Článek
U nás se za festivalové hosty nikdy neplatilo. Dostávali jsme od pořadatelů dvě vstupenky a od zpěváků obvykle víno, někdy bonboniéru. Bohumil tomu říkal náš příspěvek kultuře. Já jsem prala čtyři povlečení, přikupovala ručníky a na páteční ráno si brala v práci volno. Kultura má zkrátka i svou provozní stránku.
Máme na kraji města dům se dvěma pokoji po dětech. Do sálu je to od nás čtvrt hodiny pěšky, tedy pokud vás Bohumil nezastaví u každého druhého domu s nějakou příhodou. Zpěváci ho poslouchali rádi. Aspoň jsem to usuzovala podle smíchu, který býval slyšet až nahoru, kde jsem mezitím rozkládala postele.
Letos v listopadu měli přijet už podeváté. Naše obvyklá čtveřice se střídala, jednou přibyl někdo nový, jiný rok nepřijela paní z Jihlavy. Vždycky se ale oba pokoje zaplnily. Když nám koordinátorka napsala, že festival domluvil zvýhodněné ubytování v hotelu u náměstí, odpověděla jsem, že u nás samozřejmě dál platí nabídka jako každý rok.
Hotel měl snídani v ceně a sál přes ulici. To jsem uznávala. Jenže u nás měli snídani také, navíc s domácí pomazánkou. Předpokládala jsem, že lidé po tolika letech dají přednost známému domu. Bohumil na zprávu jen řekl, že aspoň nebudeme čekat, až se někdo ve dvě ráno osprchuje.
První týden jsem se koordinátorky neptala. Druhý týden jsem jí poslala fotografii ustlaných pokojů. Ne proto, abych se vnucovala, samozřejmě. Jen aby případní noví účastníci věděli, že u nás nebudou spát na nafukovací matraci. Na jednom snímku jsem dokonce narovnala přehoz znovu, protože vypadal trochu jako po nocležníkovi.
Ve středu před festivalem mi zavolala. Tentokrát se k nám nikdo nepřihlásil. Říkala to omluvně, jako by mi musela oznámit, že jsem nevyhrála v tombole. Ujišťovala mě, že se hostům u nás líbilo, jen letos všichni využili hotel. Nabídla nám vstupenky, ale ty jsem odmítla. Za co bychom je brali, když nikoho neubytujeme?
Bohumil zprávu přijal tak klidně, až mě to urazilo. Seděl u stolu, prohlížel si nabídku nějakých vrtáků a poznamenal, že v sobotu konečně dodělá polici v komoře. Potom se zeptal, jestli jsem ještě nekoupila moc jídla. Jistěže koupila. Hosté měli přijet ve čtvrtek a já nehodlala běhat po obchodech na poslední chvíli.
V lednici leželo máslo, dva velké jogurty, sýry, šunka a vejce. V komoře byly dvě vánočky a na lince jablka do závinu. Bohumil se zaradoval, že nebude muset celý víkend řešit, co si dát k snídani. V jeho podání tedy změna programu přinášela samé výhody. Mně připadalo, že jsme nachystali oslavu a nikdo na ni nepřišel.
Ve čtvrtek po práci jsem si otevřela místní inzertní web na telefonu. Když nabídnu pokoje ještě dnes, mohl by se někdo ozvat. Zaplatila bych i zvýraznění inzerátu. Festival přece není jediná událost ve městě a slušné ubytování se hodí pořád. Vyfotila jsem koupelnu tak, aby nebyl vidět Bohumilův kartáček ve skleničce od hořčice.
„Ty chceš platit za to, aby k nám někdo přijel?“ zeptal se, když jsem mu svůj záměr ukázala.
Řekla jsem, že bychom samozřejmě něco vybrali za nocleh. S tím jsem ovšem při focení nepočítala a cenu jsem žádnou připravenou neměla. Bohumil se zeptal, kolik bych chtěla za svoje praní, uklízení a snídaně. V tu chvíli mi to připadalo jako zbytečné účetnictví. Dřív mu naše výdaje takové starosti nedělaly.
