Článek
Doporučený dopis z okresního soudu jsem si na poště vyzvedla až poslední den lhůty. Stálo v něm, že jsem předvolaná jako svědkyně v pracovním sporu, který proti naší pekárně vede Dagmar. Úterý, devět hodin, číslo síně. Stála jsem s obálkou u přepážky a nejdřív mě nenapadlo, co budu říkat. Napadlo mě, proč si ze všech lidí z balírny vybrali zrovna mě. S Dagmar jsem poslední dva roky mluvila jen tolik, kolik bylo nutné.
Cizí spor, říkala jsem si
Dagmar u nás balila šest let. Byla rychlá, hlasitá a měla na všechno názor. Před dvěma lety začala po provozu roznášet, že domů nosím zboží. Pravda byla, že jsem si brala odepsané pečivo, které by jinak skončilo v kontejneru, a každý kus jsem zapisovala do sešitu odpisů, jak to vedoucí výroby dovolil. Kubíček si to pak prověřil a bylo to vyřízené. Jenže lidi si pamatují pomluvu, ne její vyvrácení. Ještě půl roku se za mnou v šatně ztišovaly hovory.
Loni na jaře se v pekárně měnil rozpis a víkendy se měly střídat mezi všechny. Dagmar měla léta výjimku, protože je na syna sama a o víkendech ho nemá kam dát. Požádala, aby jí zůstala. Nezůstala. Když víkendy odmítala, dostávala méně hodin, a v létě odešla. Teď žaluje, že ji firma vyštvala. Na poradě, kde se to řešilo, jsem jako vedoucí směny seděla. To jsem věděla vždycky. Jenže jsem si ji v hlavě uložila jako Kubíčkovo rozhodnutí, u kterého jsem jen byla.
Kolegyně Pavla mi v kantýně řekla: „Hlavně do toho nelez. Řekni, že rozpis dělá Kubíček.“ Přikývla jsem. Byla to pravda a připadala mi jako dostatečná odpověď. Měla jsem v hlavě připravenou jedinou větu, že o důvodech nic nevím, a myslela jsem si, že s ní u soudu obstojím.
Poznámka z porady, kterou jsem napsala já
V pondělí večer jsem chtěla mít jasno aspoň v datech, abych u soudu nekoktala. Projížděla jsem v mobilu poznámky, kam si po poradách vedoucích směn zapisuju, co se domluvilo. Našla jsem čtrnáctý březen. Pod body o nové lince na bagety stálo mými slovy: „D. – výjimku na víkendy ne, souhlasím. Ať si zvykne jako my ostatní.“ Seděla jsem na gauči s telefonem v ruce a dlouho jsem nevěděla, co s tím.
Samotnou poradu jsem si pamatovala, ale ne takhle. Pamatovala jsem si, že Kubíček rozhodoval. Teď jsem zase slyšela, jak se mě zeptal: „Co ty na to? Ty s ní děláš nejdýl.“ A já mu bez zaváhání řekla, že výjimky jsou nefér vůči ostatním. Nevím, jestli by se rozhodl jinak, kdybych tehdy mlčela. Vím ale, že se mě zeptal a já mu to rozhodnutí usnadnila. A vím i to, co jsem si do té doby nepřiznala: tehdy jsem jí to přála. Za tu půlroční šatnu.
Napadlo mě poznámku smazat. Nikdo o ní nevěděl, nikdo by ji nehledal. Prst jsem nad ní měla asi dvě vteřiny a pak jsem telefon položila na stůl displejem dolů. Došlo mi, že věta „nic nevím“ by sice nebyla úplná lež, ale nebyla by to ani pravda. A i kdyby se na to nikdo nezeptal, já bych to věděla pokaždé, když bych Dagmar potkala v supermarketu.
Co jsem u soudu řekla
V úterý jsem čekala na chodbě skoro hodinu, než mě vyvolali. Uvnitř seděla Dagmar se svou advokátkou a za firmu mladý právník v obleku, kterého jsem nikdy neviděla. Soudkyně mě poučila, že mám vypovídat pravdivě a nic nezamlčet. Zeptala se, jestli vím, proč Dagmar přišla o výjimku. Řekla jsem, že jsem byla na poradě, kde se o tom rozhodlo, že jsem s tím souhlasila a že jsem věděla o jejím synovi. A že jsem v tom měla i osobní důvod, protože o mně kdysi roznášela, že kradu, a já jí to tehdy chtěla vrátit.
Ten poslední důvod jsem neřekla jako výmluvu, spíš abych v tom nenechala díru. Právník firmy se na mě podíval, jako bych mu převrhla kafe na spis, a ptal se, jestli to nebylo spíš z provozních důvodů. Odpověděla jsem, že provozní důvody tam byly, ale že můj souhlas s nimi moc společného neměl. Dagmar celou dobu koukala do stolu. Ani jednou nezvedla oči.
Na chodbě jsem na ni počkala. Natáhla jsem ruku, nevím přesně proč, asi jsem nevěděla, co jiného udělat. Podívala se na ni a pak na mě. „To jsi mohla říct v březnu,“ řekla a odešla ke schodům. Ruku jsem stáhla a stála tam, dokud za ní nezapadly dveře na ulici. Nemohla jsem jí to mít za zlé.
Rozsudek přišel o několik týdnů později a dozvěděla jsem se ho od Pavly, ne od Dagmar. Soud jí přiznal část toho, co chtěla, hlavně peníze za ubrané hodiny. Se zbytkem neuspěla. Kubíček mě od té doby na porady o rozpisu nezve a v kantýně si ke mně nesedá. Nevyčítám mu to. Na jaře jsem mu kývla, aby to měl snadné, a v úterý jsem u soudu řekla nahlas, jak snadné to bylo.
Ta poznámka v mobilu je tam pořád. Nesmazala jsem ji ani po rozsudku. Dagmar mi nenapsala a já jí taky ne, protože nemám co dodat k tomu, co jsem řekla u soudu. Jen když se dnes v práci o někom rozhoduje a někdo se mě zeptá, jestli mi to bude vadit, chvíli počkám. A teprve potom odpovím.
