nebyla. Nechápala jsem, proč se ptá zrovna na to. Snad je pořád lepší spokojený zákazník než jednorázová vysoká tržba?
V neděli se muž vrátil. Tentokrát s druhým mužem, který nesl moji včerejší kytici. Položil ji opatrně na pult, aby ji nemusel držet, a oba zamířili k oknu. Velká vazba tam naštěstí ještě stála. Zákazník zvedl ruku na pozdrav a já se začala usmívat, protože jsem čekala poděkování za svou prozíravost.
Jeho partner se jmenoval David a tu velikou kytici si vyhlédl už v pátek cestou kolem. Měli výročí. Včerejší usmiřování se týkalo posledního kousku dortu, který zákazník snědl u snídaně, ačkoli tvrdil, že sladké nechce. Řekl to s úsměvem, zatímco David prohlížel květiny. Já se snažila vzpomenout si na každé své sobotní slovo.
Co znamenala zpráva a odkud měl papír na rukávu, jsem se nedozvěděla. Ani jsem se neptala. Zákazník mi přece ani jednou neřekl, že kupuje květiny ženě, natož proč by na něj měla být naštvaná. To všechno jsem dodala já. On ukázal na kytici a já mu místo ní začala řešit domácnost.
„Mně se líbí i tahle,“ řekl David a dotkl se menší kytice. „Ale pro tu velkou jsem si chtěl přijít.“
Omluvila jsem se. Ne za nedorozumění, jak jsem nejdřív chtěla říct, ale za to, že jsem mu rozmlouvala vybranou věc a mluvila do soukromí. Znělo to dost neobratně. Muž mávl rukou, že se nic nestalo. David se ale neusmál a já mu rozuměla. Přišli utratit peníze a museli ještě uklidňovat prodavačku.
Velkou kytici jsem zabalila přesně tak, jak si přáli. Bez dalšího doporučení. David si ji převzal a jeho partner zvedl z pultu tu menší. Když odešli každý se svou kyticí, utřela jsem po ní mokré kolečko a Kláře zavolala. Mohla jsem tu příhodu podat jako veselou historku. Místo toho jsem začala tím, že jsem včera pokazila prodej.
Klára se vrátila odpoledne. Peníze za obě směny mi poslala ještě před cestou, takže jsem se nemohla tvářit, že pracuji jen z rodinné ochoty. Sedly jsme si vzadu na dvě skládací židle. Řekla jsem, že se můžu nabídnout i příští sobotu. Potřebovala jsem, aby po tom trapasu přišla nějaká normální další sobota.
Jenže ona mi další prodejní směnu nenabídla. Prý nemůže u každého zákazníka kontrolovat, co jsem mu kromě květin vyložila. Připomněla i páteční dohadování o stuze. Namítla jsem, že tu objednávku jsem přece nezměnila. Klára řekla, že právě proto, že tam stála se mnou. Na to jsem neměla odpověď.
Nejdřív jsem se hájila, že umím s lidmi. Vlastně to byla moje hlavní pracovní přednost. Neteř neřekla, že neumím. Řekla, že tady potřebuje nechat lidi vybrat. To mě zabolelo snad víc. Kdyby si stěžovala na pokladnu, mohla bych se ji doučit. Takhle zpochybnila právě to, s čím jsem za její pult přišla nejradši.
Potom mi nabídla středeční přípravu objednávek. Za peníze, na čtyři hodiny, pravidelně podle potřeby. Čištění květin, chystání papírů, krabic a kartiček. Vzpomněla jsem si na páteční hromadu listí a chtěla odmítnout. Bývalá vedoucí přece nebude stát vzadu u kbelíku. Jenže bývalá vedoucí měla také příští měsíc zaplatit opravu pračky.
Ve středu jsem přišla. Klára mi ukázala rozpis a nechala mě připravit obaly pro šest objednávek. U třetí jsem zjistila, že jsem vzala špatnou velikost krabice. Vyměnila jsem ji, aniž bych vymýšlela, proč by zákazníkovi mohla stačit menší. Tahle práce měla nepříjemnou výhodu: bylo docela dobře vidět, jestli je udělaná správně.
Zepředu jsem slyšela zákaznici, smích a cinknutí terminálu. Pořád mě to táhlo podívat se, kdo přišel. Jednou jsem už odložila nůžky, ale Klára mě zavolala, jestli jsou hotové kartičky. Byly. Odnesla jsem jí celou krabičku a ona je hned začala přidávat k vazbám. Nemusela po mně nic předělávat.
Další středu mám zapsanou v kalendáři. Na prodejní směny se mě Klára zatím neptá a mně je to pořád líto. Čtyři hodiny vzadu mi nenahradí celý obchod, který jsem měla ráda. Když se ale ráno rozsvítí světla a neteř mi podá první objednávku, mám zase práci, kterou ode mě někdo potřebuje. Jen se tentokrát musím držet toho, co je na ní napsané.