Inzerát jsem zatím neodeslala. Nechtěla jsem ho zveřejnit s chybou a také jsem se potřebovala rozmyslet, jestli bych do pokojů pustila úplně cizí lidi. Naši zpěváci byli přece něco jiného. Věděli, kde máme hrnky, a jeden si u nás nechával přes rok pantofle. Otevřela jsem skříň v předsíni. Pantofle tam pořád byly.
V pátek ráno jsem stejně vstala před sedmou. Ze zvyku, tvrdila jsem. Nakrájela jsem jednu vánočku a začala připravovat pomazánku, protože tvaroh už byl koupený. Bohumil přišel do kuchyně v teplákách a s hrnkem kávy. Chvíli mě pozoroval a potom vytáhl z horní skříňky mísu. Chtěl vědět, co má udělat.
Dala jsem mu oloupat vejce. Byla jsem podrážděná, že najednou má na pomoc času dost, když stačí dva talířky. On se zase divil, proč chystám takovou snídani. Odpověděla jsem, že něco jíst musíme. Nad mísou s osmi vejci to nebyla úplně přesvědčivá obhajoba, ale Bohumil měl naštěstí tolik rozumu, aby je začal loupat.
Pak mu pípl telefon. Ozval se mu Radek, který u nás spal poslední čtyři roky. Prý jsou už od včerejška v hotelu a jestli se Bohouš večer ukáže. Zahlédla jsem na displeji ještě poznámku o loňském večeru. Radek psal, že se tak dlouho nenasmál. Bohumil se usmíval, dokud jsem se nezeptala, co vlastně loni tak veselého zažili.
Vyprávěl mi to ochotně. Jeden zpěvák napodoboval navigaci cestou na vystoupení, další vytáhl z telefonu fotografie ze zájezdu. Bohumil jim k tomu líčil svůj slavný pokus zaparkovat v podzemních garážích. Tu příhodu znám, ale netušila jsem, že u nás dole dostala téměř hodinové pokračování. Myslela jsem, že se po návratu z koncertu jen trochu zdrželi.
„Vždyť jsi tam s námi byla,“ namítl.
Byla. Přinesla jsem skleničky, potom sýry, pak jsem se vrátila pro vývrtku, protože tu naši nenašel. Nakonec jsem šla nahoru sundat ze sušáku ručníky. Když jsem se vrátila, řešili něco dalšího a já nevěděla, čemu se smějí. Sedla jsem si na kraj židle, ale za chvíli někdo hledal hrnek na čaj. Tohle jsem mu připomněla.
Bohumil odložil napůl oloupané vejce. Řekl, že mi přece nikdo nebránil zůstat sedět. Měl v něčem pravdu. Jenže když někdo potřeboval čistý ručník, nešel za ním. A když se ráno odcházelo na zkoušku, nikdo nepočítal s tím, že se snídaně opozdí, protože jsem si večer chtěla doposlechnout vyprávění o zájezdu.
Nechtěla jsem z našich hostů udělat nevděčníky. Boty si zouvali, za jídlo děkovali a paní Milada po sobě jednou i svlékla postel. Měla jsem radost, že se jim u nás líbí. Jen mi teď bylo líto, jak málo jsem si z těch návštěv měla co vyprávět já.
„Já už letos nechci být tři noci vzhůru,“ řekl nakonec. „Těšil jsem se, že bude klid.“
Tomu jsem rozuměla víc než jeho radosti z přebytečné vánočky. Jen mi vrtalo hlavou, proč se na klid těší i za mě. Na pátek jsem si vzala volno a teď jsem ho trávila přípravou snídaně pro dva lidi, kteří mohli klidně ještě spát.
Po snídani jsem zavolala koordinátorce a koupila dvě vstupenky na sobotní večerní koncert. Vzala mi telefon mezi rozdělováním jmenovek a ptala se, jestli se něco změnilo s pokoji. Vysvětlila jsem jí, že pokoje zůstanou prázdné. Chvíli bylo ticho, potom řekla, že nás ráda uvidí. Překvapilo mě, jak příjemně se to poslouchá, i když za tím není žádná objednávka.
