Článek
Když za mnou Eliška poprvé přišla s tím, že potřebuje vlastní telefon, skoro jsem se zasmála.
Je jí osm let.
„A na co ho potřebuješ?“ zeptala jsem se.
„Protože ho mají všichni.“
Tuhle větu asi zná každý rodič.
Samozřejmě ho nemají všichni. Postupně jsem ale zjistila, že několik dětí ve třídě vlastní smartphone opravdu má.
Elišku to fascinovalo.
Mého manžela Davida spíš děsilo.
„V osmi letech telefon s internetem nepotřebuje,“ prohlásil.
Dlouho jsem s ním souhlasila.
Jednou přišla domů a rozbrečela se
Změnilo se to před několika týdny.
Eliška měla v sobotu jít na narozeninovou oslavu spolužačky. Pozvánku měla normálně na papíře a bylo na ní napsané, že sraz je ve dvě před dětským centrem.
Přijely jsme několik minut před druhou.
Nikde nikdo.
Volala jsem mamince oslavenkyně.
„Ježiš, oni jsou už uvnitř,“ řekla. „Holky si včera psaly, že se sejdou ve tři čtvrtě u druhého vchodu.“
Eliška to slyšela.
Nakonec se nic vážného nestalo. Dovedla jsem ji dovnitř a o oslavu nepřišla.
Cestou domů ale skoro nemluvila.
A večer se rozbrečela.
„Já vždycky všechno vím poslední.“
To už se mi neposlouchalo tak snadno jako obyčejné „všichni ho mají“.
David měl po té příhodě jasno. Jen úplně opačné než já
Řekla jsem manželovi, že bychom o telefonu měli začít vážně uvažovat.
„Právě naopak,“ odpověděl.
Nechápala jsem.
„Jestli osmileté děti mění domluvu v chatu a neřeknou to ostatním, tak je problém v tomhle. Ne v tom, že Eliška nemá telefon.“
„Jenže my ostatní rodiče nepředěláme.“
„Takže jí ho koupíme, aby se přizpůsobila?“
Podle mě to nebylo tak jednoduché.
Telefon už pro ty děti nebyl jen hračka. Domlouvaly se přes něj, posílaly si fotky a řešily, kdo půjde po škole ven.
David tvrdil, že osmileté dítě nemusí být dostupné spolužákům celý den.
Já se bála, že jednoho dne zjistíme, že právě kvůli tomu už se s ní nikdo automaticky nepočítá.
Dostala nabídku na telefon a odmítla ji
Nakonec David našel kompromis.
Vytáhl ze zásuvky svůj starý tlačítkový telefon.
„Dáme ti SIM kartu. Budeš moct volat nám, babičce i kamarádkám.“
Eliška se na něj podívala skoro zděšeně.
„A jak si budu psát s holkama?“
„SMS.“
„Tati!“
Musela jsem odejít do kuchyně, protože jsem se začala smát.
David už tolik pobavený nebyl.
„Takže ty nepotřebuješ telefon. Ty potřebuješ internet.“
Eliška se urazila a odešla do pokojíčku.
A v tu chvíli jsem zase chápala jeho.
Tvrdila nám, že telefon potřebuje kvůli kontaktu.
Když ho dostala, nebyl dost dobrý.
Pak jsem se podívala do svého telefonu
Ten večer jsme se s Davidem znovu hádali.
Tvrdila jsem, že můžeme nastavit omezení. Telefon nemusí být u Elišky večer, nemusí mít sociální sítě a můžeme schvalovat aplikace.
David se mě zeptal, kolik času denně trávím na telefonu já.
„To s tím nesouvisí.“
„Trochu jo.“
Podívala jsem se do statistik.
Tři hodiny a čtyřicet minut.
Část byla práce, navigace nebo zprávy. Ale rozhodně ne všechno.
David měl něco přes dvě hodiny.
Seděli jsme vedle sebe a oba zírali na displeje, zatímco jsme řešili, jak zabránit dceři, aby jednou dělala totéž.
„Vidíš?“ řekl.
Bohužel jsem viděla.
Zatím jsme našli kompromis
Nakonec jsme se domluvili, že Eliška zatím smartphone nedostane.
Dostala hodinky, ze kterých nám může zavolat, a já požádala dvě maminky ze třídy, aby mi daly vědět, pokud děti něco důležitého domlouvají mimo školu.
Eliška není nadšená.
Ale přijala to.
Minulý pátek přišla ze školy a řekla, že spolužačky plánují na sobotu kino.
„A já můžu taky.“
Měla jsem radost.
„Tak vidíš.“
„Jo,“ odpověděla. „Klárka mi to řekla ve škole, protože ví, že nemám WhatsApp.“
Pak dodala:
„Říkala, že jsem jediná, které to musí říkat zvlášť.“
Nic dalšího neřekla.
Ani já.
Večer jsem to zopakovala Davidovi.
Chvíli mlčel a pak se zeptal:
„A kdybychom jí ho koupili k devátým narozeninám?“
Tentokrát jsem byla já ta, která nevěděla, jestli už není příliš brzy.
