Článek
S Martinem jsme pracovali ve stejné kanceláři a měli na starosti podobné klienty. On měl dvě malé děti, já žádné. Když potřeboval vyzvednout syna ze školky nebo odvézt dceru na kroužek, většinou odešel kolem třetí hodiny.
Pracovní doba nám přitom končila v půl páté.
Ze začátku se vždy omluvil a poprosil mě, zda bych se nepodívala na případné e-maily. Neviděla jsem v tom problém. Když přišlo něco důležitého, odpověděla jsem klientovi nebo dokončila tabulku, kterou Martin nestihl.
Brala jsem to jako kolegiální pomoc.
Z výjimky se stalo pravidlo
Po několika týdnech už Martin neodcházel dřív jen občas. Ve tři hodiny si téměř každý den oblékl bundu a oznámil, že musí pro děti.
Úkoly, které po něm zůstaly, se postupně přesouvaly ke mně.
Někdy šlo o jeden e-mail. Jindy jsem musela dokončit nabídku, zkontrolovat smlouvu nebo volat klientovi, kterému slíbil odpověď. Kvůli jeho práci jsem několikrát zůstala v kanceláři o hodinu déle.
Martin mi většinou druhý den poděkoval. Občas přinesl kávu nebo řekl, že mi to někdy vrátí.
Nikdy k tomu ale nedošlo.
Po půl roce už bylo běžné, že já zůstávala do konce pracovní doby a Martin odcházel o hodinu a půl dřív. Šéf to toleroval, protože měl děti a výsledky oddělení byly v pořádku.
Výsledky byly v pořádku hlavně proto, že jsem jeho práci dokončovala já.
Potřebovala jsem odejít o hodinu dřív
Dlouhodobě mě bolela záda a čekala jsem skoro dva měsíce na vyšetření u specialisty. Volný termín měli pouze ve středu od čtyř hodin.
Požádala jsem proto šéfa, zda bych mohla jednou odejít v půl čtvrté. Nabídla jsem, že přijdu ráno dřív a všechny úkoly dokončím před odchodem.
Šéf s tím nejdřív neměl problém.
Pak se ozval Martin.
Před celým týmem řekl, že ve středu čekáme důležité podklady od klienta a že by v kanceláři měl zůstat někdo zodpovědný. Dodal, že firma nemůže pokaždé doplácet na soukromé záležitosti zaměstnanců.
Chvíli jsem si myslela, že jsem ho špatně slyšela.
Člověk, za kterého jsem půl roku téměř každý den dokončovala práci, mě označil za nespolehlivou kvůli jedinému vyšetření.
Šéf nakonec řekl, že odejít můžu, ale požádal mě, abych předem připravila vše potřebné pro Martina.
Tentokrát jsem připravila pouze svoji práci.
Přestala jsem jeho odchody zachraňovat
Ve středu přišly podklady od klienta krátce po čtvrté hodině. Martin už byl dávno pryč.
E-mail jsem viděla na telefonu, ale neodpověděla jsem. Byla jsem u lékaře a nebyl to můj klient.
Martin si zprávu přečetl až druhý den ráno. Termín pro odeslání nabídky už mezitím vypršel.
Šéf chtěl vědět, proč se klientovi nikdo neozval. Martin odpověděl, že předpokládal, že to zařídím já, jako vždycky.
Právě ta poslední dvě slova ukázala celý problém.
Jako vždycky.
Vysvětlila jsem šéfovi, kolikrát jsem za poslední měsíce dokončovala Martinovy nabídky, odpovídala jeho klientům a zůstávala déle. V pracovním systému bylo přesně vidět, kdo dokumenty upravoval a v kolik hodin je odesílal.
Za půl roku jsem po jeho odchodu dokončila 38 úkolů.
Martin tvrdil, že jsme přece tým. Já mu odpověděla, že týmová práce nemůže znamenat, že jeden člověk pravidelně odchází a druhý za něj pracuje.
Najednou si musel práci plánovat
Šéf Martinovi nezakázal odcházet kvůli dětem. Stanovil ale jasné pravidlo. Než odejde, musí mít hotovou práci nebo si předem domluvit, kdo ji převezme.
Už nestačilo položit bundu přes rameno a říct, že to nějak zvládnu.
Martin se mnou několik dní skoro nemluvil. Tvrdil, že nechápu, jak složité je skloubit práci s rodinou. To byla pravda. Nevěděla jsem, jaké to je mít dvě malé děti.
Věděla jsem ale, jaké je půl roku dělat část práce za kolegu, který pak zpochybní mou spolehlivost kvůli jediné návštěvě lékaře.
Od té doby mu občas pomůžu, když nastane něco nečekaného. Už ale automaticky nepřebírám všechno, co po něm zůstane.
Ohleduplnost na pracovišti je důležitá. Nemůže se však stát trvalou výhodou jednoho člověka a povinností všech ostatních.
