Článek
Mobil mám skoro jako třetí ruku a hlasovky považuju za největší vynález lidstva hned po myčce, protože se u nich můžu pořádně vyventilovat. Tahle filozofie mi fungovala roky, přesně do jednoho úterního večera.
Guláš, Saturn a jedno nešťastné ťuknutí
Bylo krátce po šesté, v hrnci mi bublal guláš a já si v duchu odškrtávala, co všechno ještě musím stihnout. Vtom pípl telefon. Do skupiny rodičů ze čtvrté B napsala paní učitelka Šímová, že děti mají do zítřka vyrobit model sluneční soustavy z recyklovaných materiálů. Do zítřka. V šest večer.
Matyáš to samozřejmě okomentoval tím, že „to paní učitelka asi říkala, ale on si to nezapsal“. Zírala jsem do lednice a přemýšlela, z čeho vyrobím Saturn. Z kelímku od jogurtu? Z víčka od okurek? Udělala jsem to, co dělám vždycky, když se ve mně vaří víc než v hrnci: chtěla jsem si to vyříkat s Petrem.
Jenže skupinu se zadáním jsem pořád měla otevřenou. Jednou rukou jsem míchala, druhou držela telefon a palec po paměti našel mikrofon přesně na místě, kde ho mám v chatu s manželem. Na displej jsem se ani nepodívala. Proč taky, aplikace vypadají všude stejně.
Zpráva měla minutu a čtyřicet vteřin. Stěžovala jsem si, že paní Šímová nejspíš žije v úplně jiném časovém pásmu a projekty zadává zásadně ve chvíli, kdy už mají všechna papírnictví zavřeno. Když chce zítra vidět planety, ať si je klidně přijde vyrobit k nám, rovnou i s rodinným balením lepidla.
Na konci jsem zaúpěla, že se mi kvůli ní právě připaluje guláš a že až Petr přijde domů, nemá se divit, když bude večeře chutnat jako táborák. Pustila jsem ikonku, odložila telefon na linku vedle prkénka a šla zachraňovat, co se ještě dalo. Dno hrnce bylo černé jako ten vesmír, který jsme měli vyrábět.
Tři palce nahoru a jedno zdvořilé P. S.
Asi za půl hodiny mi volal Petr, že jede z práce, a ptal se, jestli něco nepotřebujeme. Zeptala jsem se ho, jestli si moji zprávu poslechl. Chvíli bylo ticho. „Jakou zprávu?“
Otevřela jsem náš společný chat. Nic. Poslední zpráva byla z poledne a týkala se toaletního papíru. Vařečka mi vyklouzla z ruky, kapka guláše mi cákla na ponožku a já ji ani necítila.
Moje hlasovka visela ve třídní skupině, hned pod zadáním projektu, jako by to byla oficiální odpověď za všechny rodiče. Pod ní byly tři palce nahoru. Nevěděla jsem, jestli mi ti tři lidé fandí, nebo se smějí tak moc, že nedokážou napsat nic jiného. Jinak skupina mlčela a to ticho bylo hlasitější než moje digestoř.
Pak přišla jediná odpověď. Od paní Šímové.
„Děkuji za zpětnou vazbu, paní Kratochvílová. Zítra v 7.30 se uvidíme na třídní schůzce a probereme to. P. S. Doufám, že guláš přežil.“
Tím bylo jasné, že si nahrávku poslechla celou, až do posledního připáleného slova. V panice jsem zprávu smazala, jenže ve skupině po ní zůstal nápis, že byla odstraněna. Vypadalo to, jako bych se snažila zahladit stopy po vraždě.
Petr dorazil domů, ochutnal guláš, podíval se na mě a řekl jen: „Tak ten opravdu nepřežil.“ Pak jsme s Matyášem do půlnoci lepili Jupiter z pomačkaných novin a Saturn s prstencem z víčka od okurek. Já si mezitím v hlavě skládala omluvnou řeč.
Ranní schůzka na lavici obžalovaných
Ráno jsem šla do školy s pocitem, že mířím na vlastní popravu. Sedla jsem si do poslední lavice, tak malé, jako by byla pro trpaslíky, a kolena jsem měla skoro u brady. Maminka vedle mě se na mě usmála tak, jak se lidé usmívají na nemocné. Odněkud zepředu jsem jasně zaslechla šepot: „To je ona. Ta s gulášem.“
Paní Šímová vešla, odložila desky a podívala se přímo na mě. Začala jsem se zvedat, že to vezmu zpříma a rychle, ale ona jen zvedla ruku.
„Než začneme, musím se vám omluvit. Zadání projektu jsem měla poslat už před dvěma týdny. Celou dobu mi leželo v rozepsaných zprávách a přišla jsem na to až včera večer. Termín posouvám na příští pátek. Paní Kratochvílová měla pravdu, i když já bych to řekla bez toho lepidla.“
Třída se rozesmála a vysoký tatínek u okna se otočil ke mně: „Ty tři palce byly ode mě, od Dvořákových a od Bílků. My jsme v sedm taky stříhali Saturn z kelímku, jen jsme to nikomu nenamluvili.“
Smála jsem se s nimi, hlavně úlevou. Seděla jsem tam s rudými tvářemi a s novinovým Jupiterem v tašce, který najednou nikdo nepotřeboval. V duchu jsem si poznamenala, že si s Matyášem ještě promluvíme o tom, co všechno paní učitelka „asi říkala“.
Po schůzce mě paní Šímová zastavila u dveří. Čekala jsem ještě jedno kázání, ale ona místo toho vytáhla telefon. „Mimochodem, poslala byste mi ten recept? Z nahrávky to znělo, že se vám připálil jen spodek. A podle toho, jak vášnivě jste o tom guláši mluvila, musel být jinak výborný.“
Recept jsem jí poslala ještě ten den. Napsaný a do soukromé zprávy.
Od té doby mám pro hlasovky jediné pravidlo: nikdy nenamluvím nic, co bych nedokázala nahlas zopakovat v lavici čtvrté B.
Petr si mě kvůli tomu dobírá dodnes. Když jsem mu minulý týden poslala hlasovku, že se zdržím v práci, odepsal jen: „Došlo to správně. Mám to přeposlat paní Šímové?“
