Článek
S Petrem jsme spolu jednadvacet let. Máme dvě děti, společný dům, psa a život, který se většinou plánuje podle školy, práce a dětských kroužků.
Není to stížnost. Svůj život mám ráda.
Jen jsem si nedávno uvědomila, že jsem snad patnáct let nebyla nikde přes noc jen s kamarádkami.
Proto mě potěšilo, když Jana navrhla wellness víkend v Jeseníkách. Jely bychom čtyři, od pátku do neděle. Polopenze, bazén, sauna a hlavně žádné vaření.
Odpověděla jsem skoro okamžitě.
„Jedu.“
Teprve večer jsem to řekla Petrovi.
Čekala jsem, že řekne, ať si to užiju
Ukázala jsem mu hotel v telefonu.
„Jana našla tohle. Vyjde to asi na pět tisíc na osobu.“
Petr si prohlédl fotky.
„To vypadá dobře.“
„Takže ti nevadí, když pojedu?“
Podíval se na mě trochu překvapeně.
„Proč by mi to mělo vadit?“
Ulevilo se mi.
Jenže pak se zeptal: „A co Matěj?“
Našemu synovi je dvanáct. Bez dozoru celý víkend ještě být nemůže.
Řekla jsem, že by mohl jednu noc spát u mojí mámy.
Petr chvíli mlčel.
„Takže tvoje máma ho najednou může mít přes noc?“
Hned jsem věděla, kam míří.
Na náš společný víkend hlídání nikdy nebylo
Petr už od loňska několikrát navrhoval, abychom někam odjeli sami.
Jednou chtěl na dvě noci do Českého Krumlova. Pak našel hotel v Krkonoších. Vždycky jsem řekla, že bych ráda, ale nakonec z toho sešlo.
Jednou měla starší dcera závody. Podruhé byl Matěj nemocný. Potřetí jsem řekla, že se mi nechce obtěžovat mámu hlídáním přes celý víkend.
Teď mi stačila jedna zpráva od Jany a během večera jsem začala vymýšlet, jak děti rozdělit.
„Petře, tohle jsme plánovaly dlouho,“ namítla jsem.
„Dneska odpoledne ti o tom napsala.“
To byla pravda.
„Mně ten víkend nevadí,“ pokračoval. „Fakt ne. Jen je zajímavé, že když navrhnu dva dny někde spolu, vždycky objevíme deset důvodů, proč to nejde.“
Najednou jsem se přestala těšit.
Ne proto, že by mi něco zakázal.
Protože měl pravdu.
Nechci si od manžela odpočinout
Večer jsem se k tomu vrátila sama.
Řekla jsem Petrovi, že cesta s kamarádkami neznamená, že s ním nechci trávit čas.
„Já vím,“ odpověděl.
„Tak co tě tedy štve?“
Chvíli přemýšlel.
„Asi to, že na věci, které opravdu chceš, si čas nějak uděláš.“
To bylo mnohem horší, než kdyby udělal scénu.
Začala jsem mu vysvětlovat, že s Janou, Klárou a Monikou se skoro nevidíme. Jedna má malé dítě, druhá pracuje na směny a sejít se všechny čtyři je skoro nemožné.
„Já ti neříkám, abys nejela,“ zopakoval.
Jen mu prý došlo, že když navrhuje společný víkend on, beru ho jako něco, co můžeme přesunout na příště.
Kamarádky jsem očividně tak nebrala.
Možná jsme si na sebe až příliš zvykli
Druhý den mi Jana volala kvůli rezervaci.
Když jsem jí řekla, proč váhám, začala se smát.
„Vždyť jste spolu každý den.“
A právě tahle věta mi zůstala v hlavě.
S Petrem jsme spolu opravdu každý den.
Ráno se potkáme u kávovaru. Odpoledne si píšeme, kdo koupí pečivo. Večer sedíme vedle sebe na gauči a řešíme děti, účty nebo co je potřeba udělat o víkendu.
Možná jsem právě proto měla pocit, že společný výlet můžeme pořád odkládat.
Vždyť se vidíme pořád.
Jenže být vedle sebe každý den asi není totéž jako skutečně spolu někam jet.
Záloha má být zaplacená dnes
Petr mi večer řekl, že Matěj klidně zůstane doma s ním.
„Jeď. Užij si to.“
Tentokrát v tom nebyla ironie.
Pak dodal: „A až se vrátíš, můžeme konečně vybrat něco pro nás dva.“
Souhlasila jsem.
Jana mi mezitím poslala číslo účtu. Záloha je dva a půl tisíce a měla bych ji zaplatit dnes.
Mobil mám položený vedle sebe a pořád jsem platbu neposlala.
Ne proto, že bych už nechtěla jet.
Spíš přemýšlím, proč bylo tak snadné během několika hodin naplánovat víkend s kamarádkami, když výlet s člověkem, se kterým žiju dvacet let, odkládám už skoro rok.