Bohumil se koncertu nebránil. V sobotu stihl polici a já odnesla jednu vánočku sousedce, která měla na návštěvě vnoučata. Zbytek nákupu jsem rozdělila tak, aby se nic nezkazilo. Nebyla to velká životní proměna, spíš obyčejné uklízení po mém předčasném nadšení. Rozepsaný inzerát jsem smazala. Cizí pantofle jsem nechala dole v předsíni, kdybych potkala jejich majitele.
Do sálu jsme přišli včas. Nemusela jsem před odchodem nikomu vysvětlovat, kterým klíčem se zamyká, ani hledat náhradní polštář. Radek nás zahlédl už ve dveřích a zamával. Překvapilo mě, kolik lidí se s Bohumilem zdravilo. Mě také znali, jen někteří zaváhali u jména. Byla jsem ta od Bohouše, kde se tak dobře snídá. Dřív bych to považovala za dostatečné představení.
Koncert se mi líbil. V druhé části jsem dokonce poznala hlas paní Milady, i když stála ve druhé řadě a skoro jsem na ni neviděla. Po závěrečném potlesku jsem zůstala stát u šatny s kabátem přes ruku. Radek nás zval na posezení ve vedlejším salonku. Bohumil se podíval na hodiny. Že už půjde, ráno byl vzhůru brzy a má toho za dnešek dost.
Automaticky jsem sáhla po rukávu kabátu. Pak jsem si všimla, že Milada u dveří přisunuje další židli. Řekla jsem Bohumilovi, že ještě zůstanu. Nijak dramaticky, vždyť šel domů sotva kilometr. Přesto se zarazil. Nabídl, že na mě tedy chvíli počká. Musela jsem mu vysvětlit, že nechci sedět u stolu s pocitem, že už bych se měla zvedat.
Rozloučili jsme se u šatny. Neměl radost, ale ani mi nic nevyčetl. Já si dala kabát zpátky na věšák a sedla si vedle Milady. Nejdřív jsem spíš poslouchala. Když se Radek zeptal, co dělá Bohouš, odpověděla jsem, že šel domů vyzkoušet náš nový způsob ubytování bez hostů. Zasmáli se a já nemusela odbíhat pro další skleničky. Ty přinesla obsluha.
Později Milada vyprávěla o zkoušce jejich sboru a já jí poprvé stihla položit i druhou otázku. Ukázalo se, že je dost výřečná, když jí člověk dá čas. U stolu pak přišla řeč i na mou práci a na školní jídelnu, kde už čtvrtý rok vyřizuji objednávky obědů. Žádné oslnivé téma, ale Radka zajímalo, proč mu syn pořád zapomíná odhlašovat jídlo.
Bohumil mi v půl jedenácté napsal, jestli jsem v pořádku. Odpověděla jsem, že ano a že ještě posedím. Za chvíli přišla další zpráva. Ptal se, kde je pomazánka. Napsala jsem mu, že v modré misce, a telefon schovala. Teď už jsem se potřebovala soustředit, protože Milada začala s historkou, kvůli které prý jejich sbormistr zakázal banány v autobuse.
Domů jsem přišla před půlnocí. Bohumil ještě seděl u televize a chtěl vědět, kdo tam zůstal. Začala jsem mu to vyjmenovávat, ale on se opravil, že ho spíš zajímá, jaké to bylo. Tak jsem si přisedla a vyprávěla. O banánech, o Radkově synovi i o tom, že Milada při příští návštěvě města slíbila zavolat mně.
Nevím, jestli příští rok zase nabídneme pokoje. Bohumil už poznamenal, že bychom případně mohli vzít jen dva lidi. Já zatím nic neslibuji. Ráno si ke mně přisedl se snídaní a chtěl dopovědět ten večer. Prý kvůli mým historkám půjde pozdě do dílny. A to ještě neví, že příští rok hodlám na posezení zůstat zase. Snad ode mě nebude čekat pokaždé tak podrobný přenos.
